close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Aprílová hra

17. září 2009 v 20:11 |  Pohled zpátky
Blížil se konec dubna a pro mě tak bylo všechno bolestivější než obvykle. Může se to zdát jako prkotina, ale měla jsem skálopevný pocit, že už si nikdy nebudu moct znovu užít jaro bez toho dvojjakého pocitu na hrudníku. Vzduch voněl a hřál mazlivě na kůži, vytáhla jsem sluneční brýle a spolykala pár posledních doušků trochu zteplalé vody. Sledovala jsem kachny plující na rybníku. Houpaly se na vodě a vypadaly spíš jako žluté umělohmotné kachničky, se kterými jsem si jako malá hrála ve vaně. Všechno se tvářilo víc
vzdáleně a méně opravdově. Tenhle pocit odcizení čas od času přichází, aby mě vyděsil a odtáhnul tam, kam nechci. Jako kdybych byla obklopena bublinou a zároveň jakoby ta bublina naplňovala zevnitř mojí hlavu. Nemůžu se pak dotknout věcí kolem a ztrácím kontakt se svým mozkem, všechno se zdá na dvakrát neskutečné.
Snažila jsem se sice střízlivě přemýšlet, připravit si aspoň nějaký črt věty, kterou bych měla říct. Doufala jsem, že nebude mít moc velké zpoždění, takže se mi o samotě podaří udržet kontakt s normálními způsoby uvažování. Místo vět, které by mohly naši situaci ulehčit, mě ale napadaly jen blbosti, které bych určitě říkat neměla. Slunce se vznášelo na nekonečném nebi jako heliem naplněný balónek a já si taky na chvíli přála, aby mi bylo taky tak lehko. Byl krásný den, ale právě to mě zas nutilo zbytečně vzpomínat. Tyhle duté ničím nevyplněné chvíle kdy na něco čekáme, ke vzpomínání přímo vybízejí. Nevěděla jsem, co mě to popadlo. Snažila jsem se najít nějaký správný důvod pro své rozhodnutí. Abych si nemusela přiznat, že jsem zase volila špatně. Přemýšlela jsem nad tím, jestli je možné, abych ztratila schopnost rozhodovat se správně a dospěla jsem k názoru, že ano. Protože poslední rok byl jen řadou na sebe navazujících špatných rozhodnutí. Tedy až na výjimky, ve kterých asi zapůsobil pud sebezáchovy. Bohužel pro mě, pomyslela jsem si.
Lhostejně jsem se podívala na hodinky. Daniel měl už deset minut zpoždění, ale to mě nepřekvapovalo…a už ani nerozčilovalo, protože jsem věděla, že je to naposled. Nebylo kam spěchat, nebylo za čím se hnát. Už ne. Těch deset minut mi přitížilo, protože jsem musela myslet na to, jak mu zase budu lhát. Ne, že bych se nezvykla na tu neustálou přítomnost velké lži v mém životě. Táhla jsem jí s sebou všude, každé ráno, co jsem musela nastartovat, každou minutu smíchu ve škole, který končil hořkým polknutím a představou toho, co ukrývám. Ale stejně jako všichni ostatní, ani on to nepotřeboval vědět…a hlavně nebyl připraven to vědět. Nějakou dobu jsem úspěšně lhala i sobě, tím si asi projde každý. Tam na lavičce jsem mohla vyčítat jen sobě, že se budu domů vracet s o něco větším smutkem. Představovala jsem si, jak by to asi pokračovalo, kdybychom spolu zůstali. Jestli bych se mohla pořád tak smát a užívat si ho a zároveň mu tajit svůj život. Svou minulost. Ne všechno jsem udržela, samozřejmě. Občas mi ujelo pár řečí jako "já už toho s sebou táhnu dost, na to, že je mi 17, věř mi" - říkala jsem to se smíchem. Jen moje vlastní krátkozrakost způsobila to doufání, že bych snad vedle svého malého tajemství mohla mít život tak normální jako dřív. Pokračovat v něm, jít po nějaké pravděpodobné cestě. Alespoň na chvíli ho mít takový, jaký by byl za normálnějších okolností. Ale má lhůta vypršela - pochopila jsem, že už to dál nejde. I když mi ten konec ubližoval víc, než jsem si v tu chvíli asi uvědomovala.
Sundala jsem si z očí brýle a pokoušela se vyčistit šmouhu na skle lemem modrých letních šatů. Pak jsem si zula žabky, pokrčila nohy a zapřela jsem se patami za okraj lavičky. Přes kolena jsem si přetáhla šaty a zabořila do nich bradu. Možná jsem se povědomě snažila navodit si ten holčičí pocit bezpečí, který jsem měla pokaždé, když jsem si vytahané domácí triko takhle přetáhla přes kolena a trucovala na své posteli. Možná jsem jen chtěla získat stabilní polohu ze strachu, že se mi brada rozklepe a prozradí tak pláč ukrývající se za maskou mělkého pohledu a pevných rozhodnutí. Ať už to bylo záchranné opatření proti čemukoliv, na chvíli jsem měla pocit, že funguje. A Daniel už měl zpoždění 15 minut. Kdyby to bylo jako každý jiný den, napsal by omluvnou sms. Ale kdyby to bylo jako jindy, už by tam přece byl. Vítr rozvlnil zrcadlo rybníka za mnou a já chtěla, aby ta voda odplavila všechny mé obavy. Protože i ten jarní den byl rozhodnutí a já přitom stále nebyla rozhodnutá. Dala jsem Danielovi sice najevo svůj možný záměr, ale v tu chvíli, když jsem seděla s bradou zabořenou do kolen na lavičce, jsem věděla, že z nás dvou je Daniel tím rozhodnutým. Ne já, ale on. To jsem potřebovala - udělat z něj rozhodnutého, abych se tak vyvarovala svému vlastnímu výběru, abych přenesla zodpovědnost na něj a mohla se tvářit, že jen přijímám osud. Jak moc jsem si tím usnadnila cestu! Donutila jsem ho rozhodnout o něčem, o čem se rozhodoval nechtěl a už vůbec se nechtěl rozhodovat takhle. A přesto to udělal, protože jsem to po něm chtěla.
Jako kdybych mu vnukla myšlenku vrazit si kudlu do zad sám, dobrovolně, i když nechtěně.
Chtěla jsem být lepší. Můj život se zakládal na tom, že jsem byla přesvědčená o tom, jak dobrá se snažím být - alespoň předtím…před tím vším. Nyní se zakládal spíše na mé nedobrotě. Na tom, jak jsem špatná. Podvědomě špatná, zmršená povaha. Ano, to vskutku jsem. Jak jsem to právě v tu chvíli mohla jednoduše vyslovit ve své hlavě, bez citu, bez obvyklé lítosti i bez snahy s tím pohnout. Připadala jsem si bezmocná nad svým vlastním mozkem, nad způsobem uvažování, chování…jakýchkoli aspektů dokazujících můj vlastní život. A tak jsem Daniela zbavila možnosti mě zviklat, přemlouvat, oponovat mi. Ukázat mi, že tohle nechci. Vzala jsem mu výběr a přesto ho donutila postavit se do pozice výběru, i když bylo předem jasné, kudy se musí vydat. Vytvořila jsem iluzorní křižovatku a postavila jsem ho tam místo sebe. Abych se chránila před dalším krokem dopředu. Krokem z vlastní vůle. Tak moc jsem si nedůvěřovala! Tak špatná jsem si připadala, že jsem nebyla schopna udělat cokoli sama a všechno jsem podvědomě předávala ostatním, aby to za mě vyřešili - aby ze mě udělali zase šťastnou a normální, aby mě přijali, aby mě ovládali, aby organizovali můj život.
Jen tak jsem se mohla chránit před tím špatným v sobě. Jen tak jsem se mohla ubránit sama před sebou.
Ze sídliště se ozval výkřik a já si uvědomila, jak nepříjemně mi tam je. Jak dokonale zas plním svou stupidní roli nezapadající; roli, která je mnohem víc skutečná v mé hlavě než v hmotné realitě. V mé pochroumané hlavě. Někde uvnitř, kam se bojím vstupovat, protože tuším, co bych našla. Nebo spíš nenašla. Nechtěla jsem se už propadat do sebe, ale něco mě pořád vtahovalo dovnitř. Otřela jsem si tváře kapesníkem a přitom šla pořád hlouběji, i při pohledu na své zápěstí, které se pořád ještě nezhojilo úplně. A když jsem si všimla, jak hluboko jsem už dospěla, vytáhl mě nahoru - k životu, k masce, ke lži o normálním uvažování - pohled na siluetu Daniela jdoucího o dvacet minut později, než jsme se domluvili. Celých dvacet minut tichého utrpení kvůli němu; ale o tom se samozřejmě nemohl dozvědět.
"Danieli," vydechla jsem. Přišel blíž a my se pozdravili. Už žádné důvěrnosti, žádná pusa na přivítanou, dotek, úsměv. V tu chvíli jsem si byla jistá, že se stalo to, co si má pomatená mysl zařídila - už se rozhodl. Udělal to za mě. Přišel si jen promluvit, jak se to dělá, ale nad ničím už neuvažoval. Ulevilo se mi, ale zároveň mi zas bylo špatně od žaludku z toho, co jsem udělala.
Nějakou dobu jsme jen tak mluvili. Nikdo to neřekl nahlas, ale rozcházeli jsme se - těmi nepřímými slovy, která z nás šla spíš samovolně, než že bychom je skutečně chtěli vyslovit. Řekla jsem mu zbytečně moc věcí, které jsem si raději měla nechat pro sebe. A už v tu chvíli mi bylo jasné, jak si svou chvilkovou slabost budu doma ještě několik dnů vyčítat, přehrávat si zbytečnou důvěrnost s jakou jsem ho opustila, znovu si opakovat slova, která ze mě udělala ještě špatnější, než už jsem pro sebe byla. Protože jsem ho před svou slabostí a svým životním krachem nedokázala uchránit, i když měl na to právo a i když jsem ho měla ráda víc, než tušil.
Ale bylo to pak přeci v něčem snažší. Možná pochopil, že nejsem tak vyrovnaná a skvělá, jak jsem se mu zdála - jak si mě vysnil; což jsem mu viděla v očích pokaždé, když se na mě podíval a políbil mě, nebo mě jen tak pozoroval, když si myslel, že o tom nevím; doufala jsem zkrátka, že i nechtěné odkrytí mého žalu mu pomůže odejít a nechat mě tam, abych nemusela odcházet já. Ano, to bylo hnusné. I na můj žaludek. Ale aspoň to se mi podařilo schovat a zakopat někde hluboko. Bylo lepší ho od sebe odtrhnout teď, ublížit mu, ukázat mu část z toho, jaký blázen jsem než ho nechat postupně odhalovat všechny slupky mého bláznovství a minulosti až do soudného dne a pak ho stáhnout s sebou. V tu chvíli jsem věděla, že můj život proběhne buď naprosto průměrně, tedy naučím se ovládat svůj vnitřek natolik, abych mohla prázdně plnit životní nároky mého okolí. Nebo jednou, až se ta bytost uvnitř dostane ven a ovládne mě, najdu sebe jak padám z mostu nebo s pistolí u hlavy. Ale nechtěla jsem, aby u toho byl on.
Zase si přede mnou zapálil cigaretu, což už dost dlouho neudělal, protože to během našeho vztahu začal omezovat - a z toho jsem usoudila, že už zase zvýšil denní dávku a mohla jsem za to já. Přála jsem si, aby změny, které jsem přinesla do jeho života, vytrvaly i potom, co se rozloučíme. Ale na to jsem znala jeho povahu až moc dobře, abych mohla doufat, že se učil kvůli sobě a ne kvůli mně. Byl až příliš stejný jako ten před ním. Stejně jako první láska - tak ani Daniel mi ve své podstatě nemohl dát to, co bych chtěla a přesto měl tolik vlastností, které jsem měla ráda, tolik gest, která patřila do mého života. Byli v ledasčem stejní. Dokázala bych je obdivovat a mít je ráda, ale zároveň bych vedle nich byla vždycky v něčem nešťastná. Oba mě svým způsobem velmi dobře znali, ale ani jeden přitom nemohl pochopit moje citové pohnutky. Mohli mě popsat a ne tak zcela chápat. Ale oba se pak nakonec dokázali usmát, že bych jim odpustila skoro všechno. Je to jejich tajná zbraň nebo má slabost? Asi trochu z obojího. Ale dvakrát nevstoupíš do jedné řeky…a tak bylo na čase přestat s tímhle koupáním v dalším průseru.
Dokouřil druhou cigaretu a my se zvedli k odchodu. Nakonec jsem ho nechala rozloučit se tak, jak chtěl sám. Objal mě, dal mi pusu nejdřív na levou a pak na pravou tvář, odtáhnul se a přestože jsem celou dobu měla pocit, že je dokonale dospělý nebo přinejmenším hodně laxní, v ten okamžik mi došlo, že to byla všechno jen hra. Podíval se na mě smutným psím phledem, řekl polohlasné "ahoj" a vydal se k autobusové zastávce. Vyrazila jsem opačným směrem a neotočila jsem se, takže ani nevím, jestli se otočil on. Už jsem si jen přála být doma. Ten den tam naštěstí nikdo nebyl, takže místo obvyklého přívalu otázek následující po příchodu do bytu, jsem vlezla do ticha, ve kterém se občas ozývalo jen chrápání našeho psa. Za tu dobu, co jsem byla venku, vzduch v bytě značně ztěžknul, jak slunce proudilo dovnitř skrz zavřená okna. Šla jsem je tedy všechna mírně otevřít a během toho si uvařila čaj.
S hrnkem jsem se pak odšourala do pokoje, kde jsem z okna sledovala Daniela, jak sedí na lavičce u zastávky a kouří další cigaretu. Bylo mi to hodně líto, ale moje oči zůstaly suché. Už jsem nedokázala plakat. Všechno jsem jen přijímala a odkládala jak to přišlo - jak mi to ostatní vkládali a brali ze života, jenž zvenčí dokonale fungoval, protože byl řízen. Nikdo nemohl poznat, že nebyl řízen mnou.
Nemohla jsem se na něj už dívat, zatáhla jsem závěsy a lehla si na postel čekajíc, až se strop začne pohybovat směrem dolů a rozdrtí mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama