close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Září 2009

Kudla omylem

16. září 2009 v 11:04 Pohled zpátky
Hořká hudba a neoslazený kafe, to jsou dvě podoby dnešního rána (a třetí je obrázek promočený blátivý Prahy orámovanej oknem mýho pokoje). Jsou prázdniny - už pár dní a ještě pár dní budou. Zase jsem si vzala všechno potřebný k boji a šla ubližovat. Jak strašně málo záleží na tom, že jsem ubližovat nechtěla (ani bojovat). Nejsmutnější ze všeho je, že jsem si to mohla ušetřit. Bylo by víc otázek, ale míň trápení. A za moje chyby by neplatili jiní. No řekněte, je život fér? (Gratuluju své vlastní pubertálnosti znovuobjevené v téhle trapně nekonečné hře na skoro dospělou)
Vzpomínám, jak to vypadalo u mě. Tenkrát jsem byla v té druhé roli. Nejdřív jsem smutněla, pak vyčítala, pak se ptala, pak zase smutněla, pak se chtěla smířit, zase smutněla, pak něco pochopila, zase smutněla a dnes…pořád miluju, smutním a že snad trochu chápu - to na tom nic nemění. Jenže najednou mi někdo dal do ruky kudlu a řekl "bodni!" - no spíš to zařval. Ten někdo jsem byla já. Nejradši bych tu kudlu teď obrátila proti sobě. Přemýšlím, jak se asi tenkrát s tou kudlou v ruce cítil on. Asi už zase rozumím líp. Radši bych ale dál nerozumněla,
protože jít dál za tuhle cenu, je přinejmenším hnusné.
Slíbila jsem si, že budu jiná, ale udělala jsem totéž. A neomlouvá mě ani zamilovaná zaslepenost, protože žádná nikdy neexistovala. Jen tendence si vedle sebe postavit někoho, vedle koho snad líp zapomenu. Jen pár zanedbávaných fyzických potřeb. Jen skutek, jenž dokonale zapadal do role, kterou jsem si vylhala a chtěla věřit, že jsem to doopravdy já. Že taková dokážu být.. Je mi to líto a...a spoustu dalších věcí, které nemá cenu ani psát. Bylo mu tenkrát stejně?
Už se toho hodně nedozvím, odešla jsem tehdy příliš statečně a to jenom abych komusi (jemu, či snad sobě?) dokázala, že jsem dospělá, i když to tak nebylo a není. Ale teď je tu někdo jiný, menší, a já ubližuju a obracím v prach věci, které by možná měly šanci, kdybych se mohla změnit. Ve své odlišnosti jsem zase ukázkově obyčejná a přesto nedokážu napevno zapadnout do obecně platných způsobů. Ta nechuť se posunout, ta ironie s jakou se dívám na každou další ruku, kterou mi život podá, protože už tuším zradu, která mi pak zas podrazí nohy. Už si ani nepamatuju, jaké bylo cítit se šťastná. A teď jsem navíc vzala štěstí někomu dalšímu. A stejně jako ty jeho důvody kdysi, jsou i teď ty moje úplně k hovnu.

Pár cynismů.

16. září 2009 v 11:04 Pohled zpátky
Dnešek by nemusel přijít. Jak dokonale snadné gesto - škrtnout kolonku v kalendáři; jednoduše zahodit tenhle den, předstírat, že vůbec nepřišel (ani neměl přijít) a nechat život běžet si nerušně dál svým obyčejným uspěchaným tempem. Tak proč to nemůžu udělat? Byl to - dnes - opravdu výkon; tak dobrých adeptů na Nejhorší den v životě mám ve sbírce dost málo. Snad je tenhle dojem z dneška jen umocněný faktem, že se ho všichni jaksi násilně snažili proměnit v pravý opak. V něco výjimečného, hezkého, slavnostního. Kvůli mně…ach, ti lidi jsou zlatí. Ta snaha je hezká, děkuju. Ale dnes…
Zrušila bych slavení narozenin, vážně. Teď se tomu třeba smějete, nebo si říkáte, že to píšu
v jakémsi afektu, ale pravda je, že nechci být SEDMNÁCTILETÁ. Už je to moc. Víte, tenkrát ve čtrnácti, když jsme směli všechno a celému světu ukazovali, co dokážeme, tenkrát to zkrátka nemělo chybu. Ani jedinou. Celé dny jsme se smáli, moc jsme pili, kouřili a …ehm, prožívali věci, které bych svému dítěti v takovém věku určitě nedovolila (proto by se rodiče na některé věci zkrátka neměli ptát).
Hloupý nápad, slavit další zabitý rok. Hlavně teď, v tuhle nevhodnou chvíli. Přání, která mi
připomenou to, na co jsem chtěla zapomenout…a pak přání, která nepřišla, i když jsem dostala slib. Nevadí, prostě to jen zabolí. Tři ze tří školních testů se nepovedly, dostala jsem francouzský polibek od nejlepší kamarádky (jediné plus dne) a pak….dort od mámy, vstupenka na koncert, drobnůstky od sestřičky. Rodinná večeře, slzičky, slzy, pláč, křik…prostě bych zrušila narozeniny! Kamarádky to nechápou, chápu je - nechtějí to chápat. Tak nic, to se prostě nepovedlo. Dneska už je díkybohu po všem, akorát jsem o rok starší. Tomu se říká na hovno nálada. Koneckonců, je na to ideální období, ne? Podzim. Jakmile se člověku někde objeví jen skulinka času, deprese si toho všimne sama a hned nakluše v plné parádě. Jen je trochu trapas, že mě to ještě pořád překvapuje; soudružka deprese je holt vtipná holka. Ajéje, že by se mi sem zase vloudil cynismus? Tak - stane se. Odpusťte mi to alespoň protentokrát.

P.S.: A jaké číslo dostane člověk, který vynásobí dvěma můj nynější věk? Dostane číslo, které značí nepatřičnou lásku. Že by další z milionu narážek na něco, v čem se pořád topím? Né, ani trošičku. (Ironie, oukej?) Tak pardon, já už radši končím. Mám dost (- ale jednoho panáka si ještě dám-).

Jen věřit

16. září 2009 v 11:02 Pohled zpátky
Ty čtvrtky, to je vážně divná věc. Abych vám pravdu řekla, jsem teď tochu jako na houpačce. (Pokud vás to u téhle věty přestalo zajímat, chápu vás a doporučuju nepokračovat v četbě.) Každý den mění základy všeho, na čem tak úpěnlivě pracujeme; každý den jako kdybychom
začínali znova od úplného začátku. Máme v ruce jiná esa, ale pokaždé si připadáme o něco bezmocnější než v předchozím dnu. Milionkrát začínat a vědět, že je to možná všechno k ničemu.
O to víc obdivuji lidi, kteří tu vedle mě stojí. Jen kvůli několika slovům, kterými se to odstartovalo - tak nějak omylem, nevědomě. Jsou to oni, kterým jsem dala důvěru. Spojuje nás něco nového, vznikl zcela nový obsah společného vědomí. Začínají vznikat první hlášky, kterým zase rozumí jen zasvěcení; připadá mi to, jako kdybych zase spadla do toho napůl utajeného světa, i když teď tam spíš cíleně jdu než dobrovolně padám a navíc s úplně jinými sny. Jsme už dospělejší, rozumnější, vážnější. Bojíme se o něco víc, ale přesto nejsme ještě tak zkažení, abychom se tvářili, že nic nevidíme. Je to hrozně milé zjištění, že je tu ještě pořád někdo, kdo chce věřit.
Nakonec jsem vlastně ráda, že jsem toho součástí, i když nevím, jestli tyhle snahy k něčemu budou. Ještě pořád mám tak nějak chuť bojovat kvůli ideálům a osobnímu pocitu ze sebe samé. Ne proto, abych si jednou řekla, že jsme byli odvážní. Ale proto, abych věděla, že jsme udělali vše, co bylo v našich silách a nenechali se odradit nikým, kdo nám místo pomoci radil, abychom se stali TUPÝMI OVCEMI.
Ostatně, tenhle malý vznikající svět plný vlastního smíchu, překvapení, rozhovorů a plánování, tohle malé nové plné života uprostřed něčeho stereotypního, to je to, co mi dává sílu jít dál. A každé ráno vstávám s myšlenkou, že třeba něco změníme. Ještě nechci být přesvědčená o tom, že jen věřit zkrátka nestačí. Víra je ta největší hnací síla; ta, která udržuje naše tempo, která určuje náš směr, která nás utvrzuje v našich morálních hodnotách. Možná už zanedlouho budeme mít na tvářích ty nejzářivější ze všech zářivých úsměvů, možná sem za pár chvil budu psát o svém dalším velkém zklamání. Do té doby mě ale prosím nesuďte. Kdo totiž nevyužije svojí šanci, bude ještě hořce litovat.

Krizová situace

16. září 2009 v 11:01 Pohled zpátky
Achjo. Nemáš už ani sílu na další úvod. Nechce se ti - tak strašně se ti nechce startovat další text a osvětlovat situaci čtenáři dostatečně na to, aby z toho něco měl. To už je krize, když ani tvé rádoby umělecké alarmy nedonutí prsty naťukat do děje uvádějící odstavec.
Jsi už příšerně utahaná tou neustálou hrou na dospělou-nedospělou, jsi utahaná prázdninami, jsi utahaná posledními dvěma roky. A nenacházíš se teď momentálně ani v nějakém romantickém zátiší - spíš právě naopak. V pokoji je skoro nesnesitelné horko a větrák, co se (bez většího efektu) snaží trochu rozpohybovat roztavený vzduch, vyluzuje příšerný zvuk, který nejde přehlušit ani rádiem. Sedíš rozpláclá na ne zrovna pohodlné židli u počítače, připadáš si jako ulepená líná ropucha, prohlížíš si špínu za nehty ale taky nepořádek kolem ( a tenhle nepořádek má poněkud jiný charakter,než na který jsi zvyklá, což tě taky vyvádí z rovnováhy), máš žízeň, ale nejsi schopná se zvednout a dojít si pro pití. A tak tady radši obtěžuješ klávesnici a popraskané prsty nějakým naprosto zoufale chabým pokusem o text. Proboha! Neskutečné.
Těch pár minut pocitů naskládáš na papír a co dál? Ani se ti neuleví, dnes ne. Dnes, jak se zdá, tě od cynismů nezachrání nic (tedy něco by se určitě našlo, ale doufat, že se to stane je asi jako čekat na zázrak…) Naposled se zoufale rozhlédneš po místnosti hledajíc "tu děvku" - jak jednou nazval vílu Inspiraci tvůj kamarád. Je ti nanic.
Některé věci se prostě nezmění, tak proč ze sebe dělat blbce ve snaze přeci jen s něčím pohnout? Co to je za hloupý zvyk? Za trapný náznak vůle ke vzdoru? Koukáš z okna a nevíš, jestli se máš zoufale smát nebo ještě zoufaleji brečet. Tenhle zlomový pocit uvnitř rozežírá i ty poslední zbytky toho, jaká jsi uměla být dřív. Přesně tak si připadáš - rozežraná a prorostlá odporem k té špíně, ve které žiješ. Máš strach - máš hrozný strach, že jednou skončíš jako oni. Že tvé děti budou žít v tom, v čem teď ty. Probůh, už se nechceš zase dělit o pozornost s tím podřadným stvořením!
Trochu úcty by nebylo? Evidentně ne. Překvapená nejsi, ale smířená taky ne. Naučila ses to zvíře tak upřímně nesnášet, ale neskutečně se bojíš si to připustit. No, jen se nedělej. Zvedne se ti žaludek odporem pokaždé, když vidíš, že je pořád na první místě a ty jsi až tak někde na desétém. Fakt nemožné. Upřednostňuje to hloupé chlupaté něco, které všechno rozkouše a zničí; to zvíře, po kterém uklízíš, i když ti nepatří. To zvíře, které si pořídila především natruc, na úkor vás všech.
Je ti z jejího chování zle. A nejvtipnější na tom je, že ona není ignorant, tak jak sis to dlouho myslela - kdepak. Protože o tom zvířeti ví to, čeho by sis asi nikdy nevšimla…nevšímavá je jenom k tobě. Můžeš se tak akorát tvářit, že ti to nevadí. Ale i z téhle přetvářky už je ti na zvracení. Jenže co tohle vyřeší? Další hádka? Dost těžko. Stejně víš, jak by to skončilo. To je vrchol lenosti, když se ani nepostavíš za svůj názor. Fakt ale je, že by to byla zbytečná práce, stejně by tě nevyslechla. A nepřiznala by se k ničemu z toho, co je přitom pro všechny okolo tak evidentní. Připadá ti, že se ten čokl ( - vždycky jsi nesnášela lidi, kteří psovi říkají ČOKL, ale… - ) je jako její nové dítě. Z tebe asi udělala dospělou, nebo možná jen nepovedenou - každopádně nehodnou pozornosti. Třeba jí překáží tvůj názor. To, že umíš mluvit….že máš svůj rozum. Ono už to není tak podstatné, jak to možná pro někoho jiného vypadá. Časem se člověk přestane soustředit na důvody a omezí se pouze na to, aby z dané situace vylezl s co nejmenším počtem zranění. Soustředí se zcela sobecky a přiznaně jen na důsledky pro svou osobu. Tahle sobeckost tě často zachránila od pláče, že? Ale někdy prostě nestačila k tomu, aby sis udržela pevný výraz. (Narozdíl od ní...ale to chce asi jen trénink.)
Poslední dobou se pár věcí změnilo, ale pořád ji upřednostňuje. Desetkrát denně za tebou chodí , aby ti řekla něco ve stylu "poď se podívat, jak spinká" s rozzářenýma očima. Stojí v kuchyni a tobě řekne "uhni!" mezitím, co k psovi vede dlouhý monolog. ( "Zlatíčko, běž na stranu, panička musí do ledničky, broučku…" jako kdyby ten pes snad věděl, co se po něm chce.) Hnusí se ti všechny ty sladké řečičky, kterým to zvíře dennodenně krmí. A pak za tebou ten pes přijde a chce si hrát, ale ty ho nedokážeš neodmítat, ačkoliv víš, že za to nemůže. Takže jsi zase ta špatná ty. KLASIKA.
No nic, některé věci se prostě nezmění. Taky se na sebe podívej - na co by asi tak mohla být pyšná? Nedokážeš být ani z poloviny tak dokonalá, jako ona. Tak si možná to své desáté (jedenácté?dvanácté?) místo v jejím žebříčku priorit zasloužíš. Adios, dneska je vážně krizový den.

Koláž

16. září 2009 v 11:00 Pohled zpátky
Pokles, propad a další vzpoura, pád a další cizí ruce, něčí ústa, nějaká slova, celý život zažít za pár vteřin a šok, překvapení, jak málo jsme a že po nás nic nezbude. Čaje o páté, básně o lásce, hry na dospělost a hry na správná rozhodnutí, všechno bez milosti, naprosto přesyceně, v nechutném kontrastu, přehlušeno samo sebou, zničeno a zoškliveno svou vlastní překrášlenou krásou, proměněno v dokonalou ubohost, polhceno stařím ještě před svým vlastním vznikem, odsouzeno ke skonu, k zániku, umoceněno jedině v mýtech.

A zase klavír, zvonek, puntíkaté šatečky. Znovuzrozené klišé z cigaret a pomejdanových depresí, další parodie na nový životní příběh, buřičství a stále větší extrémy, spousta dětí, spousta názorů, miliardy teček, tady na mapě, támhle v oblacích, schované v mlze, přikryté deštěm, prolezlé sluncem, milionkrát použité, všechnoznající, příhodné, stupidní, trapné, samozřejmé a znovu překvapující. A svíčky a scénáře a umění a - ach - kolotoče.

Taky trochu rádoby úspěchů, zklamání, výher, slz, nakonec fotek; staré chalupy, nové vztahy, zlatá pole, podzimy a jara, historie pouličních lamp a počmáraných laviček, lži o citech, lži o lžích. LOL, prý specifika, ale vlastně zmatek, snahy vložené do zbytečností, zbytečnosti převlečené za důležitost; odpor, smích, blázni, utíkající mraky, přílivy a odlivy; umřít pro další život, trochu sebeobětování i sobectví, ale je to jedno - věčný není ani prach.

Něco v tom přece jenom je, však víš, víme, víte; trochu kouzla a krutosti, snad rozčarování mísící se s pocitem moci, zralost i hniloba, dětské sandály i vrásky; největší část je nevědomost, a pak taky nějaké ty přebytky; přepych a přehršle blábolů, jako je tento.

Jaga

16. září 2009 v 10:59 Pohled zpátky
Stála jsem tam zas o deset minut déle, než bylo domluveno. Byla jsem si tak jistá tím, že Tě znám. Tak jistá, jak jsem se jen odvažovala odhadovat. Umění předpovědět Tvou odpověď, smutek a vzpomínky - věci, které mě jako poslední spojovaly s Tebou. Vidíš, další z nich se ztratila, spolknuta přítomností, ve které nemá moje láska co pohledávat. Už si nemohu troufat říkat, že Tě znám.
Stála jsem tam a žaludek se mi obracel nervozitou, odkašlávala jsem, popocházela jsem, ruku v kapse semknutou v pěst, trhavé pohyby, roztřesené nádechy, těkavé pohledy. Bylo to trochu dejavu - zase tam stát a čekat, stejně jako tenkrát, poprvé. Jenže teď stromům nebylo vidět větvotí přes všudypřítomná tmavězelená křídla listů a namísto bláta se hlína drolila, protože už dost dlouho nepršelo. Park byl tak nějak plnější, starší. Všechny živé pocity se staly jen ozvěnami. Já už ostatně taky nebyla malá dívka v roztrhaných džínech a s načerno nalakovanými nehty. Teď tam stála mladá slečna v kabátku, s francouzskou manikúrou a….byla ještě nervóznější, než zapomenutá milovaná patnáctka, jejíž obrázek je skoro dva roky starý.
Víš co? Nepoznala jsem Tě už ani podle chůze. Ne, vážně - to, co pro mě bylo kdykoli nepochybně snadno identifikovatelné, mě teď zcela zmátlo. Do poslední chvíle jsem váhala a
nebýt košile, kterou si na Tobě pamatuju a šeravých psích očí, snad bych Tě ani nepoznala. Nevím, proč mi v tu chvíli nedošlo, že je všechno jinak, špatně, pryč. Byl to první signál a já ho zase přehlédla - pro oči slepá, stejně jako tenkrát. Copak jsem se dost nepoučila? Už Ti scházelo jen pár kroků a "Dobré odpoledne, Markytánko"…bys už nemohl říct.
A víš co ještě? Je z Tebe pejskař - ne, ještě ne ten úplný pejskař, ten odjakživa-pejskař. Ale...to ještě určitě přijde. "Jago!Jagísko!" volal's když honila kachny v Rokytce. Poslušně přiběhla, dostala odměnu. Moc ses na mě nedíval, já měla strach se na Tebe dívat. Domácí mazlíček Tvé přítelkyně, já vím. Nemusel jsi to říkat tak potichu, dávno jsem věděla, že nejsi sám. Snad jsi mi nechtěl ublížit, ale takovou citlivost jsi přece nikdy dřív nevlastnil. Jakoby ses zastyděl, když jsi to vyslovil, jako by ses cítil provinile, i když k tomu nebyl důvod, protože je to Tvá cesta a - jak jsem pochopila - jsi šťastný. Moc Ti to sluší, jako všem šťastným lidem. Ta žena dokázala za pár chvil něco, co já nedokázala za celý rok. Teď už jsi jiný, moc jiný; nejspíš lepší. O to víc si Tě nezasloužím.
Proklínám svojí roli Lolity, která Tě zas naučila cítit, která Ti ukázala, že umíš milovat….aby ses vzpamatoval z našeho vzplanutí a daroval lásku té, která Ti nejspíš byla souzena. Teď jsem vzpomínka, jsem divák Tvého nového příběhu - alespoň z části, jsem kamarádka. Přijímám jakoukoli úlohu, která znamená být v Tvé blízkosti, protože když jsi šťastný, můžu se taky usmát ( i když vím, že ten úsměv předznamenává jen další depresi.)
Tak jednoduše to skončilo a já zase odcházela - stejně bezmocná jako tenkrát. Vlastně ještě bezmocnější…poučenější. Teď jsem já ta cynická a osamělá, ale je to jen moje chyba. Tohle věčné nimrání se v minulosti nemá žádné poselství, je to jen potřeba chytit se něčeho, co znám, a nepustit to. Jenže, jak se zdá, Tebe neznám ani trochu…další náraz…a stejně to nemůžu zrušit.
Cestou domů ta stejně trapná posmutnělá písnička a stejné slzy. Krev, cigareta, večer v posteli, další nejhorší noc. Škoda slov, tohle všechno jsem si mohla odpustit.

První školní den

16. září 2009 v 10:58 Pohled zpátky
A už je to tu zase. Vstává, vypíná zvonění budíku, procitne dvojznačně, znovu si to všechno uvědomí. Ten jeden okamžik je tak prchavý jako mávnutí motýlího křídla, tak plný, přesycený a přitom utlumený….jakoby mával jen z povzdálí, jakoby patřil někomu jinému. Asi se usmívá, je to vlastně jedno, říká si a proběhne všemi těmi ranními rituály, s určitou
dávkou frajerství a nadhledu, co nabrala předchozími pěti lety.

A pak přišel znova, jako předchozí rok. Ale nač? Nebyl přeci k ničemu a přesto se tu zase objevil; v tomhle deštivém dnu - tenhle stupidní nostalgický smutek.
Doběhla k velké budově, sundala si kapucu, otřela mokrý obličej a vešla. Dýchala ještě zrychleně, když opouštěla svou skříňku a mířila nahoru, do třetího patra. Ne, tam dole si ještě nechtěla nic připouštět, chtěla přijít obyčejně. Jenže to samozřejmě nešlo, jen tak vším projít - všechno přejít - usmívat se, připadat si zase jako před dvěma lety, tak nějak pozapomenout na to nejkrásnější… i na to ošklivé.
Stoupla si demonstrativně doprostřed chodby a zírala ven. Po krajích ulice se tvořily dočasné dešťové potůčky, v zákoutích sídliště se občasně objevovalo pár matných postaviček. Pro spoustu dětí začínal jeden z nejdůležitějších dnů v jejich životě.
Sklopila oči a vyrazila ke třídě. Šla opatrně, neodhodlaně, podél zdi, sundavala si promáčenou mikinu a zastavila se přede dveřmi. Vrátila ještě pohled místu, kde chvíli předtím stála, a před očima se jí mihlo pár vybledlých zoufalých obrázků z předloňska. Několik postav příběhu, který už měla bohužel dlouho za sebou. Pár typických gest a zvuků v zákoutí utajené paměti.
Zpoza rohu ale nikdo nevyšel, na schodech nezazněl ani jediný známý krok. Opatrně položila ruku na kliku a s těžkým srdcem za ni zatáhla. Dveře se otevřely a jí se do chřípí v okamžiku nahnala nostalgická vůně. Přesto si při prvním pohledu připadala jako cizinka…jako vetřelec.
Třásly se jí trochu ruce, zase měla studené konečky prstů, i když jí připadalo, že má zvýšenou teplotu, žaludek se jí nepříjemně zachvěl a odněkud zevnitř rezonovaly vlny starých pocitů. Nitro - to opravdové, nenavštěvované, opomíjené, napůl netušené nitro - měla
už snad ztrouchnivělé, ukřivděné, zapomenuté a dobře schované….sama do něj už neuměla vstoupit, protože se toho tolik bála. Vlastní tužby se na první pohled zdály neznámé, alespoň dokud znovu nestála tam - v místnosti, kde všechno začalo.
Ty stejné lavice, katedra, tabule, špinavé zdi, okna s rozbitými žaluziemi. Nástěnka byla hezky ozdobená, třída působila víc upraveně než dřív. Několik dalších vteřin trvalo, než se probudily známé pocity. Sundala jen jednu židli a sedla si na místo, které jí kdysi patřilo. Zírala ke katedře; ta vzdálenost jí připadala dokonale přirozená. Znala ji naprosto přesně, podvědomě. Těc pár metrů mezi katedrou a lavicí, vzdálenost mezi dvěma světy.Vzdálenost, která se nemá překračovat. Která určuje pravidla. Vyhrkly jí slzy. Snad jedině její věk omlouval tunu chyb, co stihla udělat. Někdy je tak zatraceně fajn zůstat ve své řadě, řekla skoro nahlas. Protože když člověk třeba jen na chviličku opustí svůj svět, už nikdy…nikdy se do něj nevrátí. A pokud ano, už v něm nebude tak šťastný jako dřív. Probůh, taková bláhovost. Tolik slz nad vlastním hrobem, tolik zbytečných scén.
Zdálo se to najednou tak dávno, když vstala a opustila své místo ve třetí lavici, v řadě u dveří. Došla až k němu a před očima několika dalších lidí ho chytila za ruku….držela ho za ni jen pár vteřin( - nebo měsíců?-) ..a teď se znovu vrátila na své místo; znovu tam sedí, ale už navždycky jinak.

Volba

16. září 2009 v 10:58 Pohled zpátky
Nevěřila bych, že to v jeho očích ještě někdy uvidím. Překvapil mě. A v té první chvíli jsem byla tak úžasně jednoduše ráda! Tak ráda jako pozorovatel. Teď jsem taky ráda, ale jinak…jako dcera. A je mi z toho těžko…ostatně, kdo by se mi divil?
Přemýšlím nad tím, že má taky svůj život a chce něco změnit. Nikdy by mi úmyslně neublížil. Ale v ten podvečer, když jsme se zas vraceli domů z procházky, mi došlo, že chce začít jinde. Cítila jsem, jak moc touží po novém začátku vedle ní - té nové neznámé. Všechno se to nabízelo, jen po tom natáhnout ruku,. Jediný důvod, proč to ještě neudělal, je, že váhá. Že mu to připadá rychlé. A snad i trochu nefér. (Ačkoli já na tom nic neférového neshledávám, ale on ví víc.)
Vlastně bych si to taky přála tím způsobem, jako on. Jednou svou částí určitě. Ta druhá část mě však nutí si znovu připomenout celý kolotoč událostí od přeloňského května až sem. Dochází mi, že teď už to není jen příběh na vyprávění kamarádkám. Je to vážnější, definitivnější, osobnější…radikálnější. Snad utěšující v tom, že nebudu muset sledovat jeho samotu. Snad ulehčující v tom, že bude mít konečně klid. Ale po dvaceti letech….chci ho vidět jako zamilovaného puberťáka? A navíc, co když tahle pohádka nějak nevyjde? Snad by mi to mohlo být trochu jedno - třeba už tou dobou budu dávno pryč. Ale pořád je to ON. A je pro mě moc důležitý.
Nechtěla bych být v jeho situaci; nesnáším totiž rozhodnutí. Ale myslím, že spousta věcí mu to rozhodování ulehčilo a tak udělal správnou věc. Jen nemám představu, jak dlouho může trvat, než se s tím vnitřně srovná, než si zvykne, než najde nové radosti a půjde celistvě dál. (A nejen on, ale i my všichni.) Třeba by mu v tom právě ona pomohla. Moc bych mu ji přála. On je citlivý člověk, pozná kudy chce jít. A pokud se mu tahle cesta jako správná jeví, s nejvyšší pravděpodobnsotí se nemýlí. Když si ale sama sebe představím, jak jí podávám ruku při představování…když si představím jeho vedle ní…mám strach.
Kráčeli jsme po špinavém chodníku, cvrčci vyhrávali snad ještě hlasitěji než obvykle a jemu zase zářily oči. A taky říkal, že nelituje. Ale jednou svou malinkou částí přeci jen cítil něco podobného lítosti - bylo mu to vidět na očích. Mluvil s tou klasickou nadějí v hlase (znám ji, jeden čas jsem ji měla taky) a snad pro těch pár vteřin radosti zapomněl na to, co všechno ho ještě čeká, než se tenhle kruh uzavře. Neměla bych odvahu kritizovat jeho rozhodnutí, jen ve mně důvěra ve šťastný konec vyvolává pocit nevolnosti. Neuvěřím do té doby, dokud se to nestane. Dokud to neuvidím na vlastní oči. Říct si, že to bude fajn, je předčasný výrok. Tyhle soudy, tohle spoléhání se na ostatní (či snad na osud?), vede jen k dalšímu - a pardon, za ten výraz - držkopádu. Na představy o šťastných koncích je ještě času dost. A ani tenhle dvojznačný pocit není na místě. Taky je na něj ještě brzo.
Ten člověk má svých starostí dost, moje pochybnosti teď musí být jen moje. Potřebuje podporu. A do té doby, než uděláme poslední krok na téhle cestě, nemá cenu věštit dalekou budoucnost.

Telefonát

16. září 2009 v 10:57 Pohled zpátky
Proběhlo to stejně jako kdykoli předtím. V naprosto obyčejném dnu, v bezkonkurečně nudné chvíli. Měsíc čekání, ve kterém jsem musela zabíjet hodinu po hodině, abych se nemusela ohlížet, abych nemusela přemýšlet..abych se tvářila, že vlastně na nic nečekám. A teď, v den, na jehož symboliku jsem už dávno zapomněla; v den, kdy se mé naděje stáhly do ústraní, se to stalo. Jak jinak!
Ještě stále se chvěju. Neotvírám ústa, protože bych si určitě překousla jazyk. Myšlenky překročily povolenou rychlost, ale mozek místo aby je pokutoval, jim hraje do noty. Pokaždé, když mi to znovu dojde, v každém tom dalším trapném záchvěvu, se mi rozbuší srdce o něco hlasitěji, nemluvě o knedlíku v krku a neschopnosti se sosutředit. Základní (k životu potřebné) funkce, jakoby se opakovaně restartovaly, organismus reaguje až na druhý pokus.
Vážně se to stalo? Skutečně? To jako doopravdy? Skoro tomu nemůžu věřit, ačkoli jsem celou dobu až do té chvíle doufala (a celou dobu jsem si to doufání vyčítala). Ale přece - přece se zas ukázalo, že jsem si snad nic nenalhávala, že jsem to cítila správně….achjo.
Vidím sebe v tom jednom obrazu s řídkými koleny, nesmělostí, potlačenými slzičkami, tupým úsměvem. Všechno to proběhlo tak bezděčně, samozřejmě, jednoduše. Seděla jsem v autě a zírala z okna, opět na chvíli vtažena do svého skutečného příběhu, opět na chvíli nepochybně živá, zmatená, barevná, plná emocí a plachosti a doufání a…..taková, jaká jsem se vždycky dřív cítila být.
Ten kolotoč trval dvě minuty a třicetdevět sekund. Ale ty následky!
Oněměla jsem. Zapomněla jsem dýchat. Zapomněla jsem snad na všechno, včetně svého jména - pro tu jedinou chvíli s ním.
Nechat sebou takhle mávat! To jsem to dopracovala. Vím, je to špatně. Vím, jsem hloupá. Ale jak bych vůbec mohla? Jak bych mohla být chladná? Jak bych mohla mít nadhled? Nemýlila jsem se. Nečekala jsem zbytečně.
Teď "pro změnu" nevím. Jsem naštvaná na svůj příliš miloučký tón, na svou debilně zahranou bezstarostnost, na stupidní pocity z toho všeho. Nic se vlastně nestalo a podívejte se na mě.
Zblázním se! (Nevím, jestli kvůli sobě, nebo kvůli němu. A nevím, jestli štěstím, nebo smutkem. Docela legrace.) Že prý se ozve…že prý co nejdřív….ale bylo to jedno. Ten hlas mi tak moc chyběl, že jsem si to schopna naplno uvědomit až teď - zpětně. To jak klidně a melodicky mluvil, jakou používal intonaci a volil slova, jak se smál (a mě se ulevilo, že byl ten smích pořád takový, jaký jsem si ho pamatovala a jaký jsem dokázala milovat, i když se mi zdálo, že od doby, kdy jsem jej slyšela naposled, uběhlo asi sto let). Představovala jsem si ho, jak někde sedí ve své oblíbené mikině, jak vypadají jeho ústa, když vyslovují těch několik všedních myšlenek; znovu jsem si uvědomila jeho pohled a pak ruku, ve které drží telefon.
Možná jsem nebyla tak čitelná, jak jsem si připadala. Možná na mě taky trochu myslí. (Kéž by!)
….že prý co nejdřív….ano, snad. A snad tak, jak bych si to přála.
(Chci věřit, že ten hlásek vevnitř, co mi radí bojovat, není jen naivita, ale intuice.)

Parodie na letní románek

16. září 2009 v 10:56 Pohled zpátky
Jsi milej, já vím.
Není to ode mě ani trochu fér. Ale ty přeci stejně nejsi ten typ na vážný vztah, ne?
Aspoň se tak netváříš.
Takže - to nemusíš vědět.
Jsi jen někdo, kdo mi pomáhá od samoty. Někdo, kdo mi zkracuje čekání na odpověď mé skutečné lásky.
Tak krásně mladý, zmatený, usměvavý.
Hezky líbáš, občasně mě hladíš, posloucháš mé problémy a svěřuješ se mi s těmi tvými….jen kdybys věděl, jak dočasné to všechno je.
Jen kdybys věděl, že by stačila jediná SMS od jiného, abych se tohohle vzdala. Vzdala bych se toho bez váhání. Měla bych výčitky? Nemám je náhodou už teď?
"Z hlediska věčnosti docela vtipné"
Na spoustě věcech už teď přestalo záležet. Co taky s předstíranou morálkou? A zdrženlivostí? A s tím vším ostatním, co jsem se v sobě snažila udržet?....nemělo to smysl ani tenkrát - teď je to ještě nesmyslnější.
Asi tě trochu lituju - že jsi narazil na holku, která s sebou táhne tolik problémů, komplexů, depresí. Na druhou stranu vím, že až toho na tebe bude moc, odejdeš. (A netrápí mě to. Necítím nic, když si tohle uvědomím.) Nechám tě odejít.
Takže jsem špatná? Jsem špatná, když chci trochu falešného štěstí? Když se chci tvářit, že jsem obyčejná, veselá, zakoukaná? …vlastně by na tom nemuselo tak záležet. Nemusela bych nad tím přemýšlet. Spousta lidí nad tím nepřemýšlí, spousta lidí tak žije.
Jako kdybych podváděla svou skutečnou lásku….s tebou, s takovým - a promiň mi to oslovení - cápkem. Máš skoro stejné oči jako on. Když se podívám zblízka, nevidím tebe, ale jeho…. Toho zakázaného; toho, kdo mě opustil…je to už TAK dávno. Vkrádá se do pohledu tobě - tomu klučinovi, který neví, že pokaždé, když se mu podívám do očí, myslím na jiného. Jak jsem řekla, nemusíš to přeci vědět. Říkáš, že mám hluboký pohled…..aby ne. Je v něm tolik věcí a ty je naštěstí neumíš přečíst.
Chtěla bych, abys ve mně vyvolával trochu strachu a respektu, ale vím, že se to nestane. Jiná by to tak cítila - protože jsi někdo o dost starší. Ale mně připadáš mladý….a chvílemi víc vyplašený, než já sama. Promiň, tebe nehledám. Nikdy jsem nehledala… I když máš dvakrát tolik zkušeností - se vším. I když jsi někdo, kdo si zaslouží i víc, než jenom mě…i přesto, jsem dnes s tebou a ne s tím, s kým bych doopravdy chtěla být. I přesto tě nechám se přiblížit, i když to nemyslím upřímně. Konzumní způsob cítění.
Myslela jsem si, že jsem se naučila žít bez něj. Ale tak to není, ty jsi toho živoucím důkazem. Stal ses náhradou, obstojnou dočasnou náhradou….a přítelem. Ale nic jiného tam není. Zní to odporně, když to takhle řeknu, že?
Asi je to zvykem. Vědomím. Smířením. Ale každopádně je to v mně, ne v tobě. Vím, že bych tě nedokázala milovat. Nedokázala bych se do tebe ani chvilkově zbláznit. V srdci mám už dávno plno, i když si tam toho dotyčného držím zbytečně.