close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Jaga

16. září 2009 v 10:59 |  Pohled zpátky
Stála jsem tam zas o deset minut déle, než bylo domluveno. Byla jsem si tak jistá tím, že Tě znám. Tak jistá, jak jsem se jen odvažovala odhadovat. Umění předpovědět Tvou odpověď, smutek a vzpomínky - věci, které mě jako poslední spojovaly s Tebou. Vidíš, další z nich se ztratila, spolknuta přítomností, ve které nemá moje láska co pohledávat. Už si nemohu troufat říkat, že Tě znám.
Stála jsem tam a žaludek se mi obracel nervozitou, odkašlávala jsem, popocházela jsem, ruku v kapse semknutou v pěst, trhavé pohyby, roztřesené nádechy, těkavé pohledy. Bylo to trochu dejavu - zase tam stát a čekat, stejně jako tenkrát, poprvé. Jenže teď stromům nebylo vidět větvotí přes všudypřítomná tmavězelená křídla listů a namísto bláta se hlína drolila, protože už dost dlouho nepršelo. Park byl tak nějak plnější, starší. Všechny živé pocity se staly jen ozvěnami. Já už ostatně taky nebyla malá dívka v roztrhaných džínech a s načerno nalakovanými nehty. Teď tam stála mladá slečna v kabátku, s francouzskou manikúrou a….byla ještě nervóznější, než zapomenutá milovaná patnáctka, jejíž obrázek je skoro dva roky starý.
Víš co? Nepoznala jsem Tě už ani podle chůze. Ne, vážně - to, co pro mě bylo kdykoli nepochybně snadno identifikovatelné, mě teď zcela zmátlo. Do poslední chvíle jsem váhala a
nebýt košile, kterou si na Tobě pamatuju a šeravých psích očí, snad bych Tě ani nepoznala. Nevím, proč mi v tu chvíli nedošlo, že je všechno jinak, špatně, pryč. Byl to první signál a já ho zase přehlédla - pro oči slepá, stejně jako tenkrát. Copak jsem se dost nepoučila? Už Ti scházelo jen pár kroků a "Dobré odpoledne, Markytánko"…bys už nemohl říct.
A víš co ještě? Je z Tebe pejskař - ne, ještě ne ten úplný pejskař, ten odjakživa-pejskař. Ale...to ještě určitě přijde. "Jago!Jagísko!" volal's když honila kachny v Rokytce. Poslušně přiběhla, dostala odměnu. Moc ses na mě nedíval, já měla strach se na Tebe dívat. Domácí mazlíček Tvé přítelkyně, já vím. Nemusel jsi to říkat tak potichu, dávno jsem věděla, že nejsi sám. Snad jsi mi nechtěl ublížit, ale takovou citlivost jsi přece nikdy dřív nevlastnil. Jakoby ses zastyděl, když jsi to vyslovil, jako by ses cítil provinile, i když k tomu nebyl důvod, protože je to Tvá cesta a - jak jsem pochopila - jsi šťastný. Moc Ti to sluší, jako všem šťastným lidem. Ta žena dokázala za pár chvil něco, co já nedokázala za celý rok. Teď už jsi jiný, moc jiný; nejspíš lepší. O to víc si Tě nezasloužím.
Proklínám svojí roli Lolity, která Tě zas naučila cítit, která Ti ukázala, že umíš milovat….aby ses vzpamatoval z našeho vzplanutí a daroval lásku té, která Ti nejspíš byla souzena. Teď jsem vzpomínka, jsem divák Tvého nového příběhu - alespoň z části, jsem kamarádka. Přijímám jakoukoli úlohu, která znamená být v Tvé blízkosti, protože když jsi šťastný, můžu se taky usmát ( i když vím, že ten úsměv předznamenává jen další depresi.)
Tak jednoduše to skončilo a já zase odcházela - stejně bezmocná jako tenkrát. Vlastně ještě bezmocnější…poučenější. Teď jsem já ta cynická a osamělá, ale je to jen moje chyba. Tohle věčné nimrání se v minulosti nemá žádné poselství, je to jen potřeba chytit se něčeho, co znám, a nepustit to. Jenže, jak se zdá, Tebe neznám ani trochu…další náraz…a stejně to nemůžu zrušit.
Cestou domů ta stejně trapná posmutnělá písnička a stejné slzy. Krev, cigareta, večer v posteli, další nejhorší noc. Škoda slov, tohle všechno jsem si mohla odpustit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama