close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Jiná role

16. září 2009 v 11:31 |  Pohled zpátky
Páni, jak dávno se mi to zdá, když tu dnes zase stojím. Jsem tu ze stejného důvodu. Už jako někdo jiný (nový, větší, ale určitě ne lepší) a hodně věcí se změnilo. Přesto prožívám tenhle malý návrat se stejným pocitem, jaký mě doprovázel i tenkrát.
Most vypadá ještě víc ošoupaně, přibylo pár sprejerských děl a několik dalších rezavých příček. Je pod mrakem a trochu zima. Usedám zas na zem, opírám se o zábradlí, obličej skládám do kolen, skrývám své slzy. Vím, že jsem větší, ale tuhle bolest jsem se ještě nenaučila snést. Možná ani nejde si na ní zvyknout. Možná pořád doufám, že se to dá napravit, ale srdce mi říká, že čas druhé šance už pominul. Zbyla jsem jen já a ona - stejně daleko jako tenkrát, nebo spíš ještě dál. Role se posunuly, scénáře se pozměnily, ale pořád jsou to ty stejné koleje směřující do jediného cíle. Dlouho trvalo, než jsme si dovolili nahlas ten cíl pojmenovat. (A teď, když jsme to už udělali - oficiálně a definitivně - se to nezdá jako tak velký krok. Ale je velký.)
Co se od té doby stalo? Proběhlo asi sto dalších hádek, slyšela jsem asi tisíc dalších zlých slov, vybrečela pár litrů slz a přibylo taky několik jizev. Teď už to nezávisí na ní, ale na mně - já vím. Těch pár posledních nepodstatných týdnů, během kterých se ona (říkejme jí spíše ona než MÁMA) zmítá mezi snahami to napravit, trucováním a pokusy o sblížení se svou dcerou, tedy se mnou. Ta snaha není opravdová, cítím to. A taky vím, že jí teď nedokážu odpustit. Nedokážu to ani ocenit, protože pro mě dva roky neexistovala. Ani jako máma, ani jako kamarádka, ani jako žena. Podobala se spíš bezcitnému diktátorovi a teď chce city po mně? Nezajímala se a teď čeká, že se budu svěřovat? Lhala mi a chce odpuštění?
Měla bych být lepší než ona. Měla bych jí pochopit a dát jí šanci. Neodmítat ji a její snahu. Ukázat jí, že mi na ní pořád záleží. (Ono mi na ní totiž pořád záleží - nejde se toho zbavit.) Ale neumím to. Nerada, moc nerada bych jí to vyčítala. Na druhou stranu vím, že si neuvědomuje, jak moc mi stihla ublížit. Že se sice snaží, ale nedochází jí, jak moc si pamatuju. Že už nejsem tak malá, abych zapomněla za sladký úplatek. A dokud tohle nebude vědět, nemůže to nikdy vyjít. Nesnáším se, že jí nevracím její milý tón ani slova. Připadám si hloupě za svůj chladný postoj ke všem jejím něžným mateřským oslovením a hlazení. Dělá to, co mi dva roky chybělo - je máma. Ale já to nedokážu. Teď když to konečně mám se zdá, že je pozdě. Nejde mi to od srdce. Byla bych diplomat, kdybych na tuhle hru přistoupila. Diplomat a pokrytec. Ale to zkrátka nedokážu.
Dnes sedím tady na mostě, protože po dlouhé době zvýšila hlas. Nestihly jsme se ani pořádně pohádat - řekla jsem jí, že o hádku nestojím a odešla jsem. Nechala mě jít, mlčela. Teď sedí doma na gauči a ví, že to bylo špatně. Vypadla z role snaživky a až se vrátím, bude se to úpěnlivě snažit napravit (čímkoli a jakkoli). A já to zase nebudu schopna přijmout. Ona mě naučila nepřipouštět si jí k tělu a teď se mě to sakra snaží přeučit. Mrzí mě to, já nemůžu.
Dnes si tu chci jen posedět a přemýšlet nad svou novou rolí - nad rolí dcery, která jen kvůli pubertální ublíženosti neumí přijmout svou mámu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 gil-horatio-mac gil-horatio-mac | Web | 16. září 2009 v 12:02 | Reagovat

Hezký :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama