close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Září 2009

Z lásky nevěra

16. září 2009 v 11:20 Pohled zpátky
"Hlavně nebuď nostalgická," řekl v polovtipu a usmál se tak nečitelně, jak mu jeho herecké nadání dovolilo. Ale viděla jsem ten trochu-strach a hlavně nechuť ke vzpomínání, k tomu, že mu dokážu připomenout asi tisíc věcí, které udělal nebo řekl a on nebude vědět, co na to odpovědět; bylo v tom tónu znát všechno, co se snažil skrýt, snad právě o to jasněji, čím méně vážně chtěl působit, když mi dal najevo, že o minulost nestojí.
Přitom bylo tolik příležitostí položit jednu z těch otázek, které se nekladou, protože musíme hrát za všech okolností; bylo tolik tichých chvil, během kterých jsem mohla začít o něčem, co hodně nechtěl slyšet. Jsou to přesně ty typické dívčí otázky, které chlapi (asi) nemají rádi. Protože se mnou nechtěl nic řešit, chtěl si užít ten krátký čas, ve kterém jsme se mohli usmívat, rýpnout si, letmo se dotknout. Je v tom tolik sobeckosti a přirozenosti, až to člověka málem překvapí. Ovšem bylo to tak stejně lepší. Protože co bych vyřešila nějakou další otázkou?
Nezdá se to tak dlouho, ale bude to už rok. Celý dlouhý rok. Je to šílený. Mám v hlavě trochu temno z toho celého včerejška. Bylo to obrovsky fajn, konečně jsem si vedle něj mohla stoupnout a ustát to. Být veselá nejen proto, že musím, ale proto, že jsem byla schopna snést, jak je mi s ním příjemně, i když mi nepatří. I proto nemělo cenu pitvat průběh večera otázkami, protože už to nedělám.
Jak jsem šla vedle něj, neudělala jsem nic, co by ho vyprovokovalo - a né proto, že bych nechtěla. Jenže ubližovat sama sobě už neplánuju, už mě to nebaví. Uznávám, tam v baru jsem mu párkrát věnovala nějaký dotek, podvědomě, s přátelskou myšlenkou ( - až zpětně mi docházelo, že mi ksmrti chyběl). Neřekla jsem mu i ty další věci, které by možná rád slyšel. Třeba, že ho moc ráda vidím, že mu to zas sluší, že …ho miluju? Vyznání opilé puberťačky by byl, abych tak řekla, zlatý hřeb večera.
Galantně mě doprovázel domů a jak jsem šla vedle něj, neudělala jsem nic, co by ho vyprovokovalo - ale najednou stál přede mnou a my se líbali. A pak jsem zas nic neřekla, i když vím, že po mně často koukal během celé té cesty a sledoval moje tiché skryté utrpení, možná napjatě čekal, kdy začnu hysterčit nebo plakat, ale možná-možná, že mu vůbec nedocházelo, jak to se mnou mává. Možná jen přemýšlel o tom, jestli je moc velká zima na soulož venku. Mohla jsem se zeptat - proč to děláš? Proč líbáš někoho, kdo tě miluje, když žiješ s někým jiným? Protože jsi prostě chlap? Protože podvádíš, i když jsi spokojený (ačkoliv líbání pro tebe není nevěra, já vím).
Prostě jsi to v tu chvíli chtěl udělat a tak jsi to udělal. Věděl jsi, že jsem moc omámená, než abych ti v tom zabránila
a měl jsi chuť.
Za celý ten rok jsem nevěřila, že by se to někdy mohlo stát…a on pak přijde, chvíli si hraje a já mu ani nemůžu říct, jaké to má následky - ze spousty důvodů. Je mi příšerně. Můžu tu jenom sedět a zase po dlouhý době pofňukávat kvůli pár vteřinám, kvůli němu. …on chtěl, aby to tak dopadlo. Protože už předtím, když jsme spolu telefonovali, se choval jinak. Jako k té, se kterou může podvést ženu, co na něj čeká doma. A pak ta nabídka, že mě doprovodí…tak předčasná, tak samozřejmá, tak dokonale všeříkající. A jsem ještě hnusnější právě tím, že jsem tohle všechno tušila a stejně se nechala odtáhnout až domů, stejně jsem ho
nechala mě tisknout a líbat a vzrušovat nás oba a pak ho jemně odstrčit, nechat toho - né
proboha proto, že to není správné (takový důvod by mě snad šlechtil). Jen proto, že by mě cokoliv dalšího zničilo.
Chvíli pak sedět před barákem, zírat před sebe, mrznout a mít jeho ruku na rameni, dotýkat se jí, hladit ho, na chvíli si představovat, že jsme spolu a pak se obyčejně rozloučit a vědět, že už se to nikdy nebude opakovat. Vědět, že už nikdy nebudu láska (- jen nevěra) a doma se s tímhle levnym pocitem vyzvracet do červenýho kýble.

Za jedním oknem

16. září 2009 v 11:14 Pohled zpátky
Tralalej si pro sebe, holčičko. Nakonec je to od pískoviště tak blízko k perníku. Té poslední se říká ZLATÁ, ale né proto, že by za to stála.
Hrej si, holčičko. A někde za rohem u popelnic zírá staré křeslo s potrhaným čalouněním. Nakonec je to z obýváku tak blízko k mostu. Tvý plány vyplašil kvílivej sídlišťskej vítr.
Neplakej, holčičko. Byla jsi přece milována. A nakonec je tatínkova láska mučivě blízko k rozsápané nevinnosti. Sen zmizel a tvůj život s ním.

Promiň, žes jen dalším mrtvým oknem z milionu.

Dopis pro Nenrila

16. září 2009 v 11:14 Pohled zpátky
Bylo 23. prosince 2006 a tys byl schovaný v jednom z mála pokojů nevelké chatičky mezi poli a lesy, seděl jsi schoulený nad stolem a v ruce ždímal čínské pero, jímž ses snažil zachytit na obyčejný linkovaný papír pár svých pocitů, cos toužil věnovat malé holce.

Tenkrát jsem to nemohla chápat ani zdaleka. Dneska držím tu zelenou obálku v ruce - je na ní mé jméno napsané tmavě modrou lihovkou - držím ji pevně a usmívám se stejně smutně, jako ses usmíval ty, když si mi ji tenkrát s největším sebezapřením daroval. Možná jsi čekal, že něco změní, že se mnou pohne…že přijdu a řeknu to, cos mi často říkal ty. Ale byla jsem ještě příliš malá, než abych dokázala vidět a ocenit to, čím jsi pro mě chtěl být. Lituji hořce a zaplatila jsem za to po svém. Kdybys stál ty na místě mé první lásky, byla bych dnes někým jiným. Protože pro mě stále zůstáváš člověkem, který žije svůj život tím nejzvláštnějším způsobem; způsobem, jenž by někdo mohl nazvat téměř bláznovstvím, způsobem, který mě nepřestává fascinovat. Vím, že bys mě to dokázal naučit. A dal bys mi toho bezpochyby víc, než mi dal on. Už proto, že ti chybí špatné vlastnosti nás obyčejných smrtelníků. O to víc se dnes klaním před tvou vůlí žít a vydržet, když vím, že jsi na to všechno byl úplně sám.
Ale k čemu mi to teď je? K čemu ta lítost, ten stud, to sebemrskačství? Až teď vidím, co jsem ve své dětské slepotě způsobila; právě teď přichází nové prohlédnutí. Přichází poslušně padnout v prach. Jelikož tuhle minulost už si nepamatujeme. Pokaždé, když tě potkám, mám pocit, že bychom si to možná přeci jen pamatovat chtěli. Jindy si říkám, že není rozumné otvírat staré hroby - jelikož my to přece pohřbili nebo ne? A tak ti píšu dopis, paradoxně.
Pamatuju se, vidím to pořád živě. Když jsem tenkrát přišla na jarmark, přišla jsem za ruku
s někým jiným a ty ses vypotácel z lesa. Zkrvaven, zmučen. V očích se ti zračila touha po něčem, co by alespoň naznačovalo záchvěv mých emocí. Chtělo se mi plakat, tak hrozně moc. Děti prostě pláčou, když něco provedly. Dneska mi tečou slzy, protože jasněji vnímám důvody pro to všechno. Byla jsem tenkrát za kurvu pro ně. Dneska pro sebe. Tenkrát jsem plakat nemohla, dneska nemůžu přestat. Vím, že na té ruce máš jizvu ještě teď. Mám jí tam taky, ačkoli jsi mě za to několikrát káral.
Dva dlouhé roky jsme se míjeli, naše cesty existovaly jinde bez sebemenšího náznaku kontaktu, snad až na pár ozvěn z úsměvů, které si dodneška umíme dát. Do nich se toho nakonec vejde nejvíc - vím to, i když se pokaždé ztrácím v jejich významech. Nedávno jsme se líbali (při cigárku v zářivý noci) a snad vinou alkoholu jsem z tebe zas na chvíli měla ten dokonale plachý, roztomile působící, divoký, rozechvělý, roztoužený strach.
Mohla bych toho říct mnohem mnohem víc a vlastně by se mi neulevilo ani v nejmenším. Když jsi tenkrát napsal těch šest stránek a vložil je do zelené obálky, taky ti asi nebylo o moc líp. Jsou tu vánoční prázdniny a ty ses dneska rozloučil před odjezdem na chatu. Jsi zase o krok napřed a já musím čekat, než tě pochopím. A až ta chvíle přijde, bude už zas pozdě. Jako teď. Jako před dvěma roky. Jako pořád. Jsme stále spolu a přesto se nikdy nedoženem.

Teoreticky hrdina

16. září 2009 v 11:13 Pohled zpátky
Někteří to píšou na konec, já to cpu sem - do úvodního odstavce. Jestli jsem si někdy byla jistá, že text působí útržkovitě, zmateně a dvojznačně, bylo to při dopsání této úvahy. Však už jsem taky zajisté někdy psala, že "mít jasno" - je poměrně vzdálený cíl (alespoň v mém případě) a tak snad nebudete příliš překvapeni touto zmatečností a některými nejasnostmi.

Udělat to jednou je naivita (která bude po zásluze potrestána). Ale udělat to podruhé - to je bláznovství (ačkoli přítel by to zajisté nazval spíš vnitřní silou). Ať tak nebo tak, je na tom jen pramálo hrdinství. Koneckonců, obdivovali byste člověka, který se rozběhne hlavou proti zdi? Myslím, že někde tady se projevuje hranice mezi činem obdivuhodným a pošetilým. (A ta hranice není žádná zeď, ale spíš narychlpo nakreslená přerušovaná čára.)
Každopádně se ale dotyčný blázen (či snad hrdina?) pokaždé diví, že si hlavu použitou jako beranidlo, zcela jednoduše rozbije. Jistě, že si ji musel rozbít. Logické ne? Tak co se musí stát, aby se člověk opovážil takovou logiku zpochybnit? Výsledek je pokaždé stejný, i když se tu jedná o dva přístupy.
No, upřímně by někdy stálo za to natočit si šokovaný výraz každého, komu o svém hrdinství/bláznovství řeknete. Natočit si ten výraz a koukat pak na všechny okolo s takovým nadhledem, jaký máte ve chvíli, kdy o svém příběhu mluvíte. Mít ten nadhled nejen teoreticky, ale taky prakticky. O co by pak věci byly jednodušší! Takhle to ale bohužel nechodí. Neustále se zmítáte mezi snahou o chladnou hlavu, teorií o asertivním chování a pak praktickou stránkou věci, která za touhle perfektní teorií značně pokulhává. Kdyby byla praxe tak jednoduchá jako teorie, nerozlišovali bychom je, že?
Tahle dokonalá bezmoc nad vlastním konáním mě nepřestává překvapovat (a štvát). Víme, že je to špatně…a často i víme, jak by to mělo být správně. A přesto neumíme tohle vědění upotřebit…realizovat. V čem je ten problém? Můžete namítat, že TO VŽDYCKY JDE, pokud člověk opravdu chce - ale to je opět jen teoretické tvrzení. Zkuste si představit nějaký svůj momentální konkrétní problém a vyřešte ho. Že to nejde? Ale notak, vždyť to přeci JDE VŽDYCKY, ne? Možná to chce všechno jen trochu času, člověk ten nadhled časem získá a řešení objeví i prakticky. Ale do té doby….
Utíkám sem, mezi pár rádoby chytrých řádků. Utíkám dál, abych utekla tomu, čemu utéct nemůžu. Konkrétnosti. Obcházím jí obloukem, ale ten není dost velký na to, abych se svému banálnímu problému mohla zcela vyhnout; alespoň ne všem jeho rysům. Všem jeho trapně klasickým rysům - ale nepředbíhejme. Znova a znova to zkouším a opět se nápadně podobám tomu bláznovi z prvního odstavce. Utíkám do svých řádků. Víte…ono totiž takhle na papíře je všechno nějak poetičtější, snadnější. Když dopíšu, jsem o něco lehčí a řešení se mi zdá jednoduché. Ano jistě, na tom papíře - proč ne. Na něm je všechno krásné, dokonce i odpornosti. Popsat své syrové smutky hezkými slovy a tvářit se, že je mé trápení vlastně vznešenost sama, to není nic těžkého. A pro koho ano? Písmenkový koktejl z pokusu o nadhled nad svou vlastní situací a snahy o umění. Přeci jen to působí - tohle opakování starých klišé i používání podivných (někdo by řekl "neotřelých") výrazů, které mi občasně vyskočí na mysl. I osobní problémy se tak dají ukázat v hezkém kabátu a vypadají dramaticky, hluboce….a z tuctového se rázem stává Nevšední, avšak přesto něčím blízké skutečnosti. Něco, co (pokud v tom má člověk dostatečnou praxi) může skoro až vzbuzovat obdiv. Tady snad na chvíli dokážu oklamat sama sebe a nebýt jen puberťačka s uslzelýma očima.
Tady mezi řádky na chvíli žiju jinak. Můžu žít v nějaké povídce, mít nadhled, uvažovat víc poeticky; věci mohou vypadat krásně, protože jsou na papíře…pár klikiháků, co nahradí bolavou trojrozměrnost skutečného světa. (Zkrátka útěk - představuju si postavičku utíkající někam do papíru, pryč…dokud z ní nezbyde jen tečka.) Kdybych mohla být v povídce a v jednom záběru mého života hrála jemná hudba, kterou by ostatní mohli slyšet. A v dramatické půlsekundě bych se usmála tak, že by celý svět poznal, co ten úsměv znamená. Chtěla bych to cítit tak, jako v příbězích, co propůjčují duši mému prachobyčejnému trápení. Taková bych chtěla být - ta dívka z pohádek. Lepší, i když míň opravdová. Ta, která dokáže banalitu proměnit v duševní dilema a přesto ji pak vyřešit jako banalitu. Představuju si sama sebe na těch pár chvil jako tu dívku z papíru a ne tu opravdovou. Paradoxně to, že opouštím realitu mi možná pomáhá vidět ji o něco čistěji.

Tak i tenhle text je sám sobě příkladem teoretických rozumů, které v praxi nevypadají tak dobře, jako na papíře. Vlastně tu od začátku řeším jen jediný ubohý problém, ačkoli se celou dobu snažím, abyste zde nenašli ani stopu po konkrétnosti. Ale stačí říct jen pár slov. Šestnáctiletá smutná dívka - a víte vše. Co mě asi může trápit? Dělám to, co všechny ostatní - milionkrát omílám to samé téma, jen měním prostředí a upravuju slova, ale stále se točím v kruhu. Je to vlastně vtipné (až stupidní) - jako v životě. Můžu být zklamaná první láskou, rozhádaná s rodiči, naštvaná na kamarádku….stačí si jen vybrat, všechno je stejně typické a nudné.
Ovšem tady v teorii nás to nemusí trápit. Tady můžu nadále předstírat, že už jsem jiná, snad dospělejší, rozumnější, tak nějak celkově lepší. Asi abych si nepřipadala úplně bezcenná či co. Ale pššt, tohle přeci nevíte. Tenhle text přece poukazuje na VZNEŠENÉ OBECNÉ DUŠEVNÍ DILEMA…… nebo ne?
Tohle nechám na vás. Záleží na vás, jak to chcete vnímat.

Vylhaná od základů

16. září 2009 v 11:12 Pohled zpátky
Na okamžik si to zkus připustit. Zkus zhodnotit posledních pár let takových, jaká opravdu byla. Zkus je vzít do rukou, vzpomenout si na ty nejdůležitější útržky a pak se na to období podívat jako na celek. Přemýšlej o tom, jakou procentuální část tvého pubertálního života by tvořily lži.
Nesnášíš, když ti někdo lže. Ještě víc, když ti pak řekne, že je lež někdy lepší, protože skýtá milosrdenství a umí být ohleduplná. Vždycky bys radši volila bezohlednou, neplánovaně vykřiknutou, omylem prozrazenou, bolestivou, drsnou, zlomovou pravdu. A přesto je tvůj život doslova vyskládán ze lží. Lží, které jsi tu vždycky měla, abys byla chráněná a usměvavá, abys k nim mohla vždycky utéct, aby ses jimi naučila žít svůj vysněný fajn život a nemusela myslet na to, co se skrývá dole. Tam! No támhle! Jen se podívej. Už to skoro nevidíš, co? Buď pochválena za to, jak obratně ses naučila lhát. Je to to jediné, co tě teď drží při životě. Doslova.
Místo toho, abys svůj život přijala takový, jaký je, a bojovala, jsi ho jednoduše pohřbila pod jiný život. Jiný…takový, jaký ho znají kolemjdoucí i přátelé. Jenže oni tak můžou žít doopravdy. Ty jenom lžeš. Protože jsi prostě slaboch…nedokázala by sis přiznat nic z toho, čím skutečně jsi. Že ti zbývá už tak strašně málo času…že tě tlačí u srdce to, jak ti každý den ukrajuje podstatnou část tvojí existence….jak cítíš, že se s každou další hodinou stáváš slabší. Pomalu umíráš, ale nikomu jsi to nikdy neřekla. Ani sobě ne. Zoufale chceš, abys odešla taková, jakou tě znají. Jakou ses naučila znát se i ty. Protože jedině tak se dokážeš ovládat, jedině s tímhle dokážeš hrát. Blafuješ tak dlouho - daří se ti přesvědčit i sama sebe, že držíš vítězné karty.

Dnes ne. Sedíš tady napnutá jako struna a nasloucháš úpěnlivě srdci; nasloucháš tak intenzivně, jako bys ho prosila o každý další tep a zároveň čekala, kdy se místo "buch buch" objeví ničím nerušené ticho. Žádný pohyb, žádný život. Nic. Mohla bys najednou zmizet ze všech začatých příběhů a už bys nikdy neviděla tváře těch, které miluješ, ani necítila vítr, ani nenapsala další slovo do deníku. Nikdy. Nikdy. Nevermore.
Neumíš darovat city, protože po nikom nemůžeš žádat, aby je daroval tobě - osobě, která
nemá víc, než přítomnost. Protože chtít po někom, aby byl s tebou šťastný na těch několik chvil, by bylo bezcitné.
Obklopuješ se lidmi, aby sis nepřipadala tak hrozně sama. Lítáš z extrému do extrému, tu a tam ochutnáváš, porušuješ pravidla, šokuješ, nabíráš život s nekončící touhou, nabíráš ho ve zlatých dávkách. A přesto si připadáš pořád prázdnější, vykotlanější; vším projíždíš jako nůž - klouzáš dovnitř věcí a zároveň zůstáváš opodál a pozoruješ je ( i sebe). Stává se pořád obtížnější pokračovat a tebe to paradoxně nutí jen přidávat na rychlosti, přidávat na intenzitě každého minulého i dalšího prožitku, každé emoce. Žiješ od nejspodnějších kořenů až po nebesa. Není to strach ze smrti, co tě požírá a žene kupředu; za tohle nemůže strach (- ten ničí tvůj rebelantský život, jako léčba šokem -), za tohle může nejistota… nevíš, kdy si pro tebe přijdou.

V čekárně

16. září 2009 v 11:09 Pohled zpátky
Zas takhle na večír, v oblaku nasmrádlýho kouře, si prohlížim vlastní duši a zjišťuju, jakej
odpor ve mně vyvolává. Trochu těch lidskejch zvratků je vždycky potřeba, aby se člověk posunul a já jsem zase úplně mimo; už to vidim, jak zejtra ráno vstanu a bude mi blbě i z těch pár okamžiků, který se mi nevykouřej z hlavy. Tak to asi nemá bejt, nebyla jsem přece taková, já ani ty - heh, my jsme nebyli, nikdy, protože jsme přece nechtěli. Tak teď patřim mezi lidi, po kterejch se opovržlivě ohlížíte, od kterejch si v autobuse odsednete, protože z nich táhne smrad piva, cigaret a lidskýho krachu.
Spousta pravidel přestalo existovat, některý hranice se posunuly za obzor, jiný už zmizely dočista a já si řikám proč. (Ne, tady neni otazník, vážně.) Nějak jsem stihla ztratit kontakt s normálnim světem lidí a bylo to až ke zblití snadný. Ne snad, že by si někdo včas všimnul a vrátil mě zpátky, ale na tom už nezáleží, rozhodla jsm se přece sama, tak proč si ukazovat prstem na ty ostatní? Tohle bylo jenom v mojí režii, i když je mi teď jasný, že jsem se zas jednou pekelně sekla. Myslim taky, že tuhle chybu už fakt nerozdejchám. Tady ve spodině společnosti ale stejně záleží na jinejch věcech. Trocha fetu, trávy, pití, dobrejch bot a teplý bundy, anebo je to vlastně taky jedno. Nikdo si tu nechce hrát na to, jakou cenu má každá bytost (jsme stejně všichni hyeny), nikdo nemá potřebu pronášet oduševnělé myšlenky o smyslu všeho kolem nás.
Některý slova už si nepamatuju, nepoužívám je totiž. Není s kym mluvit, ani o čem; můj život se zúžil na pár základních potřeb, kolem kterejch se točí každej další den. Sleduju společnost okolo (a nade mnou) jak žije, jak se hejbe někam kupředu a já tu zůstávám a sleduju jejich přerod v něco novýho, sama naprosto odepsaná, vyjmutá z jakýhokoliv dění.
Zase tu sedim v přístavu a čekám na ráno, až se voda pod východem slunce zbarví do žlutošeda a první čluny nastartujou den. Někde tady přestává existovat život tak, jak ho lidi znaj - ten standart, ta životní šablona - se tady kroutí, pitvoří a ukazuje svojí druhou tvář. Co tvář, všechno se ke mně nakonec otočilo zády (no, dobře, chtěla jsem původně říct zadkem), abych si uvědomila, že jsem každýmu ukradená. Jenomže v tomhle se nelišim od těch lidí tam nahoře, v normálním životě, kdepak. Jo, připadaj si líp, ale jsou stejně nedůležitý jako já.
Tohle už je třetí joint, přátelé, tady přestává legrace. Protože jsem zase napůl v háji a vidim sebe, jak mám totální myšlenkovej zásek, naprosto vygumováno, vypatláno, mrtvo. Jojo, jsme všichni ubožáci, bez rozdílů. Co na tom? Nač to pohoršení? Nač to ohrané morální dilema? Nač ty normy? Panebože lidi, postavte si svět na debilních pravidlech, abyste měli pocit moci alespoň nad vlastním životem (a ti lepší z vás i moc nad životy pár človíčků okolo.) Protože to je to, co vás děsí - že nenajdete smysl, že se ztratíte v chaosu, že nebude mít vliv na nic z toho, co vás v životě čeká. Celá tahle divadelní hra s mizernejma scénářema a ještě mizernějšíma hereckýma výkonama, je vám ale nakonec stejně úplně k ničemu. Počkejte si na smrtelnou postel - až na ní budete ležet prohnilý pravidlama, etikou, vlastníma zábranama, rádoby šťastnym příběhem vlastního života - no, jenom si počkejte na ten pocit. Mě už to neštve, na rozdíl od vás můžu s klidem říct, že jenom zabíjim čas v čekárně na smrt. (Jo, ta vaše čekárna je hezčí, ale k čemu to je?)
Trapné poselství, že? Vy byste to poselstvím dozajista ani nenazvali. Pro vás jsem jenom troska s prochlastanym mozkem a zničenym životem. Já si tak nepřipadám, já tu totiž jenom čekám na smrt, moji milí.

Schizofrenní Růženka

16. září 2009 v 11:09 Pohled zpátky
Šípková růženko, prospala jsi svou šanci, nebo ji už brzy prospíš. Všechno je totiž jen na jeden pokus. Víš to sama, že děláš něco, co nechceš. Přestala jsi žít, abys mohla měnit; přestala's cítit, abys mohla vychovat a být vychována. Uzavřela ses do svého němého světa a spíš. Zavíráš oči tam, kde bys našla jen bolestivou scénu. Každá má svého prince a každá chce někdy mít aspoň pár minut pro svou komnatu ve věži. Jak dlouho člověk může spoléhat na vymyšlené eso v rukávu? Nemůžeš mít dvě role, nemůžeš se prosekat houštím, aby ses vysvobodila!
"Jsou věci, které bych měla zvládnout sama," říkáš . Přiznat si, že to nezvládáš, není tak těžké. Přiznat to ostatním - je těžší. Pro vlastní ješitnost táhneš víc, než můžeš unést. Abys nezklamala; abys měla pocit, že můžeš alespoň z části uspokojit jejich nevyřčená očekávání. Pořád hledáš nové, abys mohla pokračovat, protože až jednou nebude co zachráňovat,
budeš si muset přiznat, že potřebuješ, aby někdo zachránil tebe.
Koukáš osamoceně ze své komnaty a zároveň se spatřuješ, jak se ženeš dopředu prosekávajíc se růžemi.

Přede dveřmi

16. září 2009 v 11:08 Pohled zpátky
Pravdu nemůžeš vychovat. Nakonec přijde vždycky v nejmíň vhodnou chvíli, bez zaklepání, a představí se ti způsobem, jenž je snad téměř neodpustitelný. Neptá se, jestli smí a nenechá tě se hádat o právo, kdepak. Ani jí nezajímá, že ji nechceš. Neodpovídá na tvé úpěnlivé otázky a nedává ti na výběr. Zůstane už taková (protože ji takovou ve skrytu duše možná chceš?) Prostě tu najednou je. Úplně nahá. O kolik líp by ti nakonec bylo, kdyby ses jednou dokázal vykašlat na pravidla a vyslechl ji?


Tak jsem se svlékla donaha a přišla tě políbit na práh tvého bytu (v naprosto nevhodnou chvíli), abych ti ukázala, že tu ještě pořád jsem. Nenech mě tu stát, nebo umřu chladem.

Rozbitá - víla

16. září 2009 v 11:07 Pohled zpátky
Poustupně zmizely, až na pár nejhlubších. (jizvy)

Z porcelánové pleti toho moc nezbylo. (střepy)

Prach se vryl do peří. (křídel)

Okoralá, vykotlaná, okousaná ze všech stran, milionkrát rozpitvaná. (duše)

Tak nějak stojíc, váhavě, pobouřeně, odkrytě a cudně, poslepovaně; umocněná odcizenou křehkostí, rozdrcená vlastním semknutím.
Hranice mezi nimi jsou spíš nitě než cesty, podtrhují kontrasty, přeostřují, pixelizují, ale jakoby je právě to činilo ještě oparovitějšími, rozmlženějšími; neviditelnými.
Psychochemické, ve svém jádru nehmotné a neurčitelné, jenže o to víc vyzvidhované a opěvované, ve vší (neexistující) jasnosti a jednosměrnosti, bitelnosti…ba co víc, ve svém vykonstruovaném opodstatnění!

Touha po vysvětlení -
touha po pravdě


Pracně obhájené pokřivené charaktery i důvody k nim - pronikavě krystalický cit.


Stoh zpráv se slepým příjemcem
-
světluška štěstí v kapse


Chronická křeč z prošlého úsměvu - znovunalezení dvou přetrvávajících lásek


Konečná hromádka odpadu - 100% lovestory

...zkrátka...
Lidský život zašpuntovaný již v počátku - a jeho vysněná podoba

Příběh malé čarodějky

16. září 2009 v 11:05 Pohled zpátky
…a jen děti nemají pud sebezáchovy

Na jeden okamžik ji zase učinil šťastnou. Na tu malou, nejmenší chvíli, v ní zase probudil to, co znala; bytost, kterou kdysi uměla prožít plně a skutečně, ale teď už jakoby ji v sobě nechala zemřít. A věděla, že tuhle moc proměnit ji zpátky, ukázat jí, že není mrtvá, že jen spí a čeká - tuhle moc má jen on. Ztratila toho hrozně moc, i když to neodešlo. Jen to nemohla najít sama v sobě, i když to tam pořád někde muselo být. Jen přijít na způsob, jak se vrátit k sebe sama, jak si ukázat, že ještě nemusí být jiná, ještě nemusí být nadobro zklamaná. On to ale dokázal; zase byla malá čarodějka a měla pocit, že jí zůstane napořád, i když to tak nemohlo být.
Snad i on žil pro tu chvíli jinak; protože to zase dokázali, zase to cítili a věděli, že to oba cítí; na chvíli mohli být sami, i když v davu lidí, na chvíli mohli mít své malé ticho uprostřed neskutečného hluku…na chvíli zase měli svůj snový svět uprostřed reality.
V těchhle chvílích mohou všechno přetvořit v jednoduché, člověk nepřemýšlí nad budoucností, jen teď, přítomně, ustrnutě i volně, ne dál, jen momentálně, ne napořád, ne lineárně, jen cyklicky.
V těchhle chvílích není žádné další, následující, žádné pokračování. Žádná budoucnsot - netušili
ji ani svou malou částí, nebylo ostatně nic kolem. Jen ti dva, jako jedna jediná existence uprostřed něčeho, co nemá konec ani začátek. Existovali tam pro sebe, explozivně, dokonale, ponořeně, propojeně. Zase se tu objevili ti dva hlavní hrdinové zapomenutého příběhu, aby světu mohli ukázat, že to není konec - alespoň pro tu jedinou chvíli se zas nadechnout a poznat sebe sama v tom jediném správném pohledu
Když se potom loučili, byl už smutný a ona rozumná. Nezbylo z toho nic, jak se zdálo. Z nich nezbylo nic. Zase tam stáli oblečeni do současné role. Chtěla ho ještě obejmout, chtěla aby věděl, že pro něj tu vždycky bude taková, jaká bývala kdysi. Že tu vždycky bude stát a bude tou holkou, co si pamatoval, aby i on mohl být tím, kterého znala. Nikdy se to nemůže jen tak ztratit; jak o tom přemýšleli, snad trochu v děsu a tužbě po větší dospělosti, které se jim nedostávalo. Ale ty oči a ten úsměv - takhle si ho bude pamatovat, věděla to. Odešel a nechal ji tam; dívala se na most, kde spolu kdysi stáli zrovna tak, jako dnes tady a nevěděla, co cítí. Vechno se to zas utlumilo, jak odešel. Umřelo to, i když jen zdánlivě. Prosila o jinou dimenzi, ale to s ní její osud nezamýšlel, věděla to. Zase je bude čekat spoustu večerů a rán, během kterých si oba budou pohrávat s tou myšlenkou a oba ji budou stejně odmítat a přesto nikdy nepřestanou věřit. Nikdy nepřestanou cítit takhle, dokud se aspoň trochu budou znát. I kdyby to mělo být jen ve vzpomínkách.
Tak nechala svou nesplněnou a svého času neuvědomovanou lásku ( či snad "lásku"?) odejít zpátky ke svému životu s jinou dívkou, protože teď je snad šťastný. Někdy člověk nemůže dát ani přijmout druhou šanci, protože tuší, že by to tak nebylo správně. Odněkud totiž číhá strach z další bolesti - ano, jsou oba až příliš opatrní a bojí se snít. Teď už to není o velkých slovech, není to ani o víře v "OMNIA VINCIT AMOR", není to o pár společných cigaretách, o tom tajném místě v parku. Všechno se proměnilo v prach, jejich staré role se znovuzrodily z touhy po něčem, co kdysi uměli znát, a přesto jsou v rozporu s tím, jací jsou (a měli by být) nyní. Pouto přetrvalo, ale už ho neumějí procítit tak, jako kdysi. Snad je to dobře; štěstí se své plnosti totiž až příliš podobá šílenství (jak je dokonalé až k nesnesení, jak je přemnožené ve vašem těle, až se musíte celou noc třást, jak silné - až se pro jeho sílu ztratí ten pozitivní náboj, jenž je pohlcen něčím, co má ve své podstatě naprosto devastující účinek); úplný vrchol je až příliš blízký totálnímu dnu (- bezradný, přesycený a drtivý pocit u srdce, v nějž se časem promění prvopočáteční láska, z vášně se stává posedlost). Tím vším by znova byli, to všechno v nich vyvolává fascinaci a strach zároveň. (Mohli by prožít to nejintezivnější, čeho je člověk vůbec schopen, dost možná za cenu svého vlastního života.) Jenže už nejsou děti….