S rozepnutýma botama vystupuješ z auta. Vlasy máš už rozcuchaný celym dneškem, jsi trochu utahaná a bledá v obličeji. Zbytky líčidel se ti rozpouštěj v koutcích očí. Snažíš se udržet krabici se zbytkem pizzy v rovnovážný poloze. Snažíš se nebejt smutná. Snažíš se chovat tak, jako by to všechno bylo dokonale rutinní záležitost, protože je to koneckonců věc obvyklá. Když se s někym setkáš, musíš se s ním taky jednou rozloučit. (Vážně?!)
Podíváš se na lesklý béžový displej hodinek a mozek ti zaplaví vlna zoufalství a křivdy. Život je kurva nefér.
Klopíš oči a zhluboka nabereš do plic vzduch, aby ses uklidnila a zahnala chuť plakat. Při polknutí cejtíš hnusnej knedlík v krku. Trochu se zakymácíš, když se ještě otočíš, abys zahlédla jeho siluetu za oknem stříbrnýho auta; zalžeš úsměvem.
Bolí to, jakoby by to snad mělo být naposled, ale je to o to nesnesitelnější, že to právě není definitivní. O to nemyslnější jsou všechny tyhle malý smrti a smutky plný studu za vlastní přecitlivělost. O to horší je každej další dokonalej polibek, kterym se to snažíš jen ještě o pár vteřin zdržet. Tím zoufalejší a šílenější ti to všechno připadá.
Pak uslyšíš krátký závěrečný zatroubení a šumění kol na asfaltu.
Vcházíš do baráku, kde je chladno a ticho; jdeš do výtahu a konečně povoluješ uzávěry smutku, aby ses mohla na chvilku rozplakat. Hloupě tiše rozplakat v tom stupidním malym výtahu s příšerně žlutym interiérem a klaustrofóbníma účinkama.
Ramena se ti roztřesou a brada taky. Sypeš se na chvíli k podlaze a když výtah zabrzdí v patře, kdy musíš vystoupit, dá ti práci se zase sebrat. Doplazíš se do pokoje a zmůžeš se jen na zapálení svíčky, přehrání depresivní písničky a tupý čumění do stropu, na fosforeskující hvězdičky. Máš pocit, že se ti mozek vznáší v hlavě.
Tohle je ten extrém. Tohle je ta nejposlednější hranice snesitelnosti.
Věci by mohly bejt jednodušší. A mohly by bejt složitější. Ale taky by ty "věci" (ošklivě naznačuju rukama uvozovky) nemusely bejt vůbec a to si nedokážeš představit. Máš věci k smrti ráda.
Ne že by ti snad osud doprdele dal na výběr. Protože nemilovat ho znamená umět nedýchat, netoužit po něm znamená nemít žížeň po několika dnech bez vody, nedotýkat se ho znamená přelstít pud sebezáchovy. Nebýt s ním je jako nebýt vůbec.