Pokles, propad a další vzpoura, pád a další cizí ruce, něčí ústa, nějaká slova, celý život zažít za pár vteřin a šok, překvapení, jak málo jsme a že po nás nic nezbude. Čaje o páté, básně o lásce, hry na dospělost a hry na správná rozhodnutí, všechno bez milosti, naprosto přesyceně, v nechutném kontrastu, přehlušeno samo sebou, zničeno a zoškliveno svou vlastní překrášlenou krásou, proměněno v dokonalou ubohost, polhceno stařím ještě před svým vlastním vznikem, odsouzeno ke skonu, k zániku, umoceněno jedině v mýtech.
A zase klavír, zvonek, puntíkaté šatečky. Znovuzrozené klišé z cigaret a pomejdanových depresí, další parodie na nový životní příběh, buřičství a stále větší extrémy, spousta dětí, spousta názorů, miliardy teček, tady na mapě, támhle v oblacích, schované v mlze, přikryté deštěm, prolezlé sluncem, milionkrát použité, všechnoznající, příhodné, stupidní, trapné, samozřejmé a znovu překvapující. A svíčky a scénáře a umění a - ach - kolotoče.
Taky trochu rádoby úspěchů, zklamání, výher, slz, nakonec fotek; staré chalupy, nové vztahy, zlatá pole, podzimy a jara, historie pouličních lamp a počmáraných laviček, lži o citech, lži o lžích. LOL, prý specifika, ale vlastně zmatek, snahy vložené do zbytečností, zbytečnosti převlečené za důležitost; odpor, smích, blázni, utíkající mraky, přílivy a odlivy; umřít pro další život, trochu sebeobětování i sobectví, ale je to jedno - věčný není ani prach.
Něco v tom přece jenom je, však víš, víme, víte; trochu kouzla a krutosti, snad rozčarování mísící se s pocitem moci, zralost i hniloba, dětské sandály i vrásky; největší část je nevědomost, a pak taky nějaké ty přebytky; přepych a přehršle blábolů, jako je tento.