Hrozně bych si přála zas začít, objevit to, najít konečně způsob. Nedokážu se obelhat, nedokážu si poručit a nemyslet na to. Ona je mnohem silnější než já. Chytřejší, vytrvalejší, hlubší, tam vevnitř. Cítím ji. Každý její krok je dokonale promyšlený, každý její krok je před tím mým. Nemůžu se odehnat, užírá mě to. Načapala jsem se - už zase - v těch nevhodných končinách a najednou mám strach. Stejně jako jsem ho měla tenkrát. Ze sebe. Z ní. Protože se objevila, tak snadno, lehounce; přitančila.
Navíc teď, když už by mohlo být všechno dokonale v pořádku. Nevím, proč je tu; nevím, co chce. Ale čím víc se probouzí, tím míň existuju. Možná je to tou hloupou knížkou, co jsem po letech otevřela. Někdy si nepamatuju své vlastní řádky. Marně pátrám, kde jsem přišla k těm stránkám. Utichám a pracuji, protože mám tak strašně málo času. Nemluvím s ní, neumím to. Až večer, když zase skončím sama, přijde a ovládne mě. Našeptá mi, donutí mě, zmizí mě. A já ji ráda poslechnu, uleví mi to, pomůže. Všechno se na okamžik stáhne do pozadí, celé ty roky jakoby byly pouhou dokonalou vteřinou za neúnosnou daň. Mohu si volně představovat, jaké by to asi bylo, kdybych poslechla. Ale neslyším, co říká. Možná čeká, až budu připravená, ale jak se připravím? Nejde to, přeci to nejde. Čeká na mě. Celé dny se snažím něco dodělat a snad se jí vzdálit, protože přes den vím, že je to špatné. Že ona je špatná. Protože vy všichni byste mi to řekli. I když to tak necítím, ale mám povinnost to tak cítit. Pak večer jsem už slabá, večer zas přijde a já to chci slyšet. Chci, aby mi to konečně řekla. Vím, co mi chce. Jen čekám a ona čeká na mě.
Vidím těch několik činů, které by bylo tak snad udělat, kdyby to řekla - kdybych byla připravena ji poslechnout.
Nesmíte o tom vědět, ublížili byste jí a já zjišťuju, že ji chci chránit. Musím, je přece taky trochu já. Pláču jen na sucho, dopíjím, koušu dolní ret a cítím chuť krve, nechci to, ale nemůžu to opustit. Už dávno jsem přestala být taková já, aby mě někdo mohl považovat za duševně zdravou. Je to to poslední, co si dokážu uvědomit, i když jen svým okrajem, pouhým lemem, co se občas nechá obrousit realitou. Nemůžu to poslat dál, tohle je jen mezi námi. Nechci vaši pomoc, i když vím, že bez pomoci jsem tak blízko prohře. Ráda bych vyslovila alespoň varování. Jenže ať udělám cokoli, mám nutkání ji poslechnout. A až ji poslechnu, neodpustíte mi to. Omlouvám se.