close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Dopis pro Nenrila

16. září 2009 v 11:14 |  Pohled zpátky
Bylo 23. prosince 2006 a tys byl schovaný v jednom z mála pokojů nevelké chatičky mezi poli a lesy, seděl jsi schoulený nad stolem a v ruce ždímal čínské pero, jímž ses snažil zachytit na obyčejný linkovaný papír pár svých pocitů, cos toužil věnovat malé holce.

Tenkrát jsem to nemohla chápat ani zdaleka. Dneska držím tu zelenou obálku v ruce - je na ní mé jméno napsané tmavě modrou lihovkou - držím ji pevně a usmívám se stejně smutně, jako ses usmíval ty, když si mi ji tenkrát s největším sebezapřením daroval. Možná jsi čekal, že něco změní, že se mnou pohne…že přijdu a řeknu to, cos mi často říkal ty. Ale byla jsem ještě příliš malá, než abych dokázala vidět a ocenit to, čím jsi pro mě chtěl být. Lituji hořce a zaplatila jsem za to po svém. Kdybys stál ty na místě mé první lásky, byla bych dnes někým jiným. Protože pro mě stále zůstáváš člověkem, který žije svůj život tím nejzvláštnějším způsobem; způsobem, jenž by někdo mohl nazvat téměř bláznovstvím, způsobem, který mě nepřestává fascinovat. Vím, že bys mě to dokázal naučit. A dal bys mi toho bezpochyby víc, než mi dal on. Už proto, že ti chybí špatné vlastnosti nás obyčejných smrtelníků. O to víc se dnes klaním před tvou vůlí žít a vydržet, když vím, že jsi na to všechno byl úplně sám.
Ale k čemu mi to teď je? K čemu ta lítost, ten stud, to sebemrskačství? Až teď vidím, co jsem ve své dětské slepotě způsobila; právě teď přichází nové prohlédnutí. Přichází poslušně padnout v prach. Jelikož tuhle minulost už si nepamatujeme. Pokaždé, když tě potkám, mám pocit, že bychom si to možná přeci jen pamatovat chtěli. Jindy si říkám, že není rozumné otvírat staré hroby - jelikož my to přece pohřbili nebo ne? A tak ti píšu dopis, paradoxně.
Pamatuju se, vidím to pořád živě. Když jsem tenkrát přišla na jarmark, přišla jsem za ruku
s někým jiným a ty ses vypotácel z lesa. Zkrvaven, zmučen. V očích se ti zračila touha po něčem, co by alespoň naznačovalo záchvěv mých emocí. Chtělo se mi plakat, tak hrozně moc. Děti prostě pláčou, když něco provedly. Dneska mi tečou slzy, protože jasněji vnímám důvody pro to všechno. Byla jsem tenkrát za kurvu pro ně. Dneska pro sebe. Tenkrát jsem plakat nemohla, dneska nemůžu přestat. Vím, že na té ruce máš jizvu ještě teď. Mám jí tam taky, ačkoli jsi mě za to několikrát káral.
Dva dlouhé roky jsme se míjeli, naše cesty existovaly jinde bez sebemenšího náznaku kontaktu, snad až na pár ozvěn z úsměvů, které si dodneška umíme dát. Do nich se toho nakonec vejde nejvíc - vím to, i když se pokaždé ztrácím v jejich významech. Nedávno jsme se líbali (při cigárku v zářivý noci) a snad vinou alkoholu jsem z tebe zas na chvíli měla ten dokonale plachý, roztomile působící, divoký, rozechvělý, roztoužený strach.
Mohla bych toho říct mnohem mnohem víc a vlastně by se mi neulevilo ani v nejmenším. Když jsi tenkrát napsal těch šest stránek a vložil je do zelené obálky, taky ti asi nebylo o moc líp. Jsou tu vánoční prázdniny a ty ses dneska rozloučil před odjezdem na chatu. Jsi zase o krok napřed a já musím čekat, než tě pochopím. A až ta chvíle přijde, bude už zas pozdě. Jako teď. Jako před dvěma roky. Jako pořád. Jsme stále spolu a přesto se nikdy nedoženem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama