close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Září 2009

Aprílová hra

17. září 2009 v 20:11 Pohled zpátky
Blížil se konec dubna a pro mě tak bylo všechno bolestivější než obvykle. Může se to zdát jako prkotina, ale měla jsem skálopevný pocit, že už si nikdy nebudu moct znovu užít jaro bez toho dvojjakého pocitu na hrudníku. Vzduch voněl a hřál mazlivě na kůži, vytáhla jsem sluneční brýle a spolykala pár posledních doušků trochu zteplalé vody. Sledovala jsem kachny plující na rybníku. Houpaly se na vodě a vypadaly spíš jako žluté umělohmotné kachničky, se kterými jsem si jako malá hrála ve vaně. Všechno se tvářilo víc
vzdáleně a méně opravdově. Tenhle pocit odcizení čas od času přichází, aby mě vyděsil a odtáhnul tam, kam nechci. Jako kdybych byla obklopena bublinou a zároveň jakoby ta bublina naplňovala zevnitř mojí hlavu. Nemůžu se pak dotknout věcí kolem a ztrácím kontakt se svým mozkem, všechno se zdá na dvakrát neskutečné.
Snažila jsem se sice střízlivě přemýšlet, připravit si aspoň nějaký črt věty, kterou bych měla říct. Doufala jsem, že nebude mít moc velké zpoždění, takže se mi o samotě podaří udržet kontakt s normálními způsoby uvažování. Místo vět, které by mohly naši situaci ulehčit, mě ale napadaly jen blbosti, které bych určitě říkat neměla. Slunce se vznášelo na nekonečném nebi jako heliem naplněný balónek a já si taky na chvíli přála, aby mi bylo taky tak lehko. Byl krásný den, ale právě to mě zas nutilo zbytečně vzpomínat. Tyhle duté ničím nevyplněné chvíle kdy na něco čekáme, ke vzpomínání přímo vybízejí. Nevěděla jsem, co mě to popadlo. Snažila jsem se najít nějaký správný důvod pro své rozhodnutí. Abych si nemusela přiznat, že jsem zase volila špatně. Přemýšlela jsem nad tím, jestli je možné, abych ztratila schopnost rozhodovat se správně a dospěla jsem k názoru, že ano. Protože poslední rok byl jen řadou na sebe navazujících špatných rozhodnutí. Tedy až na výjimky, ve kterých asi zapůsobil pud sebezáchovy. Bohužel pro mě, pomyslela jsem si.
Lhostejně jsem se podívala na hodinky. Daniel měl už deset minut zpoždění, ale to mě nepřekvapovalo…a už ani nerozčilovalo, protože jsem věděla, že je to naposled. Nebylo kam spěchat, nebylo za čím se hnát. Už ne. Těch deset minut mi přitížilo, protože jsem musela myslet na to, jak mu zase budu lhát. Ne, že bych se nezvykla na tu neustálou přítomnost velké lži v mém životě. Táhla jsem jí s sebou všude, každé ráno, co jsem musela nastartovat, každou minutu smíchu ve škole, který končil hořkým polknutím a představou toho, co ukrývám. Ale stejně jako všichni ostatní, ani on to nepotřeboval vědět…a hlavně nebyl připraven to vědět. Nějakou dobu jsem úspěšně lhala i sobě, tím si asi projde každý. Tam na lavičce jsem mohla vyčítat jen sobě, že se budu domů vracet s o něco větším smutkem. Představovala jsem si, jak by to asi pokračovalo, kdybychom spolu zůstali. Jestli bych se mohla pořád tak smát a užívat si ho a zároveň mu tajit svůj život. Svou minulost. Ne všechno jsem udržela, samozřejmě. Občas mi ujelo pár řečí jako "já už toho s sebou táhnu dost, na to, že je mi 17, věř mi" - říkala jsem to se smíchem. Jen moje vlastní krátkozrakost způsobila to doufání, že bych snad vedle svého malého tajemství mohla mít život tak normální jako dřív. Pokračovat v něm, jít po nějaké pravděpodobné cestě. Alespoň na chvíli ho mít takový, jaký by byl za normálnějších okolností. Ale má lhůta vypršela - pochopila jsem, že už to dál nejde. I když mi ten konec ubližoval víc, než jsem si v tu chvíli asi uvědomovala.
Sundala jsem si z očí brýle a pokoušela se vyčistit šmouhu na skle lemem modrých letních šatů. Pak jsem si zula žabky, pokrčila nohy a zapřela jsem se patami za okraj lavičky. Přes kolena jsem si přetáhla šaty a zabořila do nich bradu. Možná jsem se povědomě snažila navodit si ten holčičí pocit bezpečí, který jsem měla pokaždé, když jsem si vytahané domácí triko takhle přetáhla přes kolena a trucovala na své posteli. Možná jsem jen chtěla získat stabilní polohu ze strachu, že se mi brada rozklepe a prozradí tak pláč ukrývající se za maskou mělkého pohledu a pevných rozhodnutí. Ať už to bylo záchranné opatření proti čemukoliv, na chvíli jsem měla pocit, že funguje. A Daniel už měl zpoždění 15 minut. Kdyby to bylo jako každý jiný den, napsal by omluvnou sms. Ale kdyby to bylo jako jindy, už by tam přece byl. Vítr rozvlnil zrcadlo rybníka za mnou a já chtěla, aby ta voda odplavila všechny mé obavy. Protože i ten jarní den byl rozhodnutí a já přitom stále nebyla rozhodnutá. Dala jsem Danielovi sice najevo svůj možný záměr, ale v tu chvíli, když jsem seděla s bradou zabořenou do kolen na lavičce, jsem věděla, že z nás dvou je Daniel tím rozhodnutým. Ne já, ale on. To jsem potřebovala - udělat z něj rozhodnutého, abych se tak vyvarovala svému vlastnímu výběru, abych přenesla zodpovědnost na něj a mohla se tvářit, že jen přijímám osud. Jak moc jsem si tím usnadnila cestu! Donutila jsem ho rozhodnout o něčem, o čem se rozhodoval nechtěl a už vůbec se nechtěl rozhodovat takhle. A přesto to udělal, protože jsem to po něm chtěla.
Jako kdybych mu vnukla myšlenku vrazit si kudlu do zad sám, dobrovolně, i když nechtěně.
Chtěla jsem být lepší. Můj život se zakládal na tom, že jsem byla přesvědčená o tom, jak dobrá se snažím být - alespoň předtím…před tím vším. Nyní se zakládal spíše na mé nedobrotě. Na tom, jak jsem špatná. Podvědomě špatná, zmršená povaha. Ano, to vskutku jsem. Jak jsem to právě v tu chvíli mohla jednoduše vyslovit ve své hlavě, bez citu, bez obvyklé lítosti i bez snahy s tím pohnout. Připadala jsem si bezmocná nad svým vlastním mozkem, nad způsobem uvažování, chování…jakýchkoli aspektů dokazujících můj vlastní život. A tak jsem Daniela zbavila možnosti mě zviklat, přemlouvat, oponovat mi. Ukázat mi, že tohle nechci. Vzala jsem mu výběr a přesto ho donutila postavit se do pozice výběru, i když bylo předem jasné, kudy se musí vydat. Vytvořila jsem iluzorní křižovatku a postavila jsem ho tam místo sebe. Abych se chránila před dalším krokem dopředu. Krokem z vlastní vůle. Tak moc jsem si nedůvěřovala! Tak špatná jsem si připadala, že jsem nebyla schopna udělat cokoli sama a všechno jsem podvědomě předávala ostatním, aby to za mě vyřešili - aby ze mě udělali zase šťastnou a normální, aby mě přijali, aby mě ovládali, aby organizovali můj život.
Jen tak jsem se mohla chránit před tím špatným v sobě. Jen tak jsem se mohla ubránit sama před sebou.
Ze sídliště se ozval výkřik a já si uvědomila, jak nepříjemně mi tam je. Jak dokonale zas plním svou stupidní roli nezapadající; roli, která je mnohem víc skutečná v mé hlavě než v hmotné realitě. V mé pochroumané hlavě. Někde uvnitř, kam se bojím vstupovat, protože tuším, co bych našla. Nebo spíš nenašla. Nechtěla jsem se už propadat do sebe, ale něco mě pořád vtahovalo dovnitř. Otřela jsem si tváře kapesníkem a přitom šla pořád hlouběji, i při pohledu na své zápěstí, které se pořád ještě nezhojilo úplně. A když jsem si všimla, jak hluboko jsem už dospěla, vytáhl mě nahoru - k životu, k masce, ke lži o normálním uvažování - pohled na siluetu Daniela jdoucího o dvacet minut později, než jsme se domluvili. Celých dvacet minut tichého utrpení kvůli němu; ale o tom se samozřejmě nemohl dozvědět.
"Danieli," vydechla jsem. Přišel blíž a my se pozdravili. Už žádné důvěrnosti, žádná pusa na přivítanou, dotek, úsměv. V tu chvíli jsem si byla jistá, že se stalo to, co si má pomatená mysl zařídila - už se rozhodl. Udělal to za mě. Přišel si jen promluvit, jak se to dělá, ale nad ničím už neuvažoval. Ulevilo se mi, ale zároveň mi zas bylo špatně od žaludku z toho, co jsem udělala.
Nějakou dobu jsme jen tak mluvili. Nikdo to neřekl nahlas, ale rozcházeli jsme se - těmi nepřímými slovy, která z nás šla spíš samovolně, než že bychom je skutečně chtěli vyslovit. Řekla jsem mu zbytečně moc věcí, které jsem si raději měla nechat pro sebe. A už v tu chvíli mi bylo jasné, jak si svou chvilkovou slabost budu doma ještě několik dnů vyčítat, přehrávat si zbytečnou důvěrnost s jakou jsem ho opustila, znovu si opakovat slova, která ze mě udělala ještě špatnější, než už jsem pro sebe byla. Protože jsem ho před svou slabostí a svým životním krachem nedokázala uchránit, i když měl na to právo a i když jsem ho měla ráda víc, než tušil.
Ale bylo to pak přeci v něčem snažší. Možná pochopil, že nejsem tak vyrovnaná a skvělá, jak jsem se mu zdála - jak si mě vysnil; což jsem mu viděla v očích pokaždé, když se na mě podíval a políbil mě, nebo mě jen tak pozoroval, když si myslel, že o tom nevím; doufala jsem zkrátka, že i nechtěné odkrytí mého žalu mu pomůže odejít a nechat mě tam, abych nemusela odcházet já. Ano, to bylo hnusné. I na můj žaludek. Ale aspoň to se mi podařilo schovat a zakopat někde hluboko. Bylo lepší ho od sebe odtrhnout teď, ublížit mu, ukázat mu část z toho, jaký blázen jsem než ho nechat postupně odhalovat všechny slupky mého bláznovství a minulosti až do soudného dne a pak ho stáhnout s sebou. V tu chvíli jsem věděla, že můj život proběhne buď naprosto průměrně, tedy naučím se ovládat svůj vnitřek natolik, abych mohla prázdně plnit životní nároky mého okolí. Nebo jednou, až se ta bytost uvnitř dostane ven a ovládne mě, najdu sebe jak padám z mostu nebo s pistolí u hlavy. Ale nechtěla jsem, aby u toho byl on.
Zase si přede mnou zapálil cigaretu, což už dost dlouho neudělal, protože to během našeho vztahu začal omezovat - a z toho jsem usoudila, že už zase zvýšil denní dávku a mohla jsem za to já. Přála jsem si, aby změny, které jsem přinesla do jeho života, vytrvaly i potom, co se rozloučíme. Ale na to jsem znala jeho povahu až moc dobře, abych mohla doufat, že se učil kvůli sobě a ne kvůli mně. Byl až příliš stejný jako ten před ním. Stejně jako první láska - tak ani Daniel mi ve své podstatě nemohl dát to, co bych chtěla a přesto měl tolik vlastností, které jsem měla ráda, tolik gest, která patřila do mého života. Byli v ledasčem stejní. Dokázala bych je obdivovat a mít je ráda, ale zároveň bych vedle nich byla vždycky v něčem nešťastná. Oba mě svým způsobem velmi dobře znali, ale ani jeden přitom nemohl pochopit moje citové pohnutky. Mohli mě popsat a ne tak zcela chápat. Ale oba se pak nakonec dokázali usmát, že bych jim odpustila skoro všechno. Je to jejich tajná zbraň nebo má slabost? Asi trochu z obojího. Ale dvakrát nevstoupíš do jedné řeky…a tak bylo na čase přestat s tímhle koupáním v dalším průseru.
Dokouřil druhou cigaretu a my se zvedli k odchodu. Nakonec jsem ho nechala rozloučit se tak, jak chtěl sám. Objal mě, dal mi pusu nejdřív na levou a pak na pravou tvář, odtáhnul se a přestože jsem celou dobu měla pocit, že je dokonale dospělý nebo přinejmenším hodně laxní, v ten okamžik mi došlo, že to byla všechno jen hra. Podíval se na mě smutným psím phledem, řekl polohlasné "ahoj" a vydal se k autobusové zastávce. Vyrazila jsem opačným směrem a neotočila jsem se, takže ani nevím, jestli se otočil on. Už jsem si jen přála být doma. Ten den tam naštěstí nikdo nebyl, takže místo obvyklého přívalu otázek následující po příchodu do bytu, jsem vlezla do ticha, ve kterém se občas ozývalo jen chrápání našeho psa. Za tu dobu, co jsem byla venku, vzduch v bytě značně ztěžknul, jak slunce proudilo dovnitř skrz zavřená okna. Šla jsem je tedy všechna mírně otevřít a během toho si uvařila čaj.
S hrnkem jsem se pak odšourala do pokoje, kde jsem z okna sledovala Daniela, jak sedí na lavičce u zastávky a kouří další cigaretu. Bylo mi to hodně líto, ale moje oči zůstaly suché. Už jsem nedokázala plakat. Všechno jsem jen přijímala a odkládala jak to přišlo - jak mi to ostatní vkládali a brali ze života, jenž zvenčí dokonale fungoval, protože byl řízen. Nikdo nemohl poznat, že nebyl řízen mnou.
Nemohla jsem se na něj už dívat, zatáhla jsem závěsy a lehla si na postel čekajíc, až se strop začne pohybovat směrem dolů a rozdrtí mě.

Naposled

16. září 2009 v 17:45 Pohled zpátky
Ten den musel přijít. Věděli jsme to oba. Ale nechtěli jsme to vědět. Nikdo to nikdy nechce vědět. Byl to totiž úplně obvyklý pátek - až do poslední chvíle. Nejspíš byl až moc obvyklý, protože jinak bych asi byla víc připravená. Byl to jeden z těch dnů, které nám navždy připomínají, proč jsem takoví, jací jsme. Další den, který láme život na "před" a "po". Kdybych ho vymazala, mohl by tím dnem být kterýkoli jiný. Kdybych se lépe dívala, možná by přišel později. "Ale přišel by, viď?" - Včera bys mi na tuhle otázku odpověděl jen zraněným pohledem. Včera by mě rozhodně nenapadlo se na tohle ptát. Včera jsme totiž byli spolu - a chtěli jsme být napořád. Jenže včera - je vlastně loni.

Červená tramvaj pomalu zabrzdila a ona se už po tisícáté ocitla na známé zastávce. Rozhlédla se kolem (baráky zalité tmou, pár keřů rozšumělých větrem, různobarevná auta) a vydala se po polní cestičce. Přešla silnici; za prvním domem zahnula doleva. Míjela rozsvícená okna než zašla za další roh, obvykle zazvonila, obvykle vypnula mp3jku a čekala na obvyklý zvuk.
Zvonek trochu zachrčel a dveře se jako mávnutím kouzelného proutku nabízely k otevření. Prošla kolem schránek a on už otevíral dveře od bytu. Dostala polibek na přivítanou. "Čau brouku," řekl a ona se usmála. "Ahoj".
(Byl to typický příchod domů. Přeci občas říkala "jdeme domů" a myslela tím jeho byt).
Uvařil čaj a ona si sedla na kanape. O chvíli později přišel jeho dočasný spolubydlící a začal o něčem vyprávět, něco vysvětlovat a tak vůbec. Upovídaný člověk - ale ten večer byla jeho společnost moc příjemná. I když on sám evidentně řešil nějaké problémy, měl celkem dobrou náladu. Dal si s nimi čaj. Snad zmiňoval nějakou knížku a mluvil o stěhování - balil si věci. Byl to poslední večer v tom bytě. Bylo to loučení. (Nejen pro něj, ale to nemohla vědět.)
Když odešel, místnost trochu ztichla. Zbyli jen oni dva, v té kamarádské rovině, do které občas spadli, když s nimi byl někdo další. Byli vypovídaní a trochu cizejší.
Náročné Vánoce skončily a ona cítila, že má před sebou novou kapitolu. Odněkud z budoucnosti už dýchal víkend; usmívala se, protože byla šťastná, že ho zase po delší době vidí - že konečně můžou být chvíli spolu. Obyčejně a tiše spolu. A jak se tam - na jeho kanape, v jeho bytě - válela, přišel blíž a usadil se do proutěného křesla. Uvědomila si, že už si ho nedokáže ani představit jako toho profesora, kterého znala pár měsíců předtím. Byl to člověk - navíc skvělý člověk; se svými emocemi, starostmi a radostmi. Chodili spolu. Úplně normálně.
Dneska to vidím, jak zpomalenou scénu z nějakého hloupého amerického filmu: Jak se zvedala a šla se opláchnout do koupelny a za ní zněl jeho hlas. "Hodíme řeč, Štěpko?" a ona se pořád usmívala, tak hloupě a bez nejmenšího tušení. Jak se vrátila; sedla si před něj a kanape trochu pokleslo pod její dívčí vahou, odkašlala si, popotáhla si tričko, prchavě se usmála; koukala mu přímo do očí a vůbec mu to neusnadňovala ...já vím.
"Hm, tak copak?" uličnicky se otázala. Ne, ani v tu chvíli ji nenapadlo.......Ani ten nejmenší záchvěv tušení nebo strachu z něčeho, co by mohlo přijít. Mlčel; v bílé košili, která mu slušela (říkal jí "manažerská"), usazen v křesle a hlavu plnou myšlenek, které se snažil poskládat ve slova. Asi se tvářil mrzutě, možná se smutně usmíval... Ale proč to nepoznala, proč to nepochopila? Proč alespoň na chvíli nezapochybovala? Jakoby byla úplně slepá. Cítila to, co už dlouho předtím, když oba byli tak zaláskovaní. Do té chvíle, ve které nepromluvil, ani si neodkašlal (ani nedýchal) se vešlo tolik nevyřčeného a závažného, ale ona to nemohla cítit. Jeho myšlenky byly na míle vzdálené tomu, co byla schopna vnímat. Stála jsem tam kousek od nich a celé to sledovala. Neviděla mě, ani on ne. Vkradla jsem se tiše do své vlastní vzpomínky.
Ona nic netušila, on věděl přesně, co přijde. Sledovala jsem je naposled spolu a zase mi to bylo líto.
... "Mám Tě rád, Jersie," nejistě začal a jí došlo, že budou řešit nějaký problém. Že se něco děje. Stejně ale byla klidná. Chtěla jsem jí říct, aby utekla, aby se o něco opřela, aby byla silná. Chtěla jsem, aby cítila, že jsem tam s ní, ale tak to nemohlo být. Musela si tím trápením projít sama.
Znovu zvedla oči. "Ale?" vyčkávala, co bude.
"Ale všechno hezký jednou končí."
"Takže?"
"Takže se rozcházíme........"
Znovu to bolelo. Cítila jsem to stejně, jen už jsem byla připravená.
Hluboký nádech. Rozechvělé tělo, měkká kolena, slané oči. Hlavou jí prolétla vzpomínka na tu chvilku jeho vyznání - "Jersie, jsem v tom až po uši"; a vzpomínka na to, jak jí poprvé políbil a taky na jejich první společnou noc. A spoustu dalších malých roztříštěných obrázků, které s každou další vteřinou ztrácely hodnotu.
Díval se jen malou chvíli někam do jejích očí a ona cítila, že vidí moc hluboko. Že vidí, jak se něco v ní pohnulo, zhroutilo, rozsypalo. Hledala cokoli, co by mohla přečíst z jeho pohledu, náznak něčeho, co by to změnilo; čekala, že ji zase zachrání, ale to nemohl udělat. "To je tak hnusný, že ti ubližuju," řekl, lehl si vedle ní a - položil jí hlavu do klína.
Znova jsem se rozhlédla po bytě a vybavila si věci, na které ona v tu chvíli neměla sílu vzpomínat. Všude vládl ten mírný příjemný nepořádek, na věšáku se sušilo pár košil, v rohu šumělo rádio. Byla jsem doma. I když v té nejsmutnější chvíli. A věděla jsem, že ona cítí, jak ten domov nadobro ztrácí. Pamatovala jsem si ten pocit.
Ležel tam úplně naposled a ona skelnatě zírala z okna, snažíc se na to ani trochu nemyslet, uklidnit se, nic necítit. Alespoň dokud tam byli, dokud ještě stále patřili k sobě, ačkoliv to byl konec. Ten obraz jednoho večera, když měl hlavu složenou v jejím klíně a nedíval se jí do očí; ten obraz ve kterém měla slané oči a nedýchala; kruh světla lampičky žhnoucí v rohu pokoje; chtěla ho políbit a zemřít.
Věděla, co ji čeká. A že slz bude ještě hodně. On je ale neměl vidět. Chtěla se jednou zachovat ohleduplně, nedělat to těžší; ignorovat svou bolest, odejít po svých, i když s tak velkým zraněním. Nechtěla to prodlužovat, nechtěla se chovat jako 16-ctiletá puberťačka.
Poprosila ho o kapesník, usušila oči a pak - jakoby se nic nestalo - se o něčem rozpovídali. Pozorovala jsem je - jeho pohled směrem k ní, ve kterém se značilo očekávání dalšího pláče a pak její pohled, vyhýbavý, neupřímně statečný a tajně prosící.
Seděla tam a cítila se dvojznačně, protože jedna její část tolik chtěla jen tak utéct, rozeběhnout se a utíkat někam hodně hodně daleko, dokud by nepadla vyčerpáním a nezhroutila se na promrzlou lednovou zem, ale ta druhá se přítomnost u něj snažila natahovat a prodlužovat, protože cítila, že už nikdy nic z toho neuvidí; protože to byl poslední okamžik, kdy jí bylo povoleno dívat se na něj tak, jak sama chtěla.
"Ty jsi hrozně statečná," řekl nakonec, když už musela jít. "Ne, nejsem,... jen to tak vypadá, protože mi to všichni říkáte." Vlastně mu nechtěla odpovídat...a už vůbec ne takhle. Ujelo jí to, protože věděla, co se od ní zase bude chtít. Že zase bude muset být ta rozumná, statečná, chápavá; ta, co si vezme ponaučení a.....bylo jí z toho zle. Nesnášela tyhle nepsaná očekávání. Nechtěla se znova vyrovnávat, nevěřila, že by to mohla zvládnout.
Dívala jsem se na ně, jak váhavě opouštějí byt a mají se z poloviny rádi, i když jen na těch pár minut.
Doprovodil jí na zastávku a zase čekali, až se ze zatáčky vynoří červený vagon cinkající tramvaje. Ten den ale nečekali na "nashledanou", nýbrž na "sbohem". Tramvaj přijela. Věnoval jí polibek - ten poslední z posledních, hořkosladký, s hltem vůně jeho kabátu; polibek pro budoucí kamarádku; pro zraněnou malou holku; polibek jako na dobrou noc. Nastoupila a sotva jí tramvaj odtáhla za další zatáčku, sesula se ze sedadla na zem a začala zbytečně plakat, protože něco uvnitř hrozilo, že jí každou chvíli roztrhá. Hlasitý, neutišitelný pláč se šířil jinak opuštěným vagonem; horké slzy je zbytečně kropily tváře; z krku se občasně vydral vzdech žadonící po kyslíku, útroby mučila úzkost a nevýslovný smutek. Tohle byl konec.

Pláž

16. září 2009 v 17:28 Pohled zpátky
Pot, smích a flirt v oparu prázdnin - to vše a nic a ještě mnohem víc obklopovalo jejich snědá těla v jednom večeru.
Dívenky v jejichž dětských rysech se teprve nepatrně projevovala ženskost; téměř chlapecké boky a malá ňadra hrdě ukrytá v plavkách; měly do polodlouhých vlasů vpletenou vůni skořice a kůži jemně slanou; v očích se jim ještě zračila ta prchavá sladká dětskost, která užuž vystrkovala první růžky puberty a chuti po rebelii.
A spolu s nimi i pár cizích kluků, o něco více uvědomělých a rozbouřených; s rozcuchanými vlasy, v kraťasech a s řeckým přízvukem. Rozuměli si každé druhé slovo, ale vlastně na tom nezáleželo.
Večer se zase zlomil v půlnoc. Volejbal skončil. Ony i oni se vypravili do svých dočasných prázdninových domovů s příslibem dalšího večera.
"Jděte napřed, zapomněla jsem si žabky!" křikla ještě, když se vracela zpátky na okraj pláže, kde se pevnina měnila v moře.
"Nojo, tak nás doběhni!" odpověděl zase jiný jemný hlas a jejich dívčí siluety se brzy ztratily ve tmě.
Nohama líně brouzdala v písku a hledala červené pěnové botky, které si předtím někam odložila. Slaná omamná noc ji dělala malátnou; voda střídavě šeptala a tichla, jak se přes břeh převalovaly vlny.
A pak přišla -
ta jediná hloupá vteřina, která rozhodla o všem budoucím, o všech následujících dnech i rocích; tak příšerně důležitá, roztřesená vteřina, ve které se všechno zvrhlo. Ta vteřina, v níž se shýbala pro právě nalezené pantofle a pak už cítila jen prudký náraz a to, že padá na zem, že je něco špatně, že do ní někdo strčil a ona se příšerně lekla.
V dalším záchvěvu, ve kterém si chtěla oddechnout, si uvědomila, že to nebyla náhoda a že ji ten někdo zalehnul, protože cítila skoro mužskou váhu; jak ji dusila, jak ji nechala klesnout do písku, který jí řezal do odhalené vlhké kůže; a slyšela dech někoho, v kom poznala jednoho z těch řeckých kluků a pak jeho ruce - a panebože! Vystrašená, k smrti vyplašená, osamělá, úplně sama, bezbranná, malá, ani z poloviny žena - a jeho ruce se hrubě, bezcitně, násilně dotýkaly jejích horkých slabin; chtělo se jí plakat a zvracet a omdlít a....
"Pomoc!" zakřičela zoufale, zajíkala se, po tvářích jí bezděčně tekly slzy a v očích měla čistou hrůzu. Chtěl všechno, co mu třináctiletá dívka mohla dát. Vršek plavek roztrhnul a ona cítila, jak zrychleně dýchá, jak je odporně vzrušený, těžký, zpocený "Po..pomoc!" volala znova, už v pláči, beznadějně; cítila, jak se jí snaží stáhnout spodní díl plavek; cítila jak jí buší srdce a snažila se chvíli se prát, kopat, cokoli, ale byl příliš těžký a silný, než aby se mohla vůbec pořádně pohnout; gumička u kalhotek praskla pod jeho nechutnou zvířecí touhou a ta malá, modrooká dívenka měla zranitelně roztažené nohy a nemohla s nimi pohnout a -
...najednou všechno ustalo. Další vteřina, během níž zmizela jeho váha i jeho hnusné ruce. Ozvalo se zaskučení. Srdce jí tlouklo jako o závod. Byl tam někdo další. Slyšela, jak se rvou a křičí a po chvíli k ní přišel ten neznámý zachránce. "Jsi v pořádku?"
Ležela tam ještě pořád uslzelá, kůži rozpálenou pískem, rozechvělé rty a oči napůl tak dětsky nechápavé a napůl uvědomělé; nohy křečovitě držela u sebe, cukala sebou, lapala po dechu. Nedokázala si to ani plně uvědomit. Jen se podvědomě choulila do pevného klubíčka.
Nečekal na odpověď a po chvíli jí pomohl se zvednout.


Už nic víc

16. září 2009 v 12:08 Pohled zpátky
Čekali jsme trochu víc, možná jiskru, dodržení slibu, happyend. Ano, protože přesně tohle vždycky trochu očekáváme a je jedno, kolik pesimismu se nám vloudí do plánů. A proč se to pokaždé někde zvrtne a pokazí? Proč v jednu chvíli sedíš v hospodě a máš pocit, že jsi dokonale šťastná a v další chvíli se rozhlédneš, všude opilost, moc drsné vtipy, moc šílené pohledy, moc hluku, někdo blije za domem, někdo tiše sedí v rohu, někdo byl právě zraněn a někdo další si o tobě myslí jen to nejhorší? A ty to všechno vidíš, ačkoliv si nedokážeš připustit, že jsi schopná to vnímat; vidíš to, i když se ti trochu motá hlava a všude kolem je kouř.
Ten večer se rychle vytratí a kouzlo se mění v neštěstí, protože nikdy nevíš, kdy máš vlastně dost. Nikdo z nás to neví. Se staniolem, na lavičce, doutníky, další prázdnou lahví, v zimě a snad i vlezlým pocitem, že už bys to měla zvládnout víc dospěle.
Pomejdanová deprese, to jsou dvě slova, co přesně vystihujou momentální zhnusení z těch několika předchozích let, umocněný posledním víkendem. Ne že by tenhle pocit přetrval, vždycky se spolehlivě vytratí pod půlitrem kafe, dalším vyzvraceným textem a avrilovsky depresivní písničkou, jejíž slova už dokonale znáš.
To je ostatně recept na každý smutek a na každou kocovinu. Je jedno, jestli se žaludek úzkostlivě svírá potřebou zvracet z alkoholu nebo jen anorektickým hladem; je jedno, jestli se třese strachem o tvé homosexuální tajemství nebo v něm někdo právě zabil zamilované motýly. Vždycky to spraví ten jeden další-stejný rituál, co pomůže překonat nejčernější myšlenku a odrazit se.

Druhá

16. září 2009 v 11:32 Pohled zpátky
Hrozně bych si přála zas začít, objevit to, najít konečně způsob. Nedokážu se obelhat, nedokážu si poručit a nemyslet na to. Ona je mnohem silnější než já. Chytřejší, vytrvalejší, hlubší, tam vevnitř. Cítím ji. Každý její krok je dokonale promyšlený, každý její krok je před tím mým. Nemůžu se odehnat, užírá mě to. Načapala jsem se - už zase - v těch nevhodných končinách a najednou mám strach. Stejně jako jsem ho měla tenkrát. Ze sebe. Z ní. Protože se objevila, tak snadno, lehounce; přitančila.

Navíc teď, když už by mohlo být všechno dokonale v pořádku. Nevím, proč je tu; nevím, co chce. Ale čím víc se probouzí, tím míň existuju. Možná je to tou hloupou knížkou, co jsem po letech otevřela. Někdy si nepamatuju své vlastní řádky. Marně pátrám, kde jsem přišla k těm stránkám. Utichám a pracuji, protože mám tak strašně málo času. Nemluvím s ní, neumím to. Až večer, když zase skončím sama, přijde a ovládne mě. Našeptá mi, donutí mě, zmizí mě. A já ji ráda poslechnu, uleví mi to, pomůže. Všechno se na okamžik stáhne do pozadí, celé ty roky jakoby byly pouhou dokonalou vteřinou za neúnosnou daň. Mohu si volně představovat, jaké by to asi bylo, kdybych poslechla. Ale neslyším, co říká. Možná čeká, až budu připravená, ale jak se připravím? Nejde to, přeci to nejde. Čeká na mě. Celé dny se snažím něco dodělat a snad se jí vzdálit, protože přes den vím, že je to špatné. Že ona je špatná. Protože vy všichni byste mi to řekli. I když to tak necítím, ale mám povinnost to tak cítit. Pak večer jsem už slabá, večer zas přijde a já to chci slyšet. Chci, aby mi to konečně řekla. Vím, co mi chce. Jen čekám a ona čeká na mě.

Vidím těch několik činů, které by bylo tak snad udělat, kdyby to řekla - kdybych byla připravena ji poslechnout.

Nesmíte o tom vědět, ublížili byste jí a já zjišťuju, že ji chci chránit. Musím, je přece taky trochu já. Pláču jen na sucho, dopíjím, koušu dolní ret a cítím chuť krve, nechci to, ale nemůžu to opustit. Už dávno jsem přestala být taková já, aby mě někdo mohl považovat za duševně zdravou. Je to to poslední, co si dokážu uvědomit, i když jen svým okrajem, pouhým lemem, co se občas nechá obrousit realitou. Nemůžu to poslat dál, tohle je jen mezi námi. Nechci vaši pomoc, i když vím, že bez pomoci jsem tak blízko prohře. Ráda bych vyslovila alespoň varování. Jenže ať udělám cokoli, mám nutkání ji poslechnout. A až ji poslechnu, neodpustíte mi to. Omlouvám se.

Jiná role

16. září 2009 v 11:31 Pohled zpátky
Páni, jak dávno se mi to zdá, když tu dnes zase stojím. Jsem tu ze stejného důvodu. Už jako někdo jiný (nový, větší, ale určitě ne lepší) a hodně věcí se změnilo. Přesto prožívám tenhle malý návrat se stejným pocitem, jaký mě doprovázel i tenkrát.
Most vypadá ještě víc ošoupaně, přibylo pár sprejerských děl a několik dalších rezavých příček. Je pod mrakem a trochu zima. Usedám zas na zem, opírám se o zábradlí, obličej skládám do kolen, skrývám své slzy. Vím, že jsem větší, ale tuhle bolest jsem se ještě nenaučila snést. Možná ani nejde si na ní zvyknout. Možná pořád doufám, že se to dá napravit, ale srdce mi říká, že čas druhé šance už pominul. Zbyla jsem jen já a ona - stejně daleko jako tenkrát, nebo spíš ještě dál. Role se posunuly, scénáře se pozměnily, ale pořád jsou to ty stejné koleje směřující do jediného cíle. Dlouho trvalo, než jsme si dovolili nahlas ten cíl pojmenovat. (A teď, když jsme to už udělali - oficiálně a definitivně - se to nezdá jako tak velký krok. Ale je velký.)
Co se od té doby stalo? Proběhlo asi sto dalších hádek, slyšela jsem asi tisíc dalších zlých slov, vybrečela pár litrů slz a přibylo taky několik jizev. Teď už to nezávisí na ní, ale na mně - já vím. Těch pár posledních nepodstatných týdnů, během kterých se ona (říkejme jí spíše ona než MÁMA) zmítá mezi snahami to napravit, trucováním a pokusy o sblížení se svou dcerou, tedy se mnou. Ta snaha není opravdová, cítím to. A taky vím, že jí teď nedokážu odpustit. Nedokážu to ani ocenit, protože pro mě dva roky neexistovala. Ani jako máma, ani jako kamarádka, ani jako žena. Podobala se spíš bezcitnému diktátorovi a teď chce city po mně? Nezajímala se a teď čeká, že se budu svěřovat? Lhala mi a chce odpuštění?
Měla bych být lepší než ona. Měla bych jí pochopit a dát jí šanci. Neodmítat ji a její snahu. Ukázat jí, že mi na ní pořád záleží. (Ono mi na ní totiž pořád záleží - nejde se toho zbavit.) Ale neumím to. Nerada, moc nerada bych jí to vyčítala. Na druhou stranu vím, že si neuvědomuje, jak moc mi stihla ublížit. Že se sice snaží, ale nedochází jí, jak moc si pamatuju. Že už nejsem tak malá, abych zapomněla za sladký úplatek. A dokud tohle nebude vědět, nemůže to nikdy vyjít. Nesnáším se, že jí nevracím její milý tón ani slova. Připadám si hloupě za svůj chladný postoj ke všem jejím něžným mateřským oslovením a hlazení. Dělá to, co mi dva roky chybělo - je máma. Ale já to nedokážu. Teď když to konečně mám se zdá, že je pozdě. Nejde mi to od srdce. Byla bych diplomat, kdybych na tuhle hru přistoupila. Diplomat a pokrytec. Ale to zkrátka nedokážu.
Dnes sedím tady na mostě, protože po dlouhé době zvýšila hlas. Nestihly jsme se ani pořádně pohádat - řekla jsem jí, že o hádku nestojím a odešla jsem. Nechala mě jít, mlčela. Teď sedí doma na gauči a ví, že to bylo špatně. Vypadla z role snaživky a až se vrátím, bude se to úpěnlivě snažit napravit (čímkoli a jakkoli). A já to zase nebudu schopna přijmout. Ona mě naučila nepřipouštět si jí k tělu a teď se mě to sakra snaží přeučit. Mrzí mě to, já nemůžu.
Dnes si tu chci jen posedět a přemýšlet nad svou novou rolí - nad rolí dcery, která jen kvůli pubertální ublíženosti neumí přijmout svou mámu.

Lampy umřely, panenko

16. září 2009 v 11:26 Pohled zpátky
Zatanči nám, panenko
v kolotoči mrtvých snů
Cingrlátka unes v cizí stíny,
Jsi ospalá
Však nechej splíny
By odnesly tě - a z těch dnů
cos prospala,
co zbyde, panenko?

Je zhasnuto. Mnohem víc než obvykle. Stojíš na chodníku s modlitbou k pouliční lampě a polykáš tiché přání, cos do tmy nikdy nenechala vzlénout. Snad z dětinského strachu, snad pro radost všech diváků. Tak či tak jsi nikdy nestála ve zpovědi k svému stínu a nikdy nebylo z čeho se vyzpovídat. Nakonec ale docházejí slova i omluvy a jak v prach padneš ty sama, tak tvá slova padnou ještě mnohem dřív. Nezachráníš vůbec nic, ani truhličku s popelem.

A když praská beton, když zreziví sny a lampy umřou, zoufáš si snad víc než v jiný den? Než ve slunečném ránu? Víc než v každé další vteřině, kterou musíš zažít, pocítit, potěžkat, spolknout, promarnit, zabít? Vlasy z předloňska ti padají do tváře, lepí se na paty, přivolávaj vůni jahodový zmrzliny a čerstvě posekaný trávy, volaj lesní víly i základní taneční kroky k rumbě. Jdeš pořád hlouběji a někdy máš pocit, že hned za tím dalším rohem už se musíš ztratit.

Chcípni, panenko.

Poselství

16. září 2009 v 11:25 Pohled zpátky
Dýchala tak tiše, tak mělce, že to pro jednu lidskou bytost nemohlo být ani z poloviny dost. A to jsme věděli všichni. Tolikrát už jsme měli pocit, že překračujeme přírodní zákony, ale tenhle byl z nich bezpochyby nejzávažnější: zákon přežití. Tvářila se zcela omluvně, jakoby nám chtěla naznačit, že i to množství kyslíku, které věnuje svým plicím, si nezaslouží. A přesto pokud bych měla ukázat na toho, kdo si z nás těch pár molekul O2 zasloužil, pak by byla na první místě. Bez ohledu na to, že se lidské životy nesmějí vážit navzájem, ten její najednou převažoval vše, i můj vlastní pud sebezáchovy. Věděla jsem, že je příliš pozdě na to dělat jakékoli rozhodnutí. Pronikala mnou hysterie, která zabraňovala i sebemenšímu gestu solidarity, snahy pomoct...protože tahle zbytečná gesta by jen ublížila, dělala by všechno jen těžší. Možná to tak mělo být? Přemítala jsem o tom, jaký výraz bych měla já být na jejím místě a chtělo se mi plakat. Nevyždímala bych ze sebe ani píď její statečnosti, jejího ohleduplného pokrytectví, její touhy. A přesto mně bylo dáno, mezitím co jí bylo odepřeno.
Sklopila jsem oči, stydíc se za svou šťastnou kartu, na kterou jsem vedle takové bytosti jednoznačně neměla právo. Kdyby to něco zachránilo, zabila bych se. Věděla jsem, že její mělký dech by mi zněl v uších pokaždé, když bych usínala. Brala jsem to jako trest za své neférové štěstí.
Kolik váží můj život? Kolik štěstí by přinesl do životů ostatních ve srovnáním s tím jejím? Vždyť jen dožívám ve vzduchoprázdnu mezi bděním a smrtí. K čemu by bylo mé několikaleté vakuum? A k čemu by naproti tomu byla její dokonalá touha udělat svět lepším?
Svým úsměvem odzbrojila každého v místnosti, včetně nepřátel. Oni si pro její smrt přišli, takže i kdyby si tu šťastnou kartu vytáhla ona, museli bychom o ni tvrdě bojovat, což by se neobešlo bez obětí. Možná si přála vybrat špatně, aby ušetřila nás ostatní. To byl přesně její styl. Radši bych ale padla pro ni, než žila bez boje a bez jejích úsměvů.
Rozhlédla se po místnosti a její malátné oči napovídaly, že jí zbývá pár posledních nádechů. Chtěla jsem si k ní kleknout a napumpovat do ní tolik vzduchu, kolik by unesla. Aspoň na těch pár chvil. Vítězství mohlo být zdánlivě blízko a přece nepřekonatelně daleko. Mohli bychom je zlomit, otevřít dveře, utéct a za pár chvil ji odvézt, pomoci jí. Jenže to byl přesně ten scénář, jaký nám očima jasně zakazovala. Sledovali jsme jak vadne a když zavřela oči, rozpačitě a slzavě jsme se rozhlédli po místnosti. Měli jsme na výběr. Ale v podstatě neměli. Další vzdor pozbyl smyslu. Svět se o nás nikdy nedozví. Nikdy se nedozví, jak blízko jsme byli. Už JE to jedno, teď doopravdy. Postavili jsme se k nim zády - tedy čelem ke zdi, a nechali jsme je vymazat naše velkolepé poslání do poslední tečky.
Oči mi pohltila bílá nekonečná prázdnota a já si stále méně uvědomovala své nitro, až jsem se nakonec vytratila zcela...do nevědomí, do nicoty.

Posed

16. září 2009 v 11:25 Pohled zpátky
Doutnající ohniště ještě trochu zapraskalo; pár lehkých obláčků tepla se vzneslo a roztavilo pár molekul vzduchu, než se vydalo k potemnělé obloze. Tráva nasákla podvečerní vodu, co začala perlovatět, aby se mohla stát ranní rosou; třeba něco z toho by lidem mohlo napovědět,
že někde v tomhle místě opojných vůní letních květin z louky, co se od lesa táhla kam až člověk dohlédl, že snad právě zde, mezi občasným obilím, zavřenými poupaty sedmikrásek, modrými chrpami a jehličnatým lesem, se odehrává nový příběh - tak trochu pohádka.
Kousek od ztrouchnivělého táboráku se válela stará oškrábaná kytara a pár batohů. Okraj lesa pohasnul víc, než by člověk čekal. Stromy přestaly šumět, sluncem přohřátá vyvoněná hlína sálala teplem, ale ze vzduchem se všude začal rozprostírat vlezlý noční chládek. V tomhle živoucím, chvějivém zátiší na koci jednoho dne, stáli dva člověkové. Měli za sebou celý den na cestě, nohy je příjemně bolely. Přebolely i to, co sídlilo uvnitř. Věděli totiž víc, než na co možná sami měli odvahu - věděli dost na to, aby se změnili. Nikdo z nich ale nevěděl, jestli má odvahu se změnit.

Vzal svůj spacák a vydal se k posedu; váhavě stála na místě a cítila, jak pod sebou dělá dolík do trávy, potila se, růžověla, rozhodla se zůstat, i když věděla, že ani nezamhouří oko a bude se celou noc bát. Věděla to v okamžiku, ve kterém byl jen pár metrů od ní, jistojistě a přesvědčeně; své malé přání (Vem mě s sebou!), si hrozně chtěla nepřipouštět, protože by to ničemu nepomohlo.
Sledovala upřeně ohniště a poslouchala suché větvičky s jehličím, co mu praskalo pod nohama. Už chtěla popřát dobrou noc, když zvuky utichly.
"..nebo ty ještě nejdeš?" řekl trochu flegmaticky, až přehlíživě a přesto v té otázce zaznělo něco neobvykle prosebného; nečekaně vyřčeného, neuváženého. Sám si to možná uvědomil a podvědomí ho donutilo ustoupit jěště o krok.
"Já…můžu s tebou?" nejistě se otočila.
"No, cos myslela? Že tě tu nechám spát samotnou pod širákem? To zrovna. Vždyť bys ani neusla strachy a zejtra bys nevydržela cestu." Na zabití! pomyslela si.
Štvalo jí tyhle poťouchlé posměšky a přesto mu byla vděčná za tuhle hrubě pronesenou empatii. Snažila se vidět z něj co nejvíc, ale tma jí povolovala jen jeho obrys (tmavý vytahaný svetr a kraťasy) s rukou natáhnutou směrem k ní. Podala mu svůj spacák a vydali se nahoru.

"Ty jsi tak úžasně malá," řekl trochu s výsměchem, když vedle sebe leželi. Z dálky zahoukala sova, posed byl pevnější, než by od posedu člověk očekával (k její úlevě), voněl borovicí, bylo teplo, takové těžké malátné teplo…ona se ale necítila být unavená ani v nejmenším. Žádná malátnost, jen ty bolavé nohy. Každá buňka jejího těla jakoby znovu ožívala se záchvěvem jeho přítomnosti; taky hlasu na jehož tóninu se póry její kůže naučily reagovat s až nepřiměřenou citlivostí. Vysmíval se jí, zlobila se, bylo už jí víc než teplo, spíš horko, vlhce, s tou dřevěnou vůní, co se jí lepila na patro, s něhou, co jí zmokřila řasy.
"No dík. Já vím, že jsem…až moc dobře." Polkla. "Nechápu, co tu vlastně dělám," dodala trochu ostřeji a ublíženěji, než vlastně měla v plánu. Ani nechápala, proč jí to tak vzalo. Měla radši zůstat dole, ano měla. Na truc ležet u ohniště a třást se strachy….radši celou noc, než aby jí tohle připomínal. Takhle, tady, moc blízko.
"Ale no tak, tohle ti nesluší." Řekl s plachým úsměvem. Ona se nechtěla usmát, chtěla na něj křičet. Hořely jí tváře, bolely nohy, měla sucho v krku a on si tu z ní utahuje. No má tohle zapotřebí? Má? A nejvíc ze všeho jí štvalo, že by mu odpustila cokoliv.
Zadívala se směrem k jeho očím, vybavila si jejich barvu, chtěla si lehnout blíž a koukat mu do nich jen z pár centimetrové blízkosti, nechat se pohltit a na chvíli snít hned tady, vedle něj.
Ležel na boku, hlavu opřenou o jednu ruku, díval se na ní naprosto bez ostychu, tak sebejistě, ale stejně křehce. Jestli jí někdo připadal dvojznačný, pak to byl zaručeně on. Že sem vůbec lezla, ksakru.

"Já…" začal nakonec už skoro šeptem a teprve teď si uvědomila, že i on se chvěje. Pohladil jí po tváři a ona neucukla. Les jakoby zatajil dech; všechno se odehrávalo v tom nejsilnějším tichu; rozechvělé ruce teď v pantomimě ukazovaly pokračování. Naklonil se blíž a něžně se dotkl jejích rtů - jen tak jemně, aby mohla pochybovat, zda se skutečně dotkl, tak mučivě nenápadně, jakoby se chtěl v další vteřině vymluvit, že to byla jen sranda. Bála se…bála se ho, ale přesto mu důvěřovala celou svou bytostí.
A pak další, už silnější dotek, vlhký, oparovitý, nasládlý po dřevu, dotek vlka samotáře, zakázaný, ale bez špetky těch předchozích výsměchů a legrace. Zcela vážný, vzácně oddaný. Otevřela mírně rty, chtěla si ho trochu užít, chtěla, aby tohle byl polibek. Nechala jeho jazyk jemně proklouznout do úst, nechala se líbat a pak ho taky líbala, víc a víc, do umření vášnivě, ale stále s trochou holčičího studu.

Evino tajemství

16. září 2009 v 11:23 Pohled zpátky
Umím hrát podle jeho pravidel, někdy mě to naplňuje, jindy ničí. Umím předstírat charakter, zájem, hluboký pohled i povzbudivý úsměv. Vím, jaká být - jakou mě chce. Někdy mám pocit, že je to všechno opravdové (asi jen proto, že to chci učinit opravdovým), jindy mě ta všudypřítomná evidentní prázdnota totálně rozežírá zevnitř. Někdy se spokojím s jeho dokonalým gentlemanstvím a vážím si toho, jakoby patřilo jen mě a žádné jiné ( i když vím, že to tak není). Jindy je mi špatně z celé té komedie na dokonale kouzelné přátelství.
Co říct, vlastně se k tomu neumím postavit, jako k řadě dalších věcí. Nerada bych mu ublížila a přesto vím, že tohle není skutečné. Umí používat velká slova, ale nezná jejich podstatu. Já zas vím, že ji nezná a přesto hraju podle toho pitomého scénáře, ve kterém z nás udělám "doopravdy šťastné". V každém je kus toho špatného; nemá smysl vážit, ve kterém víc. Ale v každém jinak, i když jsme na světě oba stejně dlouho. Chce se mi brečet, teď zrovna mě to ničí, i když zítra už se zase budu smát. Mám strach, že to tak zůstane napořád, ale snad ještě víc se bojím, že je to všechno jen můj vlastní omyl. To už se asi nikdy nedozvím, protože tu pořád budu váhat...a stavět se k němu nedůvěřivě, což ostatně dělám už od doby, kdy mi poprvé ublížil. (Ano, neví to, protože jsem si vždycky zachovala tvář té, která ho za všech okolností chápe. On mě k tomu donutil a já se nechala - těžko říct, co hrálo větší roli. )
Další zbořený dětský sen, další důvod přát si ještě nebýt dospělá. Vím, že kdyby teď přišel, dokázal by říct něco neskutečně hezkého a přesto by to zas působilo tak chladně…a já bych reagovala, jako kdyby věděl, co vlastně říká, a poděkovala mu, ačkoli by mě to shodilo ještě níž. Odpor se vnesl už i tam, kde bych ho nečekala. Do dalšího vztahu, který se ukázal být jen klasickou psychologicky výhodnou vazbou…není v něm o nic víc čistoty, než ve všech těch ostatních.