close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Září 2009

Tam, kde končí pohádky

16. září 2009 v 10:37 Pohled zpátky
...Zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Přesně proto se nikde nevypráví, jak pokračoval příběh, když si Popelka vzala svého prince a jak se dařilo Růžence po dvaceti letech manželství a co se stalo se Sněhurkou.... Zaručeným receptem na štěstí jsou všechny tyhle pohádky. Ale jsou jaksi nedokončené....a z elixíru lásky, jímž je pouze a jedině PEVNÁ VÍRA, se časem stane jed, který vás rozežírá zevnitř - to máte za to, že jste věřili.
Ale proč děsit malé děti?
Nebylo by to fér - však ony
na to jednou přijdou samy.

"Tak to bude za padesát" řekla paní za okýnkem, koukajíc na ní skrz brýle. Dívka jí podala kovovou padesátikorunu a sáhla po malé krabičce. "Díky, nashle" rozloučila se polohlasně, protože ještě úplně nezapomněla, co jí matka vštěpovala .
Otočila se a nechala trafiku se starou paní, která v téhle krabici podobné budově strávila půlku svého života, za sebou. Jak šla, šoupala příliš dlouhými kalhoty o chodník. Kolem zpíval lyrický vítr, štípal ji do tváře a hrál si s jejími vlasy. Obyčejná silueta, rozmazaná fialovým podvečerem, co se snesl na rozlehlé sídliště, se ztrácela a zase objevovala, jak dívka míjela vysoké lampy s jejich žlutými obličeji. Nikdo to ale neviděl. Všude bylo pusto a prázdno, zrovna tak, jako v jejím dětském nitru, až příliš rozdrásaném, než aby mohla myslet na to, jak je vlastně hloupá, že všechno tohle....................................
A její jméno vlastně nebylo důležité - nikdy není. Protože tak rádi zapomínáme jména těch, jejichž příběh chceme vyprávět. A stejně tak mohla být i ona naprosto bezejmenná a bez tváře, jenže její jméno, se nedá zapomenout. Je vyryto na školních lavicích a v srdcích těch, kteří na ni nezapomněli a je jim za to vděčná. Je podepsáno pod zápisy v denících, které budou za pár desítek let ležet ztrouchnivěle a bezcenně na půdě domu jejích vnoučat. Naviti.


Ten den šla Naviti stejnou cestou jako vždycky. Kolem byly ty stejné paneláky jenže v pološeru se všechno zdálo být rozdílné a nesourodé s tím, co patřilo minulosti. Vnímala, jak ji domy obklopují jako hradby a všechno dokonale uzavírají. Tu ulici, ten večer a celý její svět. Cítila jen ten zvláštní pocit, který v člověku tiše přetrvává a který je v něm stále přítomen. Jako mořská voda, tiše šplouchající o břehy vašich snů i vašeho života i tenhle pocit jemně připomíná vaši minulost a jednou za čas se zvedne vlna, intenzivní vlna, která se vezme z těch největších hloubek vašeho Já. A právě to se Naviti stává ve chvílích, kdy je sama, jen tak zírá kolem a necítí, že čas utíká. Přebývá v ní jen to zvláštní něco, které se probouzí s uvědoměním si skutečnosti, že je doma.
A jak šla, hlavou jí vířilo obrovské množství malinkých vzpomínek, které k ní promlouvaly, patřily k ní - všechny, úplně všechny...a přesto je nemohla chytit, zastavit je, zaostřit na jednu konkrétní. Stále jí unikaly, i když cítila jejich přítomnost. Vlastně ji to ani nijak netrápilo. Věděla o nich a to jí pro ten večer přišlo dostačující.
Navzdory tomu, jak by zdejší sídliště působilo na většinu lidí, se ona cítila bezpečně. Byl to jediný pocit jistoty, který v sobě dokázala nalézt a snad v tom byl i kousek vlastní omezenosti, že to tak cítila. Že se tam vrátila. Ale i kdyby to byla ta nejomezenější věc na světě, stejně by tohle místo nedokázala opustit.
Míjela léty utvrzené obrazy toho, co velmi dobře znala ale rozhlížela se s takovým upřímným úžasem, jaký můžete vidět už snad jen u malých dětí. S úžasem, který byste hledali v očích někoho, kdo spatřil DOKONALOST samu ve své jedinečné, obyčejné, nahé existenci. Opuštěná dětská hřiště s vrzajícími houpačkami, prošlapané trávníky, prach. A nade vším držely stráž panelové domy se spoustou střídavě mrtvých a živých (rozsvícených a tmavých) oken. A za nimi bylo tolik příběhů, které neznala, tolik lidí v základu stejných jako byla ona sama a přesto každý tak dokonale jedinečný, až z toho šla hrůza, protože na tomhle místě - s milionem oken, má člověk vždycky pocit, že lidský život ztrácí svou cenu. Každý zvlášť i všechny dohromady. Všichni jakoby pro sebe byli prostě lidmi, kteří mají za úkol míjet se na chodníku - v zamrzlých ránech i vlažných podvečerech - a přesto, jakoby je všechny právě tahle děsivá úloha zvláštně spojovala a chránila před pocitem bezcennosti, ačkoliv se sama zdála být jejím největším důkazem.
Jenže v ten večer, co šla ke svému mostu, pouze ve společnosti ozvěn a svých myšlenek, jí ti za okny byli tak vzdálení, až jí připadalo, že toho tolik ztratila a promeškala. Jakoby jí unikalo něco nesnesitelně důležitého. Snad důležitého pro ni, ale pro koho dalšího? Stala se jen cizinkou. Všechno to bylo v něčem zvláštnější - po půl roce stráveném jinde. Byla na místě, se kterým se už rozloučila a paranoidně si myslela, že na ní někdo může něco poznat. Jakoby to tu zradila. A stejně, jako každý mladý člověk měla pocit, že na ni tohle místo čekalo. Všechno pookřálo a ona si podruhé ve svém životě směla uvědomit krásu svého domova. Dvojznačně a těžce
se usmála.
Netušila, zda - li by se našel někdo, kdo by jí věřil, ale věděla, že i na tomhle zhrublém místě lidé toužili po stejných věcech. Snad pociťovali to, co ona a přemýšleli nad tím, jak maličcí jsou. Ona je. Vy jste. My všichni....A strach, který doprovází tohle uvědomění si vlastní malosti, je pro člověka něčím nepřekonatelným. Snad proto hledáme lásku, napadlo ji. Protože toužíme po tom mít vedle sebe někoho, kdo nás učiní lepším. Kdo nám dá najevo, že jsme důležití. Kdo bude svědkem našeho života, našich činů....bude vědět, že máme svou cenu, svou historii, své problémy a radosti. Jakoby nás činilo klidnějšími, že z tohoto světa neodejdeme zapomenuti, ale s vědomím, že si někdo bude prohlížet naše fotografie a nebo naopak někdo, koho budeme my držet za ruku na smrtelné posteli. Že bude někdo, díky komu si budeme připadat velcí a koho sami velkým učiníme. Někdo, kdo bude našemu žití dávat smysl, komu budeme moci kreslit do tváře úsměv tak často, jak jen to půjde.
Sklopila oči ke špičkám ošoupaných tenisek.. A nebyl tam nikdo, kdo by přečetl její myšlenky a řekl:
"Já vím."

Polkla a trochu přidala do kroku, když se blížila ke schodům vedoucím nahoru, na most.Vzduch jí nemilosrdně přimrzal ke každému odkrytému póru holé kůže a tak byla ráda, když se konečně zachumlala do kapuce, dopnula bundu až ke krku a opřela se o zábradlí uprostřed mostu.
Z kapsy vytáhla krabičku, známým pohybem ruky ji otevřela a do úst si strčila malý bílý špalíček. Ještě věnovala bezduchý pohled nápisu VICEROY, než zmrzlýma rukama s červenými konečky prstů, strčila krabičku opět do kapsy. Ozvalo se cvaknutí zapalovače. Ústy se jí do plic prodral těžký uklidňující kouř. S úlevou vydechla a sledovala, jak nezdravý oblak stoupal k jedné z lamp, než se dokonale ztratil. V ústech cítila tu sametovou, štiplavou chuť, jak nepřestávala lepit na jazyku, vlezlá a nepoddajná.
Prázdnýma uslzelýma očima zírala přes zábradlí dolů. Ještě ani neměla věk na to, aby tam mohla stát s cigaretou v puse a ironicky se ušklíbla, protože nepocítila ani záchvěv nervozity, když si té paní za okýnkem řekla o "jedny modrý vajsrojky". A teď tam stála, i když vždycky nesnášela kuřáky, a zapálila si další. Bylo jí to jedno. Poslední dobou jí všechno bylo jedno. Dveře do světa, ve kterém mohla dočasně žít, už se zavřely a ona odmítala jít dál. Nohy už jí stejně neposlouchaly. Stala se troskou příběhu, který se ztratí mezi milionem dalších životů v jiných oknech jejího domova. Byla neviditelná a bylo to dobře. Nestála o soucit a ani by ho nesnesla. Všechno bylo špatně, ona byla ta hloupá a nestála o to, čím se stala.
A tak zírala přes zábradlí dolů se svýma očima, které značily, jak veselé v minulosti dokázaly být. Tolik jí pálily a skoro ani neviděla, protože víčka měla opuchlá jako polštáře. Jen tak mžourala na černou silnici tekoucí pod ní a poslouchala, jak asfalt občasně šumí pod koly neznámého auta. Mohl to být třeba nějaký cizí zelený favorit.
Kdybyste tu dívku znali před rokem, asi byste nevěřili, že je to stále ona. Protože teď, na svém mostě, přemýšlela o tom, jaké by bylo přelézt zábradlí a skočit. Cítit tu dokonalou fyzickou bolest a vyražený dech, cítit poslední teplo vlastní krve a zapomenout na to, jak hrozně zle je jí uvnitř. Přála si skočit. Přála si, aby to skončilo. Aby fyzická bolest utišila bolest všeho, co musela cítit uvnitř.
Bylo to ale jen pár ubohých metrů. A stejně neměla dost odvahy. Ztěžka polkla a znovu natáhla cigaretový kouř do plic. Hodila nedopalek pod sebe a vytáhla další. Už se jí trochu začala motat hlava. Celý den nic nejedla, byla vysláblá a osamělá. Jenže tak to bylo poslední dobou pořád. Na tenhle pocit zimy, bezvládnosti a samoty už si zvykla. Rodiče o ničem nevěděli. Ne snad, že by se doma snažila o přetvářku. Otec to po několika pokusech s utěšováním, když jí načapal, jak zase pláče, vzdal, protože jeho chlácholení odmítala. A matka si samozřejmě nevšimla.

...Stála tam na mostě a věděla, jak kruté by pro někoho mohlo být to slovo SAMOZŘEJMĚ. Ale ona jí znala. Věděla, jak to je a už nemělo cenu si nic nalhávat. Ne, že by tahle žena někdy byla všímavá k tomu, co její dcera dokázala, ale tahle nevšímavost se postupně přehoupla ve lhostejnost a za poslední dobu v dokonalou ignoraci.
Naviti věděla, že částečně to asi způsobil i ten mámin milenec. Vzpomínala na doby, kdy cítila, že něco není v pořádku, ale nechtěla si přiznat, že by máma někoho měla. Od té doby prošel její vztah k tomuhle tématu několika fázemi. Nejdřív si myslela, že si to jen nalhává. Pak, když už měla jistotu, byla smutná. Potom naštvaná. Později doufala, že máma ten vztah třeba ukončí. A pak, po bezútěšném doufání, přišel pocit lhostejnosti a pohrdání, který v ní zůstal. Snažila se jen doma nějak přežít bez hádek, takže se nakonec zavírala do pokoje stále častěji a za poslední dva měsíce z něj už v podstatě nevylézala, pokud to nebylo doopravdy nutné. Měla pouze svůj sobecký zájem o to, aby vydržela...a nestyděla se za to. Neměla už chuť ani sílu zaobalovat tyhle skutečnosti do nadýchaných převleků a mluvit v rukavičkách. Proč taky?
Štvalo jí, když se matka snažila vyhrožovat tím, že odejde. Obě věděly, že kdyby opravdu měla možnost a odvahu, už by to udělala. Stejně jako jí štvalo, když ji matka upozorňovala, že si "pořídila" rodinu. Naviti si pak připadala jako nějaká stará hadrová panenka na hraní, která už její matku prostě přestala bavit. Bylo tu i spousta dalších věcí, které jí srážely dolů, protože ačkoliv tolik pohrdala maminým chováním, ubližovalo jí to. Všechny ty neshody a ten pocit, že se vlastně vůbec neznají a znát nebudou.

Další cigareta. Nikdy nechtěla kouřit. Její sen se nadobro zhroutil. Ale konečně už chápala, v čem nastala změna. Zase byla o něco dospělejší, ačkoliv o to nestála. Ale především se změnila jedna věc.
Naviti už nedoufala. Nedokázala doufat, ani věřit. Nemohla. Svět jí zase dokázal, že je to zbytečné. Že jakákoli víra ji opět dožene jen k dalším slzám ze zklamání a bolesti. Že nic nemůže být krásné příliš dlouho. Že krásné okamžiky jsou tu jen od toho, abychom je ztráceli. A konečně - že všechny bláhové sny budou po zásluze potrestány. TOHLE byla věc, kvůli které musela zvolit zrovna tu cestou, po které kráčela minulý rok? Jen pro tohle? Nikdy o to nestála! Nikdy se nikoho neprosila! Protože už jí nebavilo bojovat v předem prohraných bitvách. Protože už nesnesla další výčitky. Protože už nechtěla nic chápat, nechtěla se poučit, nechtěla jít dál! Chtěla jen žít tím, co jí stálo tolik úsilí. Jen to. Chtěla opět tu jedinou věc, kterou mít nemohla. Nikdy to nekončilo jinak. Ale tyhle konce už jí nebavily...už je nesnesla....chtěla, aby tenhle byl opravdu poslední...její poslední....
"DO - HAJZLU!!!!" zařvala zoufale do cizí tmy a zhroutila se na prochladlou zem. Bylo jí ze sebe špatně. Bylo jí ze sebe na zvracení. Odporně smrděla cigaretovým kouřem a po červených tvářích jí stékaly horké slzy bezmoci. Malá, ubohá, hloupá holka, kterou někdo zapomněl - na mostě.
Strhla ze sebe bundu, drkotaly jí zuby a nesnášela se ..tak moc se nesnášela. Vyhrnula levý rukáv jehož dolní okraj byl cítit zaschlou krví. S pocitem naprosté bezcennosti se chvíli dívala na zápěstí s množstvím čerstvých pálivých jizev. Vytáhla klíče z kapsy a ten nejmenší z nich si zaryla do měkké kůže v níž cítila mravenčení z nesnesitelného chladu. Prořízla si zápěstí a pod tíhou bolesti jí vytryskly další slzy. Z nové rány se vyvalila rubínová tekutina... Z úst se jí vydral výkřik...
Přerývavě dýchala a hlava se pořád nepřestávala motat. Znovu se koncem klíče zaryla do bílé kůže a řízla. Krev už kapala na beton a její oči jen uslzele a rozbolavěle sledovaly
zbabělé utrpení nechápající fyzické schránky. A další ....vlna pláče ji donutila svíjet se v strašlivé křeči, beznadějné křeči, která nemohla způsobit smrt, ale vedla jen k další bolesti a další rekapitulaci toho, co prožila a co už teď nesmělo být její součástí. Zachvátil ji pocit strachu ze sebe samotné, chvilkové uvědomění vlastní bláhovosti a nezodpovědnosti...vlastní neschopnosti postavit se svým problémům čelem...chvilkový pocit, který se vypařil pod tíhou toho, co ji donutilo si ubližovat. Tíhou zlomeného srdce, zlomeného a stále nepatřičně bušícího - jako na poplach a přesto ho nikdo krom jí samotné neslyšel.
Zkrvavené zápěstí skryla rukávem a s trochou bolestivé úlevy se ještě chvíli třásla a tiše plakala............................... (Bázlivě si přála, aby tam přišel a vzal jí do náruče, aby jí políbil, aby jí utišil..... ale věděla, že se to nestane, což ji jen dohánělo k dalším slzám, dětským zbytečným slzám....)

Uplynula dlouhá doba, než se donutila vstát. Byla vyčerpaná a zase na nějakou dobu prázdná. Už se ani nepokoušela zaostřit, protože oči odmítaly spolupracovat. Zapálila si poslední. Ztuhlá a ošklivá se vydala domů.

Návraty.

16. září 2009 v 10:34 Pohled zpátky
Ten první den byl…zmatečný, nejistý, úsměvný, šokující. Jako všechny první dny. A těch několik následujících týdnů jsem se znova učila to, co jsem pozapomněla; znova se ujišťovala ve svých zvycích, znova nacházela cestu sama k sobě ve všech směrech. Hledala jsem se ve vzpomínkách, vracela jsem se do toho původního obrazu, ve kterém jsem se s nimi kdysi loučila, i když jsem se do něj vracela už změněná, poznamenaná. Všechno jsem poznávala jinak, byla jsem zase nejistá, ba dokonce ta "tiše cupitající za davem" - což byl pro mě zcela nový pocit.
Uplynula nějaká doba (nejspíš přiměřeně dlouhá) a já jsem se zase zocelila. Upevnila se, pochopila, vpravila se zpátky do svého života, byla zase ve svém živlu. Zlé maličkosti mě přestaly zraňovat, spěch mě přestal trápit, rozporuplné dojmy se usadily. Nutno ale říci, že cesta k tomuhle pocitu nebyla jednoduchá a ještě dnes se pozastavuji nad některými změnami, které proběhly v mém světě mezitím, co jsem byla pryč. Přemýšlím často, jak k nim mohlo dojít a jestli by se staly, kdybych svůj svět neopustila. Ptám se, jaké by to bylo, kdyby se žádný výlet nekonal a já zůstala tam, kam jsem odjakživa patřila. Těžko říct, co by bylo jinak. Netroufám si odhadovat, to by bylo pošetilé (a zbytečné).
Teď už věci dokážu vnímat celistvě. Znám pravidla, doplnila jsem si mezery, naučila se zase plavat v tom akváriu se žraloky. Přesto přezevšechno se tam necítím tak, jako dřív. Není snad na tom nic zvláštního či překvapivého, takhle by se cítil asi každý na mém místě. Proto vám to mohu takto jednoduše sdělit, protože mě dokážete chápat naprosto přirozeně a bez přemýšlení.

V tomhle textu ale nechci mluvit úplně obecně. Dnes nemám náladu na anonymní myšlenky a přirovnání, kdepak.
Víte, v podstatě jsem si zvykla. Na všechny ty hry, které k nám patří, na všechny vtipy, kterým se musíme smát. I na role, které jsme si určily. A tak jediné, co ještě nejsem schopná zařadit do nějaké škatulky, jsou občasná gesta jedné z nás. Není důležité její jméno ( přeci jen si trochu té anonymity půjčím). Důležité jsou činy.
Její role byla s tou mojí silně spjatá - alespoň ve světě, který jsem tenkrát opouštěla. Rozhodně jsem pro ní neudělala tolik, kolik by si zasloužila (ale těžko říct, jestli by to bylo vůbec v něčích silách). Měla jsem ji vážně ráda, zbožňovala jsem ji, vzhlížela jsem k ní, byla jsem jí neskonale vděčná - a často jsem jí to říkala. Ale to už teď není podstatné, alespoň navenek ne. Protože role se pochopitelně změnily. Snad jí to tak vyhovuje, snad se takhle cítí fajn. Z našeho přátelství nezbylo defacto nic a obě dvě to velmi dobře víme. Jen netuším, jestli jí to mrzí stejně jako mě. (Jestli jí to vůbec mrzí.)
Každopádně ale - jednou za čas udělá něco, co zkrátka nezapadá do jejího "vzorce chování". Tak nějak se to vymyká všemu, co bylo dáno. Třeba když se nudíme, čekáme na metro, sedíme ve školní hale, zíváme v čajovně, nastane chvíle ticha v hospodě….kývne na mě, šťouchne do mě, osloví mě….zkrátka cokoli a - čeká na reakci. Nerozumím tomu, protože nevím, co ode mě chce. Nevím, co by byla správná odpověď. Většinou udělám totéž co ona, čímž jí příslušné gesto vrátím a jede se dál. Ale nechápu, co to znamená. Jestli je to jen ta její automatika, která se spustí pokaždé, když není něčím zaměstnaná; jestli to považuje za součást svojí role a snaží se tím říct to staré známé pokrytecké "vždyť jsme přece kamarádky" anebo jestli je v tom přeci jen kousek citu. Jestli se v tom přeci jen neukrývá kousíček lítosti nad tím, že jsme se rozdělily a ztratily. Jestli tam přeci jen není něco, co by mi mělo ukázat, že má své city, že mě má ráda, že na mě nezapomněla.
Ale těžko - dost těžko se věří tomu, že by jí na mě přeci jen záleželo tak, jako dřív. Těžko by se dalo věřit tomu, že z minulého světa něco zůstalo. Po tom všem… nejsem přeci naivní. Vím, jakou roli měla, když jsem tu nebyla. A opravdu bych jí to nechtěla nikdy vyčítat, protože tak by se nejspíš zachoval každý. Lidi se tak totiž chovají….ba ne, lidi ne, ale my děti ještě ano. Alespoň drtivá většina z nás. Jen jsem zkrátka doufala, že do té většiny třeba nepatří. Nebo alespoň, že mi neublíží tolik. Nojo, holt omyl. Ale můj. Nemůže za to, vím. Jen se s její novou rolí snažím srovnat po svém, bez toho, aniž bych po ní musela žádat něco, co už mi nejspíš nemůže dát.
A teď mi jen řekněte, proč mě tedy občasně zaregistruje víc, než je její povinnost a hází mi pod nos náznaky? Není ten typ, který by snesl konfrontaci, to je mi jasné. Nemůžu po ní tedy chtít, aby byla přímá. A ve mně se tudíž vesele tříská touha jí chápat s racionálním uvažováním, které říká, že bych neměla takhle hloupě věřit v lidi. Nemám potuchy, proč to dělá. Nejsem z toho nijak nervózní, jen mě to někdy nutí přemýšlet, ptát se, hledat.
Snad to chce ještě trochu času...Ale možná už nemá smysl hledat, protože není co nacházet.