close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Září 2009

Sen noci svatojánské

16. září 2009 v 10:55 Pohled zpátky
Půlnočním metrem v matčině kabátu a koktejlkách. S hezkou manikúrou, utahaným make-upem, řetízkem na zápěstí. Opřená o zábradlí a jednu nohu nenápadně vysvlečenou z nepohodlné dámské lodičky. Smutkem těžknoucí koutky červerných rtů. Hlad v očích; trochu mžitky, trochu přání. Doznívající vzpomínka polibku, vyprchávající parfém, všechno tak nějak "končící". Nepohnout se, nepřemýšlet, necítit.
Pět dlouhých let - a znamenají tak strašně málo. Stačilo by pět minut a cítila by k němu totéž. Jak to popsat? Kouzelné, zpočátku zmatené, napůl nepřiznané, občasně děsivé, několikrát složité, jednou tak důvěrné, že by to nikdy jiný nepochopil správně. Spojení dvou lidí způsobem, který údajně neexistuje.
Jen ona a on.

Ti dva v parku. Káva, konec léta, spousta myšlenek, polobotky od bláta.
Ti dva daleko od sebe. Obálky, přezdívky, úhledné písmo, vůně dopisního papíru.
Ti dva v restauraci. Zlaté půlitry, mastné jídlo, smích, vedro, stejný pocit jako vždycky.
Ti dva doma. Měkké křeslo, sáčkový čaj, hromada problémů (a jizev).
….a v nejčerstvější vzpomínce ti dva na mostě. Chardonnay z plastového kelímku, jeho ruka kolem jejího pasu, hezká slova, poloskutečnost. Teplý pocit u srdce, obrázek jak ze staré knížky.
Těch kotrmelců, co je potkalo, než došli až sem…k tomu mostu. K tomu večeru. K tomu citu - tedy ne k němu, ale k jeho přiznání, uvědomění, znovupochopení. Někdy člověk váží dlouhou cestu a na konci má pocit, že to bylo jen proto, aby zjistil, že se rozhodl špatně. Ale i to se stává; i to je svým způsobem dobře.
Trocha vzájemného přiznaného obdivu a trocha přiznaných zakázaných myšlenek.

Půlnočním metrem v matčině kabátu a koktejlkách. Další večer s jeho gentlemanskými gesty a jejím princeznovským úsměvem. Až jednou půjde městem a potká ho/ až jednou půjde městem a potká ji… až se potkají, snad ještě budou vědět, kým byli. Nebo ještě lépe - snad zůstanou těmi, kterými byli, když jim táhlo na sedmnáct. Přála by si, aby to tak bylo. A přesto se bála, že je to jen další naivita, která jednou skončí, stejně jako všechny ty předchozí.
Banální cit, tahle ŠÉMA, tenhle - jak ho jednou nazval - "přerod mezi přátelstvím a láskou". Kdyby řekla, že jde jen o pár chemických rovnic, neodpustil by se rýpanec; roztomile rozhořčen tím, že ona srovnává tak poetický vztah s něčím tak odporným jako je chemie.
Půlnočním metrem v matčině kabátu a……tady by už měl být konec. Raději nezáleží na tom, kým by mohli být. Nezáleží na tom, co si občasně myslí ona. Některé věci se nevyslovují, s některými pravidly se nedá pohnout. Je to tak správné. Je to tak hezké. Je to občasně NÁDHÉRNÉ. Ale…
______________________________________________________________
…tak až se jednou potkáme, řeknu ti to. Řeknu ti to, když to budeš stále ty. Když budeš vědět, kdo jsem já. (A když to budeš vědět stále stejným způsobem, jako teď.)

Uklízečka

16. září 2009 v 10:54 Pohled zpátky
Opatrně jsi otevřela velkou bílou skříň a trochu nejistě sis prohlédla jednotlivé poličky. Sundala sis sako, odložila kabelku, stáhla vlasy do lesklého uzlu...a zhluboka ses nadechla. Ta dívka, která tu pracovala před tebou, byla nejspíš úplně jiná. Nepořádek ji rozhodně nerozčiloval. Bylo to vlastně vtipné - při jejím povolání - trochu ses usmála. Vyházela jsi staré nepotřebné věci, vyprala jsi špinavé hadry a roztřídila je podle barev, všechny čisticí prostředky s prošlou lhůtou jsi nemilosrdně vyhodila a ty zbylé jsi srovnala podle toho, jak moc byly ještě plné (dosluhující jsi dávala vždy dopředu, aby byly po ruce). Odteď jsi byla někým jiným.
______________________
Vzpomínám si, když jsem ve škole naposled potkala naší paní uklízečku. Působila jako vždy trochu utahaně, starosti jí dělaly vrásky na čele a snad byla poněkud nevrlá. Pozdravila jsem ji a ona mi téměř neslyšně odpověděla. Zvenku vypadala jako někdo absolutně neproniknutelný. Vzbuzovala ve mně smíšené pocity.
____________________

...Najednou jsem byla já ta podřadná bytost. Úslužně jsem zdravila všechny ty lidi, kteří byli zajisté o moc důležitější než já - ta brigádnice, co je tu na úklid. Když jsem jim podržela dveře nebo je nechala projít první, občasně se usmívali (pokud měli dobrou náladu) a v očích se jim zračila nejistota, protože nevěděli, jak by se ke mně měli chovat. Ta neurčitá zmatenost, která se jim vnesla do tváře pokaždé, když jsem jim dala najevo, že já jsem na nižším stupýnku, než jsou sami, mě vlastně bavila. Ne škodolibě; spíš tak nějak soucitně. Ani já jsem nikdy nevěděla, jak se k uklízečkám mám vlastně chovat. Nikdy jsem si nebyla jistá, kam s očima...kdy mám zdravit a kdy jim uhnout ze dveří...připadaly mi jako z jiného světa. (Asi taky jsou.)
Ale teď jsem já byla v roli té neviditelné, která si mohla dovolit všechno. Mohla chodit do dveří, které by normálnímu návštěvníkovi zůstaly zavřeny, mohla jsem procházet kanceláře úplně cizích lidí, které tolik vypovídaly o jejich vlastnících, až mi přišlo šílené jen tak tam NEPATŘIČNĚ být, sahat jim na věci a vědět, že mi nikdo nic neřekne - protože nemůže. Byla jsem svým vlastním pánem a taky tichým pánem všech těch věcí okolo; byl to ten nejzvlášnější pocit, jaký jsem kdy zažila. Stála jsem kolikrát sotva metr nebo dva od cizích dospělých lidí a přesto na mě nikdo nepromluvil, ani se nepodíval mým směrem. Věděla jsem přesně, že je jim moje přítomnost trochu nepříjemná a mají pocit, že jim koukám přes rameno, a že přes své vyšší společenské postavení neřeknou nic, protože je to přeci moje práce. A zase jsem z toho neměla škodolibou radost; jen ten zvláštní soucitný pocit.
Role se změnily. Měla jsem v rukou jejich osobní věci, pohybovala jsem se mezi nimi, slyšela jejich rozhovory, sledovala, jak pracují, jak zívají, obědvají, pláčou...a to všechno zadarmo. Co zadarmo, dokonce s odměnou.
(Když někam zahodíte ten počáteční stud, jde všechno líp. Strávíte pár hodin úplně o samotě. Máte čas na své myšlenky, bolístky, úsměvy, vzpomínky….odcházíte s příjemnou fyzickou únavou a docela se těšíte na další den.)
Jako ta němá holčina s hadrem v ruce jsem se nechávala okouzlit lidmi, aniž bych je znala a vytvořila si ke každému z nich specifický vztah. Jedna silnější blondýna mě chtěla celou dobu ignorovat, jeden pán mě stihnul snad pokaždé pozdravit dřív, než já jeho. Jedna mladá hubená slečna, co se pořád smála, říkala "Dobrý den" přehnaně snaživě. Jeden mladý kluk vypadal jako Leoš Mareš a místo zásuvka říkal ZDÍRA….byla to dobrá parta lidí, kterou jsem se naučila znát po svém. Cizíma očima, ale přesto tak nějak důvěrněji, než by si člověk možná mohl myslet.

Pomalu padám

16. září 2009 v 10:53 Pohled zpátky
Vláčnej podvečír se rozlil nad svět, všechno tak trochu utichá a začíná existovat jinak. Růžový nebe ohlašuje další konec. Počertech málo spánku mi dělá polštáře na víčkách.
Je mi mdlo, je mi teplo a chci ti toho hodně říct. Jen najít odvahu.
…čeká mě zatraceně dlouhá cesta domů. Nechci znát čas ani vědět, že to cítíš jinak, protože by mi to zas jen ublížilo. Radši mlč a dívej se se mnou. Kontrast úžasný krajiny a paneláků, obchodní dům, pár náklaďáků, další tunel, šumění silnice, otec a dvě dcery v autě. Jsem unavená a není to jen tím dneškem.
Koukám ven okýnkem v těch několika hodinách na zadním sedadle. Zabalená do deky, se spáleným nosem a teplou minerálkou na klíně. Uslzelý oči (nemůže za to jen minulost, ale taky vítr) pátraj po zmuchlanym kapesníku.
Poslouchám smutnou písničku - "…I don't know you, but I want you…all the more for that…" a ruce se mi třesou vzpomínkama na nás dva (už zase).
Sluneční kotouč se naklání nad kopcem a kousek za silnicí probíhaj stromy v protisměru.
Nikdo nemusí vědět, že na tebe myslím. Ještě mě to neopustilo; ještě nechci, abys mě opustil i ty. Ještě pořád nemůžu vyhodit dopisy od tebe - ani dopisy, ani ten malý bílý míček, který občasně ždímám v ruce, když je mi smutno. Teď v autě s ulepeným vzduchem, teď když jsem asi 300 kilometrů od domova. Chci vystoupit za jízdy, zapomenout a být někdo jiný, ale tak to nechodí.
"..Take this sinking boat and point it home
We've still got time...
"
___________________________________________________________________________
"Vezmeš si mě?" …nějak tak by zněla věta, kterou bys mi nikdy nemohl říct.
A měli bychom za to být rádi - no ne?
Pomalu padám, ale jestli o mě stojíš, tak mě chyť za ruku.

Psilocybinový dýchánek

16. září 2009 v 10:52 Pohled zpátky
" ...no tak to je humus!" poznamenala a hořce polkla.
"Jo, to mi povídej," odpověděla, zatvářila se kysele a napila se limonády, aby tu chuť tolik nevnímala.
Rozlehlé sídliště se halilo do šera a slunce si hrálo na schovávanou se světem. Zpoza rohů zářily nejrůznější zlaté a oranžové odstíny posledních paprsků. Někde štěkal pes, někde stál kluk v kapuce a sprejoval polorozpadlou zídku, někde zazněl cizí výkřik...a všechno se stalo neviditelným v tomhle ghettu na okraji Prahy.
Seděly na betonových schodech a zasněně zíraly do chodníku - dvě dívky, které už nechtěly vědět o normálním světě.
___________________
Krása! pomyslela jsem si zírajíc na chodník zářící barvami a vzory...všechno bylo v pohybu, části prostoru jakoby se přetahovaly o další kus místa, všechno bylo intenzivní a rozmlžené a přesto dokonale ostré. Celá země jakoby dýchala, stále se vzdouvala a zase klesala, vystupovala a znovu se rozpouštěla sama v sobě. Zdálo se, že slyším barvy a vím, jak chutná vzduch. Nohy mě už dávno přestaly poslouchat, bála jsem se vstát, protože zem přeci nebyla pevná! Nic nebylo pevné, žádný záchytný bod.
Všechno se do sebe propadalo a míchalo, život se stal jedním opojným koktejlem,jednou velkou duhovou změtí pocitů a roztančené poloreality dokonale zahalené oblbujícími obrazci a vzory. Věci do sebe nepochopitelně zapadaly a měly úžasnou hloubku, do které mi bylo povoleno na těch pár minut nahlédnout. Bylo to jako vznášet se ve vzduchoprázdnu, byla to možnost přemýšlet úplně jinak, sledovat sama sebe odněkud z výšky. Sledovat svůj vlastní malátný pohyb, vychutnávat si vteřiny v jejich neskutečné přenádherné délce, vnímat pulzující konečky vlastních prstů, které mi občasně přestávaly patřit. Nořila jsem se někam hluboko do sebe a pak ztrácela kontakt se vším tělesným, co mě činilo člověkem a zase jsem se na chvíli vracela do svého těla a opět z něj vystupovala, samovolně a bezstarostně. Čas utíkal, předbíhal se a zpomaloval, pak se zase na okamžik vracel zpátky - do dalšího dejavu, kroutil se, byl najednou viditelný a hmotný.
Kolem procházeli lidé a působili tak přízračně a ostře, nepatřiční v našem mlhavém iluzorním světě. Zdálo se, že oni jsou obyčejní smrtelníci ale my jsme bytosti odjinud, nesmrtelné bytosti ovládající čas a prostor. Vnímaly jsme něco, co pro ostatní zůstalo skryto.
Přesycený obraz našeho světa vybuchoval a přetékal, nesouměrný, rozhýbaný a dokonale kýčovitý. Zdálo se, že jsme daly nový rozměr životu. Že nám život ten nový rozměr ukázal. Bylo to tak neskutečné - až jsem si říkala, že je to zázrak. Byl to malý zázrak, který jsme měly v sobě. Jen my dvě. Nikdo nemohl chápat. Otrávené kouzelnou drogou jsme poznávaly něco, co by jinak nemohlo existovat.
To je nádhera! vzdechla cizí dívka ve mně a já jsem s ní souhlasila. Chtěla si snad se mnou povídat? A jak se vůbec dostala do mého těla? Bylo mi trochu do pláče, oči mi slzely, jak nestačily přijímat množství vjemů. Smála jsem se a smála, jakoby to tak mělo být napořád. A pak jsem se sledovala, jak mi tečou slzy a říkala jsem zas té dívce uvnitř, že je to nádhera a ona se mnou souhlasila. Kolotoč. Dejavu. Divná dokonalost chechtající se do zblbnutí.
______________________
Všechno utichlo. Vítr pomalu ustal, barvy vybledly, zem přestala dýchat a zpevnila se, kouzelné obrazce se vypařily....mé tělo patřilo opět jen mně. Vše bylo zase o něco reálnější. Konec. Zbyl jen zvláštní úsměv a vzpomínka na umělý ráj.

Půlroční

16. září 2009 v 10:49 Pohled zpátky
(Úplně jiná, ale přitom pořád stejná - ten nejobvyklejší ze všech uměleckých paradoxů.) Ležela jsem nahá na staré posteli a zírala nahoru, na strop. Tak jako vždycky. Jen pro tenhle den byl můj pohled o něco jinačí, protože byl o něco uslzelejší než obvykle. Oknem do pokoje přicházel už téměř noční vzduch a vše se zdálo uklizené až na malou provinilou hromádku oblečení uprostřed místnosti. Noční stolek opět změnil své uspořádání. Tentokrát na něm nebylo nic krom poloprázdné sklenice vína a bílá hořící svíce. Někdo by mohl říct, že jsem romantička a možná by měl pravdu. Jen nevím, zda se zrovna do tohohle dne romantika hodí.
Zase jen další smutek...vidíte? Že ne? Neoblékla jsem se do černého a nebloudila městem s pohřebním výrazem na tváři. Ten den byl jen málo odlišný od všech těch předchozích. A přesto, ačkoli se za to nemám ráda, jsem ho potřebovala uzavřít symbolicky. Ležela jsem tam nahá - na znak čistoty a klidu. Plakala jsem tiše - tak jako každá veselá dívka. Věděla jsem, že za ten půlrok se toho změnilo dost. Nebo alespoň něco. Pár věcí jsem pochopila a přesto - přičemž mi to připadalo vrcholně absurdní, ačkoli jsem cítila, že je to tak správně - jsem se opět vrátila na začátek. K víře, jejíž důvodem můžou být ze zásady dvě věci - intuice nebo naivita. Která z těch dvou věcí je u mě pravděpodobnější? Dost možná znáte odpověď spíš, než já sama. Asi bych vám odpověděla klasickou sebeironií a šla dál. ("Jsem naivka, vím to a je mi to k ničemu, protože si zase půjdu dobrovolně nabít nos.")
Ležela jsem tam a dívala se nahoru. Snad další pokus o přijmutí? Ne, věděla jsem, že nepřijímám. Dost možná to tedy mělo být gesto. Abyste věděli, jsem totiž milovnicí velkých gest - proto mám občas pocit, že jsem se narodila do špatné doby, protože pro gesta tu není místo. Lidé je nechápou, protože je nechtějí chápat. A já jsem potom jen nešťastná, když to zjistím. A tak pořád dokola. Snad proto ten večer, sklenička vína, bílá svíce a ...někoho možná pobuřující nahota. Ale tohle bylo gesto pro mě samotnou a tak jsem se nemusela bát, že by ho někdo nepochopil. Bylo mi to úplně jedno. Potřebovala jsem ho sama pro sebe.
Jak dlouho jsem tam takhle existovala? Nebyla to ani hodina. Když dohrálo CD Nicka Cavea, opět jsem se vrátila do života, oblékla se, sfoukla svíci, dopila červené na dně... a zavřela v pokoji tu vzpomínku, která byla přesně půl roku stará. Zbyla tam jen ona a pár slaných mokrých míst na polštáři.
Věděla jsem, že k němu stále patřím, i když on ke mně už dávno ne. Co na plat. Muselo to tak být? Mohla jsem to změnit? Chci to vůbec vědět? A pomůžou mi tyhle otázky? Zavřela jsem dveře od pokoje, prošla kolem obýváku, ve kterém se zbytek rodiny díval na televizi, přeskočila psa spícího ve dveřích, osprchovala se a šla spát. Nic víc. Žádná další rebelie, žádný další boj a prosím, žádné další otázky. Jen moje půlroční "výročí" samoty.

Očima lesbičky

16. září 2009 v 10:49 Pohled zpátky
Nebudu lhát - byla jsem nervózní. A ona věděla, že se vás všech bojím.
Věnovala mi polibek na tvář, křehce se usmála a já cítila, že mi nikdo z vás nemůže ublížit.
Vstoupily jsme do jednoho z vagonů starého metra držíc se za ruce (teplo, propletené prsty, roztomilý strach a očekávání). Několik z vás se ohlédlo a zbystřilo, ale o chvíli později už jste všichni do jednoho své pohledy odvraceli jinam. (Jak typické!) Přežily jsme dvacet minut ve vaší společnosti a nechtěly jsme na sobě nechat zdát ani špetku ostychu.
Stýskalo se mi po ní - dlouho jsme se neviděly. A ona tam stála naproti mně, její oči byly sotva pár desítek centimetrů od těch mých, make-up měla perfektní, voněla, smála se, zářila - moc jí to zkrátka slušelo. Sledovala jsem, jak se jí lehce chvěje chřípí a jak jí vlasy odkryjí část mléčného krku pokaždé, když trochu natočí hlavu doprava.
A v té první chvíli, kdy jsem si uvědomila, jak moc mi chyběla - ona a její porcelánová pleť, vůně jejích medových vlasů a její smích - mě něco přimělo se k ní naklonit blíž s nejistým úsměvem, kterým jsem se tázala, jestli mi dovolí chvilkovou dráždivou důvěrnost na veřejnosti, před vámi všemi, co jste tam seděli a dívali se podezřívavě. Vaše pohledy se nedaly přehlédnout, i když jste se snažili tvářit se tak ignorantsky jako obvykle. Trochu jsem se zachvěla a ona určitě taky.
Pohladila mě ale bezelstně po tváři a vzdálenost mezi našimi rty se ještě zmenšila. Dovolila mi to. Věděla jsem, že se jí taky stýskalo. Věděla jsem, že se mi nechce čekat, až tam nebudete vy. Věděly jsme to obě - že nemůžeme čekat na soukromí.
Zdálo se, že celý vagon oněměl čekajíc na ten pohoršující okamžik, který jsme my dvě měly v plánu. A ten okamžik přišel - daly jsme vám přesně tu příležitost, na kterou jste čekali od chvíle, kdy jsme my dvě nastoupily. V krátkém hltu jejího oblíbeného parfému jsem si užívala její vlhké rty na mých, a plná strachu ( - vzpomněla jsem si na náš první polibek - ) jsem lehce otevřela ústa a nechala její jazyk vstoupit ...bylo to přesně takové, jak možná někteří z vás slyšeli. Ten nejjemnější polibek, s oboustranou něhou a dokonalým citovým porozumněním. Ten prchavý, kouzelný, rozkošně holčičí se sladkou příchutí, která mi ještě o pár vteřin později zněla v ústech.
Odtáhla se, pohladila jsem ji, dala mi ještě pusinku na tvář, usmála jsem se a položila si hlavu na její rameno. Bylo mi s ní tak dobře, že bych se to bála vyslovit nahlas. A navíc - všude kolem jste byli vy. A vaše podezřívavé pohledy se protentokrát snažily nás přehlížet. Občasně jste se na ni nebo na mě pohrdavě, zhnuseně či výchovně zadívali, ale když jsem se vám podívala do očí, vaše zarputilost jakoby se vytratila pod špatně ukrytým studem. Zdálo se, že ačkoli s námi nesouhlasíte, nemáte dost odvahy nám to dát jasně najevo. Schovávali jste se raději za neurčité pohoršení a pokusy o ignoraci, ale přemítali jste o nás. A tak dobří herci, abych tohle nepoznala, jste opravdu nebyli.
Na ten jeden den mi na vás vskutku nezáleželo. Ale jsou lidé, pro které tohle NENÍ jen jeden den. Tyhle tiché soudy, nenávist, pohoršení...to všechno umí bolet.
My dvě jsme si jen vyměnily úsměv a věděly jsme proč. Vy ne, vy jste tam zůstali ve svých představách o naší nesprávnosti ještě dlouho potom, co jsme vystoupily.
Ale ano, i my jsme lidé.
O lidskosti bych však měla pochybovat spíše já nebo ona. Spíše my dvě, než vy všichni, naši milí spolucestující.

Že?

16. září 2009 v 10:47 Pohled zpátky
Přes perón protančila potrhaná křídla novin z předvčerejška.
Stála v tom nejklasičtějším obrazu jedné vteřiny, ve které se červená ručička na hodinách zhoupne těch několik ubohých milimetrů a znovu tak posune přítomnost o kousek dál. Existovala v tom jediném důrazu, ve kterém se ozvalo další "tik" a existovala v něm přesně tak, jak byste čekali.
Černé vlasy jí padaly do obličeje, ošoupané plátěnky měla promočené, takže jí byla příšerná zima, ruce se zašlou manikúrou schovávala do příliš dlouhých rukávů pubertálního trička s potiskem...a přála si být aspoň na chvíli taková, za jakou byste ji mohli považovat vy i její dočasní "přátelé" postávající na nástupišti: řadová, připitomělá, neslušná...s naivním úsměvem, úskočnýma očima, hlavou zamotanou alkoholem (i když jí ještě nebylo osmnáct), vzbuzující soucit a odpor zároveň, trochu jako vyvrhel a trochu jako připomínka pro ty, kteří už pubertou prošli....A tak dále. Nic nového, že?
I když nebyla tou dívkou, za kterou se dnes převlékla, snad stačilo, že jí to věřili ostatní. Vždycky to muselo stačit; luxus toho, že má člověk na výběr, jednoduše neznala. Dnes to byla zas jen další role, která ji měla zachránit od sebe samotné a od všech těch problémů, před kterými posledních pár měsíců utíkala....paradoxně utíkala jen proto, že se chtěla jednou zachovat dospěle. Nic nepitvat, nedělat scény; nechtěla nikomu nic vyčítat, nechtěla, aby někdo viděl její slzy, nestála o soucit, nesnesla pomyšlení na sebe jako na tu, kterou znali dřív. A tak utíkala. A lhala sama sobě, protože nedokázala být tou osobou z dřívějška, ale mnohem jednodušší bylo předstírat, že už jí nechce být, než si přiznat, že nemůže. Nic víc už vědět nepotřebujete. Nezáleželo na důvodech - ne pro ostatní. Zkrátka už to nebyla ona, že?
Dnes nechtěla myslet na to, že se pokaždé, když ho viděla, neubránila tomu odpornému ironickému podtónu, co se úpěnlivě snažila skrýt v normálním hlase; přesto se neubránila občasným cynismům, které (jak doufala) snad ani nezaregistroval; protože přesně a jedině to ji dělalo nedostupnou a jinou. Protože jedině tak si vedle něj aspoň na chvíli mohla připadat silná, i když to byla jen jedna velká lež. (Stejně jako ten poslední rok, který s ním strávila, že?)
Všechno...do poslední vteřiny každého dne, ve kterém si musela najít asi tisíc zbytečných činností (a tudíž nepřemýšlet)... všechno to byl další útěk od toho nekonečného kolotoče "večerní opilost-ranní kocovina-pořezané zápěstí-vlasy smrdící cigaretovým kouřem". A vedle něj? Jen útěk do té osamocené vteřiny, ve které si mohla dovolit být zraněná a zamilovaná; ve které mu zase patřila celou svou bytostí (protože to nemohl vidět) a po které následovalo spousta dalších a dalších a dalších vteřin, během nichž přemáhala své počáteční utajené rozechvění z jeho přítomnosti. Znova ho chtěla potkávat, protože jí chyběl...on i jeho zvyky, jeho chrápání v noci a způsob, jakým ji líbal; jeho dokonalý smích, díky kterému mohla být silná....znova ho chtěla potkávat, i když věděla, že si jen ubližuje. Znova ho chtěla vídat pro tu jedinou lživou vteřinu a těch pár dalších minut, ve kterých předstírala, že je všechno v pořádku. Že k němu už nic necítí. Jen divadýlko, které ji týralo a přitom stále udržovalo při životě.
Stejně to bylo všechno k ničemu. Nemohla nic změnit.......Že?

Znovuzrození

16. září 2009 v 10:47 Pohled zpátky
Seděli tam přesně tak, jak by se dalo snadno předpokládat. Ta úžasná všednost, ta až primitivní samozřejmost; oba již naprosto uvědomělí, jiní, dospělí. Dokonce i oni sami možná věděli, že tam jednou přesně takhle budou sedět a trochu rozpačitě se na sebe dívat; tak nějak
unavenější a nejistí.
Odkašlala si a pohlédla mu do očí se stejnou plachostí, jakou si pamatoval z dob, kdy byla ještě dítě. Tiše se usmál. Je to pořád ona, pomyslel si, pořád ta samá dívka, kterou jsem znal, stydlivá, trochu zarmoucená, ale s veselýma očima, přemýšlel. A přesto v ní spatřoval jinou osobu, jinou a dospělou, vyzrálou, vyrovnanou, na míle vzdálenou vší té minulosti, kterou si ani jeden z nich nechtěl přiznat - alespoň ne nahlas. Byla hezká, zůstalo v ní stále něco pubertálního, ale dost možná se mu to jen zdálo, protože chtěl mít pocit, že ji zná - že to, co k ní patřilo, je ještě stále součástí i této znovuobjevené živoucí bytosti na kterou - ač to sám nechtěl - nepřestal vzpomínat. Někde v sobě snad jakoby nosila obrázek dívčiny s chlapeckými koleny v ošoupaných džínách, s těmi jiskřičkami a doufáním; ten nereálný obrázek někoho, koho si snažil vybavit ve svém starém bytě, v tramvaji, ve vlastní náruči.
Jak pošetile vypadala, jak bázlivě se usmívala, protože nedokázala zapomenout - musel to vidět, musel ji umět přečíst. I když už byla jiná a - ano - tak moc chtěla, aby to viděl. Aby viděl, že už dávno není ta malá vyplašená hloupá holka a přesto si před ním právě tak připadala (-zase po dlouhé době cítila ten ostych, ponížení, tíhu vlastní nezkušenosti, vlastních vnitřních zmatků-). Chtěla mu ukázat svůj život, dát mu ho do dlaní a říct - podívej, podívej co jsem s těmi léty udělala! A co s nimi udělala? Sedí tu teď s tímhle skoro cizím člověkem a je snad úplně stejná, stupidně stejná! Protože co vlastně stihla? Prolétla svým životem za poslední roky, věděla, že zestárla - ale věděla to jen jako nějakou informaci z učebnice; pořád hledala něco, co by jí ukázalo, že vyrostla, nějakou schopnost procítění vlastních kroků životem, ale nenacházela to. Jakoby najednou nezáleželo na ničem, co se od té doby stalo a přitom si tak úpěnlivě přála, aby ji viděl jinak, snad s úctou, s respektem, překvapeně, šokovaně. Chtěla, aby ji vnímal jako někoho rovnocenného, aby si řekl: "Páni, ta se ale změnila!", aby byl alespoň jednou on ten nervóznější.
Vzal do ruky šálek a napil se, v tom jednom okamžiku, ve kterém byl ten stejný člověk jako před patnácti lety. Najednou jí udeřilo asi tisíc drobností, které dělával, a zevnitř se ozvalo pár znovuzrozených pocitů způsobených tímhle nostalgickým pohybem jeho zápěstí, když si podával šálek k ústům. Obličej měl o něco sušší, u očí se mu už kreslily vějíře vrásek a přesto nepřestával vypadat bezvadně přitažlivě.
Díval se ni a - ne, už je jiná - pomyslel si zase. Přemýšlel, jaké to vlastně bylo a snažil se vyvolat alespoň ozvěnu toho dávno minulého citu, ale nedokázal si vzpomenout téměř na nic. Ty hezké, vášnivé, vzrušující detaily zmizely, zbyla jen holá kostra, jen osnova k příběhu jedné staré lásky. Přesto se zdálo, že k ní chová city, ale už zcela jinak. Už jí totiž
vůbec nezná, ne takhle. Možná v tom to bude, napadlo ho. Už to není ta lolitka, řekl si, už dávno ne. Vyrostla - je to velká holka. A je tak chladná, povzdechl si a hned se káral za ten kratičký impuls smutku, který v něm tenhle její chlad vyvolal. V jednom záblesku prořídlé paměti se snad objevil prchavý obrázek skýtající pohled na její nahou křehkost drcenou jeho vlastním tělem. Snažil se ještě na chvíli vrátit k tomu obrázku, do své hlavy, ale nemohl. Koneckonců, nechtěl přece vzpomínat na sebe jako na toho muže, co téměř porušoval zákon - ach, kdysi.
"Asi oba myslíme na totéž, že?" řekla a úsměv se jí klasicky rozehrál těmi šibalskými jiskřičkami - ano, tohle si pamatoval. Tohle je stejné. Ale řekla to přímo, neuváženě, mladě. On už na tohle hraní nemá tu zbrklost; myšlenky se zdají uzrálejší, život sladší a pomalejší. Neuměl už si takhle hrát; nechybělo mu to, ale že to řekla ona - způsob, jakým to řekla - to ho potěšilo; na chvíli se cítil mlád a vzpomněl si, že ten pocit mu dávala i tenkrát. "Ono dost dobře nejde na to nemyslet, "odvětil, polknul, usrknul zas z hrnku.
Zdálo se, jakoby zapomněli. Všechno už koneckonců bylo dávno jinak, svět se změnil, i tohle místo uprostřed jiné Prahy se změnilo. Podzimní odpoledne se střídavě mračilo a usmívalo, jak se slunce s každým nádechem znovu opíralo do země a opět povolovalo, pak se znova předvádělo a zalévalo i ty nejopuštěnější kouty Prahy, aby vzápětí opět mohlo neslyšně zmizet v zrcadlech louží. Naráz zvedli oči; okamžik, ve kterém se vrátili do svých minulých rolí, chvíle něčeho, o čem oba jistojistě věděli. Praha přibrzdila ve svém životním tempu, svět se na chvilku zastavil, hodiny na kostelní věži právě odbily čtvrtou odpolední, slunce se ztratilo v záplavě mléčných mraků, život jakoby na vteřinu pohasl spolu se zlatými paprsky; klaun na náměstí slezl z dřevěné stoličky a z kapsy pestrobarevné vesty vytáhl krabičku cigaret, pár stánkařů vzhlédlo k nebi, lidé se pozastavili, všechno na okamžik jakoby zemřelo, aby se to o chvíli později mohlo znovu narodit, rozzářit, roztančit, ožít - snad ještě víc barevně a hemživě než předtím. Někde tam uprostřed tisíců zastavených okamžiků byl i ten jejich, ztracený, zvýrazněný, prodloužený, intenzivnější než všechno, co za poslední dobu prožili. Jakoby vše existovalo jen pro ně a přesto se cítili být propojení s celým světem, se všemi lidmi v něm, jakoby byli obsaženi ve všem, co právě probíhalo; pak pomalý výdech, polknutí a všechno se znovu roztočilo, list dějin se obrátil, aby se začaly psát všechny další příběhy, lidé se opět stávali stejně bezejmenní a spěchající. On sebou trochu cuknul, ona jen lehce přivřela oči a těžce, nejistě mrkla - jakoby snad během té chviličky mohla o něco přijít.
Možná se něco změnilo, pomysleli si oba zároveň, aniž by to věděli. Ta chemie tam někde pořád byla, i když zapomenutá a schovaná; ale člověk si s touhle myšlenkou vždycky pohrává - jen tak, nezávazně, ututlaně, vzdáleně, jakoby chtěl sám sobě dokázat, že má zcela jasný nadhled, že se ho tyhle představy nedotýkají - kouká sám na sebe v té představě jako na nějakou cizí osobu, přemýšlí odněkud z výšky a jen si říká "co kdyby" a snaží se nehledat, co při tom cítí. A takhle tam oba seděli a snad tušili, že ten druhý uvažuje stejně, asi se za to trochu styděli, ale za nic na světě by nebyli ochotni připustit, že to tak je, že se to teď děje. Věděli už, že trochu hrát "divadýlko" potřebuje každý, že člověk nikdy nemůže říct všechno tak, jak to skutečně cítí.
Zase po pár zbytečných slovech zaplatili, rozloučili se a odešli, aniž by se cokoli hnulo - jak typické! Nevyřešili nic, na první pohled se zdálo, že není co řešit - ani jeden z nich to totiž nepřiznal. Věděli, že se ještě uvidí, snad vkládali naděje do dalšího setkání, čekali na zlom, znervózněli při posledním pohledu, ve kterém se jejich oči zase
nečekaně a až příliš průzračně střetly, každý z nich ještě z dálky zamával a ani sami nevěděli, jestli tohle - ten nekonečný kolotoč nevyřčených polopocitů vůbec někdy skončí.

Tequilla

16. září 2009 v 10:44 Pohled zpátky
Zase? - ano. Už ani neumíme být překvapení. Opouštěla nás. Nechávala nás tam. Jedna z posledních, kteří zbyli. Žádný pláč, prosím. Žádné emoce. Copak někdo ještě může? Někdo je ještě schopen si viditelně připustit další ztrátu? Někdo takový, koho by nezlomil fakt, že člověk všemi považovaný za neporazitelného odchází z bojiště, i když ještě není dobojováno?

Znala jsem ten pohled, který mi věnovala. Byl zdvořile cizí, mírně dojatý, někde v sobě měl tajnou úlevu a zbytek nejistoty. Bylo to to stejné loučení z těch stejných důvodů a za doprovodu těch stejných slibů...Unaveně se usmála a já pořád čekala, že to nějak zachrání, i když to nemohla udělat. Chápala jsem jí. I spousta jiných ji chápalo. Stejně jsem se ale nemohla a nechtěla smířit s tím, že někdo jako ona se cítí být unaven. Bezmocně mi řídla kolena, protože nebylo nic, co bych mohla udělat, abych jí zabránila v jejím rozhodnutí. Nebyla jsem zklamaná. Jen jsem neuměla být tak dospělá jako ona. Snad si uvědomila něco, co já pochopím až časem.
Dívala jsem se jí někam do očí a přála jsem si, aby aspoň na tu malou chvíli věděla. Ale tak to nemělo být. Takže co na tom, že jsem byla jen ta obyčejná studentka, která jí snad připadala celkem milá? Co na tom, že nevěděla, kdo vlastně jsem a jak blízko k ní mám?...vlastně na tom nezáleželo. Ne - vlastně to bylo dobře. Pro nás obě. Pro nás všechny.
Věnovala mi ten kus papíru s mým jménem a ohodnocením posledního půlroku, podala mi ruku, popřála hodně štěstí a pohled jí utekl někam pryč ode mě. Sedla jsem si do lavice a nic jí neřekla. Nemohla jsem po ní žádat nic víc, stejně jako ona po mě. Rozhlédla jsem se po třídě a koukala na těch 27 párů očí, jak ji pozorně sledovaly a bylo mi zatraceně smutno.
_________________

Sedli si potom ke stolu, objednali zlatou tequillu a s jednohlasným "ŠAFKA FOREVER" do sebe kopli to, co pila ráda. Usmívali se hrdě, stejně jako ona. (Ještě přeci neprohráli.)

Slibuješ

16. září 2009 v 10:42 Pohled zpátky
Ne, slova nejsou činy. Dokonce nejsou ani jejich předchůdci - jen se tak tváří, jen my jim dáváme tu falešnou masku příslibu budoucnosti, skutečnosti, splnitelnosti. To jsme my, kteří jim vkládají lživou duši a jsme to zase jenom my, kteří těch trapných slibů později litují. No, přinejemšním litují ti z nás, kteří znají svědomí nejen z knížek. Ti ostatní - a je jich mnoho - jen říkají všechny ty věci týkající se budoucnosti, kterou nemají v plánu si splnit, časem bez výčitků zapomenou, vypustí je a nechají je stejně prázdná, jaká byla už dávno před jejich vyslovením.
Přesto zase věříme a zase naivně doufáme, že tahle slova skutečně jsou matkou činu. A ten donebevolající omyl si uvědomujeme až příliš pozdě. Až když je po všem. Tyhle sliby zabolí ze všeho nejvíc. Už jenom proto, že jsou nevyřčené, nabírají na síle....a člověka to svádí k zapomínání na to, že i ony mají jen svou dočasnou platnost. O co větší je to potom rána, když nám to konečně dojde.
Stejně tak jsi mi i ty sliboval - a PÁNI! - kolik těch slibů bylo! A nezáleželo už na tom, jestli jsi je řekl nebo ne. Byly s námi, držely nás spolu, protože já jim věřila a ty - alespoň na malou chvíli - taky. Snad jsi mi toho tolik sliboval, aby ses nemusel ptát, co dál. Snad jsi pod všemi těmi sliby tušil, že se jednou rozloučíme; snad jsi tušil, že se "tyhle příběhy stávají jen v knížkách".
A - ano, další skvělá ironie osudu - touhle větou začal tvůj největší slib. Díky němu přišly i všechny ty ostatní, víš. Protože tehdy - a to už si ani nepamatuješ, kdy že to bylo, protože to sis ještě myslel, že mě miluješ - ses mě zeptal: "...A nechceš ji se mnou napsat?" Tak proč jsi mi sliboval něco, co jsi mi nemohl dát?
Snažila jsem se, opravdu ano. Chtěla jsem to - víc než cokoli jiného ve svém předchozím životě. A teď tu najednou sedím úplně sama a vím, že to byl jen přelud; že i tahle tvá otázka - tenhle tvůj slib - byla jedná velká ubohá růžová lež, kterou jsi nechal zmizet hned, jak jsi z ní vystřízlivěl, protože člověk jako ty nedokáže milovat, nechce milovat, bojí se milovat...ale za žádnou cenu by si to nebyl ochoten připustit.
Já vím, prožil jsi zklamání a - já vím - řekneš, že bychom stejně nemohli být spolu, ale skutečně je to tak? Nebo je to jen pouhá výmluva opírající se o ten známý stereotyp ZAKÁZANOSTI? Opravdu bychom nemohli být spolu, kdybys ke mně cítil to, o čem jsi mě přesvědčověl tak dlouho, až jsi tomu nakonec sám přestal věřit? Nežádám tě o city, už dávno ne. Nemá to smysl, neznáš je a jestli sis snad na malou chvíli vážně myslel, že své sliby dodržíš, tak oba víme, že ta chvíle pominula.
Najednou se to zdá přesně obráceně. To já jsem měla být ta holka, která toužila po krátkém zblázněném dobrodružství; ta holka, která tě bez výčitek opustí a bezstarostně odběhne za nějakým sedmnáctiletým klučinou s rovným kšiltem. Ta holka, která přeci NENÍ SCHOPNA LÁSKY - té opravdové, hluboké, zničující, krásné, pevné, nepopsatelné lásky. Takové lásky, kterou znají jenom dospělí, viď? - Přesně tohle jsi měl v očích nedlouho předtím, než jsme se rozešli. Prostě jsi nevěřil, že bych byla schopná ve svém věku cítit něco takového. Ale nakonec se zdá, že jsi to byl ty - a ne já. Že jsi to byl ty, kdo to nemohl cítit, víš. Že bláznivé dobrodružství to bylo z tvé strany. A že jsi odešel - bez výčitek a bez lásky. Protože poblouznění a láska jsou dvě naprosto odlišné věci. Já jsem byla jen člověk, který na to doplatil. Věřila jsem ti a věřila jsem v to, co cítíš, sama zaslepená tím, co jsem cítila já.
Teď se tomuhle textu možná sám usmíváš a ten úsměv je tak rodičovský a vševědoucí - víš, že i tohle může bolet? Ten tvůj pohled shora? To, že si teď říkáš, jak krásně dramatická dokážu ve své pubertální přecitlivělosti být? To, s jakou samozřejmostí ze mě děláš ještě menší holčičku, než ve skutečnosti jsem?
A nakonec toho všeho, rozuměj mi - jako korunu téhle stupidnosti, nad kterou se pousměješ - stejně nemohu opominout to, že kdybys přišel a řekl jsi "promiň mi", znovu bych tě nechala mě líbat a hladit a zraňovat ...protože mě pořád vlastníš. I když nejsi ten dobrý člověk, za kterého jsem tě měla, i když jsi mi ublížil jako ještě nikdo, stejně bych za tebou zase přiběhla - tak asi proto jsem ta MALÁ HOLČIČKA. Nebo jen zamilovaná? Každopádně - ani jedna z těch možností není vyhovující.