close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Chvíle pod sluncem

17. září 2009 v 20:56 |  Pohled zpátky
Venku bylo neobvykle teplo, i když hodiny už pokročily k večeru. Na chodníky souvisle padaly kapky letního deště a já zírala vysoko do oblohy, až se mi z toho točila hlava a cítila jsem, jak se mi žaludek pohybuje ve vzduchoprázdnu břišní dutiny. Bylo mi trochu na zvracení a na omdlení; na jazyku jsem měla otázku, jestli se na tenhle pocit dá umřít a přála jsem si, aby odpověď zněla ano. Kéž by ano! Smět jen tak omdlít na slunci, skrápěná lepkavým deštěm, svobodná a bez myšlenky na cokoliv, jen se neovladatelně zřítit k tvrdé zemi a úderem do hlavy přijít o vědomí navěky.
Takové pozdní odpoledne, ve kterém by se obyčejně vytratil jeden ochablý život, zhasl by přímo pod sluncem; nerozžhnut ani teplem přicházejícího léta, ani žárem vysněné budoucí lásky. Ten život, jehož konec by ublížil, ale věci zjednodušil. Můj život, který mi v tu chvíli pod sluncem připadal jako cizí. Jako jeden z těch umřelých životů, co o nich slýcháte v televizi a přitom nejste schopní uvědomit si jejich opravdovost, jejich reálný skon. Skon, který se někde udál, někoho ranil, něco změnil. Takový byl můj život pod sluncem, když mi kapky deště usychaly na tváři příliš rychle - prostě cizí - a já topila svůj mozek někde za hvězdami, v obrovském vesmíru, který byl až příliš velký pro mě, i pro celou mou nevýjimečnost.
Ano, život by byl dozajista snažší, kdyby zkrátka sám o sobě nebyl. Kdyby existoval jen jako myšlenka , jako nápad v duši volně plující vzduchem. Jako konspirační teorie, vymyšlená historka nebo sen. Takový život - jen v hlavě, nehmotný, ovladatelný - by byl určitě snažší. Co na tom, že už by to nebyl život, ale pouhé představy. Od těch člověk může odejít nebo je minout, ale svůj minete život dost těžko.
Cítila jsem krev jak opouští omámený mozek a neodbytně se hrne do končetin, kde vyvolává mírné vibrace. Věděla jsem, že blednu v obličeji a prsty mi bobtnají, jak se nalévají rubínovou životodárnou tekutinou. Veškerá moje hmota jakoby se neustále usazovala a klesala níž; níž vinou gravitace a pak se zakořenila do betonu chodníku mezitím co mé Já, mé duševno, se stále lehoučce vznášelo ve vzduchoprázdnu břišních a hrudních dutin nezávisle na tělesné schránce a s dravostí vzletět vzhůru, tak toužebně a neodvolatelně.
Jakobych tam stála, tam dole na chodníku pod obrovským rozlehlým nebem a čekala na okamžik oddělení. Zdálo se to být tak blízko, že jsem tomu na chvíli věřila a byla jsem připravená vzlétnout. Přála jsem si to ze všech svých sil - nechat tam zátěž a vyplout na cestu nekonečnem. Přála jsem si, aby takhle chutnala smrt. A hlavně - abych skutečně mohla vlastní vůlí opustit své tělo…jednoduše zmizet. Ale jedna zlomyslná část mozku, kterou jsem se snažila opustit stejně jako zbytek těla, se mi tiše vysmívala. Tiše, zvonivě, nenápadně se smála mému dokonalému bláznovství, mému dalšímu trapnému pokusu uniknout před sebou samotnou. Opilá letní výhní jsem nebyla schopná pohybu a jediné emoce naznačovaly slané oči. Kolena mi změkla a poddala se tupému pocitu, který naznačoval, že brzo omdlím. Pohled daleko za nebe se začal nejistě vytrácet a rámovat temnotou až jsem nakonec sladce upadla do neznámých končin mé vlastní slepé mysli. Jediné, co doprovázelo můj pád do kratičkého úlevného spánku, byl ten její zatracený smích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama