close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Září 2009

Bez názvu

30. září 2009 v 21:05 Popelnice
S rozepnutýma botama vystupuješ z auta. Vlasy máš už rozcuchaný celym dneškem, jsi trochu utahaná a bledá v obličeji. Zbytky líčidel se ti rozpouštěj v koutcích očí. Snažíš se udržet krabici se zbytkem pizzy v rovnovážný poloze. Snažíš se nebejt smutná. Snažíš se chovat tak, jako by to všechno bylo dokonale rutinní záležitost, protože je to koneckonců věc obvyklá. Když se s někym setkáš, musíš se s ním taky jednou rozloučit. (Vážně?!)
Podíváš se na lesklý béžový displej hodinek a mozek ti zaplaví vlna zoufalství a křivdy. Život je kurva nefér.
Klopíš oči a zhluboka nabereš do plic vzduch, aby ses uklidnila a zahnala chuť plakat. Při polknutí cejtíš hnusnej knedlík v krku. Trochu se zakymácíš, když se ještě otočíš, abys zahlédla jeho siluetu za oknem stříbrnýho auta; zalžeš úsměvem.
Bolí to, jakoby by to snad mělo být naposled, ale je to o to nesnesitelnější, že to právě není definitivní. O to nemyslnější jsou všechny tyhle malý smrti a smutky plný studu za vlastní přecitlivělost. O to horší je každej další dokonalej polibek, kterym se to snažíš jen ještě o pár vteřin zdržet. Tím zoufalejší a šílenější ti to všechno připadá.
Pak uslyšíš krátký závěrečný zatroubení a šumění kol na asfaltu.
Vcházíš do baráku, kde je chladno a ticho; jdeš do výtahu a konečně povoluješ uzávěry smutku, aby ses mohla na chvilku rozplakat. Hloupě tiše rozplakat v tom stupidním malym výtahu s příšerně žlutym interiérem a klaustrofóbníma účinkama.
Ramena se ti roztřesou a brada taky. Sypeš se na chvíli k podlaze a když výtah zabrzdí v patře, kdy musíš vystoupit, dá ti práci se zase sebrat. Doplazíš se do pokoje a zmůžeš se jen na zapálení svíčky, přehrání depresivní písničky a tupý čumění do stropu, na fosforeskující hvězdičky. Máš pocit, že se ti mozek vznáší v hlavě.

Tohle je ten extrém. Tohle je ta nejposlednější hranice snesitelnosti.
Věci by mohly bejt jednodušší. A mohly by bejt složitější. Ale taky by ty "věci" (ošklivě naznačuju rukama uvozovky) nemusely bejt vůbec a to si nedokážeš představit. Máš věci k smrti ráda.
Ne že by ti snad osud doprdele dal na výběr. Protože nemilovat ho znamená umět nedýchat, netoužit po něm znamená nemít žížeň po několika dnech bez vody, nedotýkat se ho znamená přelstít pud sebezáchovy. Nebýt s ním je jako nebýt vůbec.

Autoškola

28. září 2009 v 0:02 Popelnice
Dlouho jsem si nebyla zaplavat v akvárku se žraloky, takže jsem teď trochu mimo. Na druhou stranu pořád bylo co dělat a když už nebylo, tak jsem odpadla během několika málo vteřin, což mi znemožňovalo v posledních dnech něčím přispět sem, do mojí malé vitríny.
Učím se novým věcem. Překvapivě - to jde rychle a snadno. Obvykle totiž nemám ráda změny. Moje schémata, ač trochu zrezivělá používáním, měla pěkně pevnou konstrukci. Zpětně si uvědomuju, že mi možná pomáhala "přežít den" mnohem víc, než jsem si byla ochotná připustit. Teď se samovolně uvolňují šrouby a dýchám volněji. Co na tom, že mi to momentální návštěvník průdušek dělá o něco těžší.
Takže šrouby vesele padaj na zem a vydávaj zvonivej zvuk smíchu, co nejde popsat, jen procítit. S vyhlídkami jako od Dickense jen tak na volné noze stavím něco nového. Ne pevně, protože chci dýchat i za cenu nejistoty. Zvykla jsem si například na kafe přímo z Nebes. A to přitom kafe vůbec nepiju.
V uších mi ještě hraje hudba z klubu Jamese Bonda. Ta barmanka s fialovým proužkem ve vlasech měla něco do sebe. Ale to nic nemění na těch 85% mé heterosexuální orientace, která se teď plně soustředí na svůj objekt nevídané lásky. Protože jedině s ním mi připadá, že všechno chutná sladce jak jahodovej Cider. A to je, troufám si říct, u mě - jako Váhy věcně na pochybách - fakt síla. Bublinky všech cider-dnů a nocí mi stoupaj do hlavy a zrychlujou tep (jako kdyby tam snad byl alkohol!...ale podle síly emocí spíš solidní dávka DMT). Jenže ve skutečnosti je to "jen" chuť jeho rtů, která je návykovější než jakákoliv droga.
První lekce v autoškole dopadla na výbornou (a teď nehodnotím svůj výkon).
Není co dodat. Těším se na místnost plnou barevnejch balónků. A na holčičku, co bude mít Dračí oči čímsi připomínající Fénixe.
Ale pšššt, to já jen megalomansky hledím do budoucnosti a plkám z lásky.
Letím pod peřinu.

Středeční maličkost

23. září 2009 v 21:23 Popelnice
Z posledních fyzických sil naťukávám do klávesnice rychlý záznam dneška. Noc byla doslova probdělá. Kafe, Redbull a kafe mě udržely při životě, ale jen tak tak.
Věci jsou mnohem jasnější než včera. Koukám na svojí ruku. Člověk asi potřebuje symbol, aby ho to trochu nakoplo. Když vás totiž někdo postaví přímo před "hotovou věc", pak nastává ta chvíle, kdy máte naprosté jasno. citová improvizace. Spontánnost. Dokonalá pravda. Dokonalá jistota.
A ono to vyšlo! Jak malicherný se teď zdá trápit se s praktickou stránkou života. Jak neopodstatněný se zdaj všechny ty dřívější smutky. Jak maličkatý a mělký se zdaj všechny ostatní pocity.

A pak všechny ty lichotky, co bych si nemohla zasloužit, ani kdybych byla stokrát lepší. Mé ego je dnes nacpáno k prasknutí. :-)

Napsala bych toho víc, ale začíná mi docházet šťáva.
Třeba budu trochu mluvnější o víkendu.
Sladkou noc!

Šuplíky

22. září 2009 v 19:36 Písmena
Zavřela oči. A na malý okamžik spatřila všechno. Vybledlé obrázky se vyplavily mezerami mezi víčky na tváře a padaly dolů k bradě, tam se chvíli váhavě houpaly, než měkce dosedly na klíční kost, kde trochu zamrazily.
Se studem se chytila za zápěstí. Nedokázala myslet spojitě. Jen skákala z místa na místo, sem a tam,
od jednoho k druhému. Potřebovala by šuplíky. Pak by bylo jednodušší vyházet zbytečné obavy a zaplnit je nadějemi na budoucnost. Jak snadné by to bylo! Ale dokud neznala svého nepřítele, nemohla mít ani taktiku. A dokud neměla taktiku, byl její vnitřní život jen totální chaos, co přicházel ve všechno zaplavujících vlnách.
Bylo to jako stavět hrad z písku hned u břehu. (Bez výsledku.)
Do jisté míry šlo o tom nepřemýšlet. Když si hudbu pustila tak hlasitě, aby přeřvala mozek. Když toho měla na práci moc, než aby se dostala k sobě. Když se mu dívala do očí a byla dokonale ovládnutá pocitem, co by se dal přirovnat k procesu tání ledu na slunci. Jistá míra. Ale analýza byla základní činnost její existence. Něco jako nepodmíněný reflex. Jako potřeba kyslíku v plicích. Jak se to dalo dlouhodobě překonat, aniž by se člověk udusil?
To už bylo snadnější udělat si šuplíky. Ale na šuplíky je třeba čas, klid při práci. Na šuplíky je potřeba spousta dalších řádků, ne jen několik odstavců ve vitríně.
Pustila instantní klavír a uklidila prádelník. Obrázky na klíčních kostech se zatím vsákly do kůže a zanechaly za sebou jen pocit slaného sucha. Žádný smutek. Jen očista. Hladina se trochu uklidnila, vlny přestaly třískat do pobřeží. Po hradu z písku zbylo aspoň pár hrbolů. To znamená, že příště bude líp.

Ponedělník

21. září 2009 v 22:52 Popelnice
Moje rýmička se rozhodla, že krkem vycestuje navštívit hrudník a tak měly moje průdušky divokou noc. A pak zazvonil budík. Myslela jsem, že si půjdu rovnou hodit provaz, ale nakonec mi postačilo jen sprosté slovo a svět byl hned o něco růžovější.
Prolítla jsem ránem ani sama nevím jak. Alespoň ta krátká chvíle v Praze. Šlapadla, soulodění, soužití, bydlení. Člověku to připadá jako legrace, obzvlášť když má k snídani polibek a horkou čokoládu. Ale pak, když se blíží k budově městského soudu a trochu zvážní, mu dojde, že to vlastně sranda není. Ani trochu. Protože o tom uvažuje, mluví…protože provokuje osud. To není vtip. To jsou jen reálné možnosti, ze kterých se žaludek příjemně chvěje očekáváním a strachem.

Ačkoliv jsme na školní akci dorazili v plném počtu (což přítomným profesorům málem vyrazilo dech), zpátky na odpolední vyučování se nás vrátilo osm. Nic, co by se nedalo čekat. Dovléct bandu septimánů kompletní zpátky do školy prostě není v lidských možnostech. Nechápu, jak může být hlava ústavu jako je ten náš po letech praxe tak naivní. Půlka z nepřítomných si včas vytrhla stránku ze sešitu, naškrábala na ní omluvenku a se značnou dávkou frajerství doplnila i rodičovský podpis. Zbytek se s omluvenkou neobtěžoval a postupně se cestou vytrousil do ztracena.
Tak jsme si užili komorní verzi hodiny literatury a šli na Nekonečný Nápoj (alias Bezedný Kyblík nebo Nekončící Kelímek nebo jak se ta debilní věc jmenuje).
Večer jsem si odtančila, co bylo třeba ( i když moje stehna a břicho si rozhodně myslí, že jsem odtančila víc, než bylo třeba) a pak jsem zatáhla za kliku velkejch dveří a uviděla ho, jak tam stojí a čeká na mě. Dokonalý. A navíc můj. A taky já jeho. Srdce na chvíli zapomnělo pumpovat krev a začalo poskakovat štěstím. Nejhezčí procházka po oválu, moc rychlý rozloučení, další malá smrt když jsem ho viděla odjíždět....

Byl to ale den. Na pondělí docela slušný skóre, ale něco mi říká, že zejtra to bude o to větší masakr.


Víkend

20. září 2009 v 20:28 Popelnice
Víkend je zas u konce. Vlastně se toho za ty dva dny moc nestalo. Asi proto, abych plně vstřebala tu noc z pátka na sobotu. Je zajímavý, jak jsou nakonec nejdůležitější ty chvíle, u kterejch to vůbec nečekáme. Něco si naplánujem, něco uděláme, něco prožijem. A pak to přijde..a vůbec to nechápem. No vážně, kdo by si tohle pomyslel? Já teda rozhodně ne.
Když jdem na první rande, ještě nevíme, že je to osudový. A když někoho vidíme naposled, ještě nevíme, že je to naposled. Je zvláštní, že je to zrovna takhle.
A když je víkend u konce, přemejšlím nad spoustu věcí. Ne proto, že bych chtěla. Ale proto, že mozek šlape v setrvačnosti a pořád se vrací k nejnovějším událostem, aby si je zrekapituloval, u některejch se zastavil, prohlídnul si je podrobněji, ujistil se, že se to fakt stalo a…šel zase o myšlenku dál.
Navečer jsou tyhle myšlenky obzvlášť ztěžklý. Možná trochu míň opravdový. V týhle izolaci od světa je všechno míň opravdový.
Ležím v knížkách, piju čaj, poslouchám hudbu. Ale nežiju…jen…se tu vznáším ve svým vakuu a pokaždý, když se snažím přiblížit tomu pocitu, co jsem poprvý poznala v sobotu kolem třetí ráno, se kolem mejch přivřenejch očí udělaj vrásky a obočí se mi svraští. Chci to. Chci aspoň ozvěnu. Aspoň stopu. Aspoň záchvěv…prosím! Cokoliv.
Když jsem tam ležela, v cizí měkoučký posteli a dokonalym objetí, měla jsem pocit, že to ani nemůžu vydržet. Že to nedokážu vstřebat…ani pojmout. Že je to mnohem větší než moje srdce, než všechny buňky mýho těla dohromady.
Teď to pořád cítím. Když si detailně vybavím tu chvíli, je to pořád uvnitř. Jen ozvěna, ale je tam.

Vlastně jsem se nikdy nesázela. Jednala jsem, měla jsem to takříkajíc pod kotrolou. Zpětně to tak asi vůbec nevypadá - zvenku rozhodně ne. Ale má se to tak, že všechno, do čeho jsem kdy šla, byla hra na jistotu. Věděla jsem, že i kdyby to dopadlo fakt zle, tak to nakonec přežiju. Přežiju to, i když si v tý chvíli, kdy prohraju, budu myslet, že ne. I když budu říkat, že už nechci. Že nemůžu. Ale vždycky - vždycky jsem šla jen tam, kam mi to moje možnosti dovolily. Žádný riskování. Žádný zbytečný provokování mojí jen zdánlivě stabilní povahy a osudu. Kdepak.
V zásadě jsou dva typy sázek. Ty, který vám můžou jenom pomoct. Protože když nevyjdou, ubírá se váš život dál svým kalsickym tempem a když vyjdou - tak hurá. Ale to jsou jen detaily. Jen legrace. Jen byty.
Ty skutečný sázky jsou totiž na život a na smrt.
Tohle je jedna z nich. A já jsem do ní šla.

Jen září(m)....

20. září 2009 v 10:15 Písmena
Na sklonku léta jsou motýli o něco krásnější než obvykle, víš. A nejen ti motýli. Horká festivalová krása dozrála; už nepálí, jen sálá teplem. Jemně hřeje někde u srdce. Je naprosto plná a právě teď je ta chvíle, kdy začíná ubývat v množství, ale nabírat na intenzitě. Slunce v ranní zamžený Praze je k nesnesení krásný, lavičky vábí víc, poslední vosy prozkoumávaj dna kelímků od piva. Díváš se k obloze, pohled ti slzí totální únavou, ale uvnitř víš, že víc energie než teď jsi nikdy neměla.
Chceš se pořád dívat, oči držíš násilím otevřené. Chceš tu takhle zůstat, natáhnout ten okamžik na maximum. Všechno trochu polevilo s posledním letním výdechem, všechno se právě vměšuje do prvního nádechu podzimu. A jak nabíráš kyslík do plic, cítíš známou voňavku, spadaný listí, Prahu, něčím nasládlý vzduch, lidskou kůži, prach a sny.
Sleduješ, jak prší kaštany s vědomím, že ten nejlepší pocit přichází vždycky až potom.
Potom, když tě pohladí po tváři a ty neucukneš. Když tě poprvé políbí a tihle krásní podzimní motýli ti lítají v břiše. Potom, když řekneš "miluju tě" a připadá ti to tak přirozené jako dýchání. Potom, co ho poprvé pozveš dál. Potom, co řekneš ano.
Jen pár kroků tím správným směrem. Pár kroků z jedné strany na druhou, z té děsivě prázdné místnosti sem. Do podzimu, do téhle chvíle…do lásky po hlavě.
A pokaždý, když se ti zasteskne, se budeš vracet sem.

Čtvrteční bilance do úvodu.

17. září 2009 v 21:22 Popelnice
Nemám ráda nárazový dny. Fakt hodně. Ale asi proto se jich v mym životě vyskytuje až podezřele moc. Píšu to teď, protože dnešek byl jedním z nich, samozřejmě. Ono se není moc čemu divit, když člověk tři dny žije v posteli a pak se vrátí do toho bláz…ehm - školy.
Aspoň to ráno se povedlo, ach jaká to pošetilost! Nakonec jsou auta, který jsou lepší než postel, ne? Když člověk nasedne do toho správnýho, tak už to pak jede jedna radost. (Momentálně jako 27 radostí, ale kdo by to počítal.)
No ale o průběhu školních událostí se snad ani nezmiňovat. Chvílemi jsem měla pocit, že vidím rudě, ale pak mi došlo, že jen koukám na nesprávnou stranu třídy. A taky jsem si radši zalila čaj jako z louky a fetovala krásnou vůni na pravém zápěstí. Velmi uklidňující.
Pak něco jako analytická geometrie. Ne, tohle po mně přece nikdo nemůže chtít. Nebudu malovat čáry a písmenka a tvářit se přitom, že je to děsná věda. Někdy tou dobou můj mozek začal odmítat nadále vytvářet byť jen dojem toho, že nespí. Ve snaze co nejrychleji opustit místnost se zachrčením zvonku jsem si roztrhla kalhoty. Teď budu asi děsně cool.
Poslední suplovaná hodina mě přesvědčila o tom, že čtvrtky prostě nejsou povedený dny. Vlastně jsou spíš hodně divný. Jsou úchylný. A Úchyl mluvil o bagetách způsobujících rakovinu. Neskutečný.
Po pokusu o zařízení alespoň některých věcí ohledně dnů budoucích, už mi hlava praskala ve všech švech. Dva ibalginy to poněkud vylepšily, ale ani tak nezní dnešní bilance zrovna OPTIMISTIC.

Chvíle pod sluncem

17. září 2009 v 20:56 Pohled zpátky
Venku bylo neobvykle teplo, i když hodiny už pokročily k večeru. Na chodníky souvisle padaly kapky letního deště a já zírala vysoko do oblohy, až se mi z toho točila hlava a cítila jsem, jak se mi žaludek pohybuje ve vzduchoprázdnu břišní dutiny. Bylo mi trochu na zvracení a na omdlení; na jazyku jsem měla otázku, jestli se na tenhle pocit dá umřít a přála jsem si, aby odpověď zněla ano. Kéž by ano! Smět jen tak omdlít na slunci, skrápěná lepkavým deštěm, svobodná a bez myšlenky na cokoliv, jen se neovladatelně zřítit k tvrdé zemi a úderem do hlavy přijít o vědomí navěky.
Takové pozdní odpoledne, ve kterém by se obyčejně vytratil jeden ochablý život, zhasl by přímo pod sluncem; nerozžhnut ani teplem přicházejícího léta, ani žárem vysněné budoucí lásky. Ten život, jehož konec by ublížil, ale věci zjednodušil. Můj život, který mi v tu chvíli pod sluncem připadal jako cizí. Jako jeden z těch umřelých životů, co o nich slýcháte v televizi a přitom nejste schopní uvědomit si jejich opravdovost, jejich reálný skon. Skon, který se někde udál, někoho ranil, něco změnil. Takový byl můj život pod sluncem, když mi kapky deště usychaly na tváři příliš rychle - prostě cizí - a já topila svůj mozek někde za hvězdami, v obrovském vesmíru, který byl až příliš velký pro mě, i pro celou mou nevýjimečnost.
Ano, život by byl dozajista snažší, kdyby zkrátka sám o sobě nebyl. Kdyby existoval jen jako myšlenka , jako nápad v duši volně plující vzduchem. Jako konspirační teorie, vymyšlená historka nebo sen. Takový život - jen v hlavě, nehmotný, ovladatelný - by byl určitě snažší. Co na tom, že už by to nebyl život, ale pouhé představy. Od těch člověk může odejít nebo je minout, ale svůj minete život dost těžko.
Cítila jsem krev jak opouští omámený mozek a neodbytně se hrne do končetin, kde vyvolává mírné vibrace. Věděla jsem, že blednu v obličeji a prsty mi bobtnají, jak se nalévají rubínovou životodárnou tekutinou. Veškerá moje hmota jakoby se neustále usazovala a klesala níž; níž vinou gravitace a pak se zakořenila do betonu chodníku mezitím co mé Já, mé duševno, se stále lehoučce vznášelo ve vzduchoprázdnu břišních a hrudních dutin nezávisle na tělesné schránce a s dravostí vzletět vzhůru, tak toužebně a neodvolatelně.
Jakobych tam stála, tam dole na chodníku pod obrovským rozlehlým nebem a čekala na okamžik oddělení. Zdálo se to být tak blízko, že jsem tomu na chvíli věřila a byla jsem připravená vzlétnout. Přála jsem si to ze všech svých sil - nechat tam zátěž a vyplout na cestu nekonečnem. Přála jsem si, aby takhle chutnala smrt. A hlavně - abych skutečně mohla vlastní vůlí opustit své tělo…jednoduše zmizet. Ale jedna zlomyslná část mozku, kterou jsem se snažila opustit stejně jako zbytek těla, se mi tiše vysmívala. Tiše, zvonivě, nenápadně se smála mému dokonalému bláznovství, mému dalšímu trapnému pokusu uniknout před sebou samotnou. Opilá letní výhní jsem nebyla schopná pohybu a jediné emoce naznačovaly slané oči. Kolena mi změkla a poddala se tupému pocitu, který naznačoval, že brzo omdlím. Pohled daleko za nebe se začal nejistě vytrácet a rámovat temnotou až jsem nakonec sladce upadla do neznámých končin mé vlastní slepé mysli. Jediné, co doprovázelo můj pád do kratičkého úlevného spánku, byl ten její zatracený smích.

Ne pořádek!

17. září 2009 v 20:50 Pohled zpátky
Ten den jsem vkročila do svého pokoje a při prvním pohledu si uvědomila, že už to přesahuje všechny meze. Samozřejmě, že se můj pokoj málokdy ocital ve stavu, jenž by byl vhodný pro přijímání návštěv, ale když jsem to odpoledne přišla ze školy nechutně splavená, zdeptaná a rozhozená, pohled do jediné místnosti bytu, kterou jsem měla na starost já, mě dokonale uzemnil.
Neznám rodiče, kteří by někdy byli spokojeni s uklízením svého dítěte (v jakémkoliv věku) a neznám dítě, které by si nestěžovalo na přemrštěné nároky rodičů ohledně úklidu pokoje. Nebyla jsem výjimkou a táhlé neshody především s mou matkou, se krom mé všeobecné neschopnosti týkaly hlavně toho, že můj pokoj vypadá - cituji - "jako po výbuchu". Přiznávám, že byly dny, kdy tak opravdu vypadal. Přesto jsem se vždycky snažila bránit nějakou výmluvou, která by aspoň na chvíli zabrzdila sprchu nadávek a vyhrožování zákazy nejrůznějšího typu. Zpravidla jsem skončila u věty "když se ti tam nelíbí, nechoď tam. Je to můj pokoj." Samozřejmě jsem od té věty časem upustila (nejen proto, že neměla uklidňující, ale spíše opačný účinek). Protože popravdě nejsem člověk, který by si v nepořádku liboval. Vadí mi, dokonce bych řekla, že mi vadí hodně. Na druhou stranu jsem ale jako dělaná pro vytváření vlastního systému, který může sice na ostatní působit mírně (nebo víc než mírně) chaoticky, ale pro mě je harmonický. Není v něm logika a uskladnění věcí nemá ani souvislost s praktickou stránkou života. Věci zpravidla nemám na očekávatelných místech, ale mám je na místech, která si pamatuji a která mi svým podivným způsobem vyhovují. Pak je jednoduché vědět, že papírové kapesníky mám za tiskárnou, a paralen vedle šminek. Ale já se zkrátka nedokážu řídit podle pravidel jaká běžně platí pro uskladňování věcí, protože mi to připadá nepřirozené. Pro každou novou věc najdu to pravé místo a na něm zůstává napořád nebo alespoň než mě popadne nějaká nová životní vůně ukazující jiný směr….pak všechno přeskládám. A tak dále.
Zkrátka na cizího to působí nesmyslně, ale já se tak cítím dobře a jestli mě něco dokáže rozčílit, pak je to kritika od mojí matky, která - pokud jde o úklid - uvažuje zcela jinak než já. Ve všem má systém, do posledního puntíku. Systém na první pohled defacto dokonalý, bez chaosu, bez nepořádku…ale taky bez nápadu a přirozenosti. Jen těžko snáším, když mi v rámci mateřské lásky přerovnává skříně nebo nedejbože! mé osobní serepetičky, svíčky a knihy. Takové narušování vlastní oázy samozřejmě nejsem schopná přežít a když se po několika minutách hrůzy nad geometrickou, lesklou a odporně dokonalou spouští, tedy matčiným dílem, vzpamatuju, jemně ji vyhodím z místnosti a zuřivě dávám vše do pořádku - tedy do chaosu. Má umělecká duše v tu chvíli prožívá podivný druh katarze, ačkoliv navenek to vypadá asi tak, že lítám po pokoji s výrazem šílence a přendavám věci sem a zase tam.

Každý nepořádek má samozřejmě svůj charakter. Například pokoj mé sestry bývá v nejhorším stavu po jejím odchodu do školy. Psací stůl je zasypán šminkami, gumičkami a šperky, učebnice se válí částečně na zemi a částečně na rozestlané posteli, kde je taky několik kusů oblečení, co zbyly po její nerozhodnosti. Ale je to nepořádek ve velkém stylu - takový nepořádek ve mně vzbuzuje hrůzu a zároveň totální překvapení z toho, jak stihne z jedné místnosti udělat za dvacet minut takový kompost. V patnácti můj pokoj vypadal velmi podobně.
Naproti tomu nepořádek v pokoji Anette - tedy ona tomu říká nepořádek - je velmi decentní a nerušivý. Je podobná jako moje matka, takže stav pokoje, který se nazývá "BORDEL" by nesnesla ani minutu. Já když nestíhám a mám v pokoji neuklizeno, přetrpím pár dní a určím si datum, které bude náležet úklidu, čímž se mi částečně uleví a do té doby se snažím v pokoji příliš nevyskytovat. Naproti tomu Anette uklidí všechno okamžitě, bez ohledu na to, jestli má nebo nemá čas a energii. Bere to jako samozřejmou nutnost, která slouží správnému chvályhodnému systému. A tak, když se u ní jednou za čas objevím na návštěvě a ona mě stydlivě zve k sobě do pokoje větou "Promiň, je tu trochu bordel", je mi jasné, že její pokoj bude vypadat tak, jako kdyby ten můj byl čerstvě uklizený. Na stole by ležela otevřená učebnice s podtrhanými pojmy a papír na výpisky, na křesle jeden nebo dva kusy oblečení a na prádelníku, kam obvykle do několika řad staví voňavky, deodoranty a další dívčí potřeby, by nebyly vyrovnané do řad. Vždycky se mírně usměju a odpovídám popravdě "Ale prosimtě, znám ten tvůj 'bordel', zlato."
Pokoj Sophie je mi přece jen o něco blíž. Rozhodně se u ní doma necítím tak provinile jako u Anette. Protože Sophiin pokoj dokonale vypovídá o jejím životě. Je vidět už na první pohled, že tam tráví většinu času a že - stejně jako se v té místnosti vrší do hromad a mrakodrapů nové a nové věci, zdánlivě totálně bez ladu a skladu, ale s jistým utajeným složitým systémem - i ona vrší svůj život do jaksi chaotických, občasně naivních a občasně naopak velice vychytralých výšek a stavbiček, které tvoří město jejího dokonalého vědomí a nevědomí. Z jejího pokoje, stejně jako z jejího úsměvu, člověk snadno pozná, jak asi strávila den a co dělala naposledy. Ona narozdíl ode mě nemá "dvě fáze" - jednu, kdy je pokoj vstkutku uklizen pro každé oko a jednu, kdy přetéká. Ona uklízí, ale navršené mrakodrapy tam pořád zůstávají. Jsou třebas srovnané, vypadají víc zdravě a systém v nich je vidět líp, ale zůstávají tam. Jí vyhovuje mít je na očích, aby do nich kdykoliv mohla sáhnout a změnit je v důsledku nových zjištění, stejně jako svůj úsměv.
Všechny se ale shodneme v jednom - máme rády své pokoje a své systémy v nich a ať už jsou pro ostatní jakkoli nesrozumitelné, my bychom je nevyměnili za dokonale vycíděnou místnost, ani kdyby nám za to zaplatili. Protože mírný chaos patří ke studentskému životu, protože chaos je věčným doprovodem umělce, protože pomáhá vidět věci i tam, kde zdánlivě nejsou…a jednoduše zkrátka proto, že náš pokoj má ukazovat naši duši - a ne duši našich matek.