close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Krizová situace

16. září 2009 v 11:01 |  Pohled zpátky
Achjo. Nemáš už ani sílu na další úvod. Nechce se ti - tak strašně se ti nechce startovat další text a osvětlovat situaci čtenáři dostatečně na to, aby z toho něco měl. To už je krize, když ani tvé rádoby umělecké alarmy nedonutí prsty naťukat do děje uvádějící odstavec.
Jsi už příšerně utahaná tou neustálou hrou na dospělou-nedospělou, jsi utahaná prázdninami, jsi utahaná posledními dvěma roky. A nenacházíš se teď momentálně ani v nějakém romantickém zátiší - spíš právě naopak. V pokoji je skoro nesnesitelné horko a větrák, co se (bez většího efektu) snaží trochu rozpohybovat roztavený vzduch, vyluzuje příšerný zvuk, který nejde přehlušit ani rádiem. Sedíš rozpláclá na ne zrovna pohodlné židli u počítače, připadáš si jako ulepená líná ropucha, prohlížíš si špínu za nehty ale taky nepořádek kolem ( a tenhle nepořádek má poněkud jiný charakter,než na který jsi zvyklá, což tě taky vyvádí z rovnováhy), máš žízeň, ale nejsi schopná se zvednout a dojít si pro pití. A tak tady radši obtěžuješ klávesnici a popraskané prsty nějakým naprosto zoufale chabým pokusem o text. Proboha! Neskutečné.
Těch pár minut pocitů naskládáš na papír a co dál? Ani se ti neuleví, dnes ne. Dnes, jak se zdá, tě od cynismů nezachrání nic (tedy něco by se určitě našlo, ale doufat, že se to stane je asi jako čekat na zázrak…) Naposled se zoufale rozhlédneš po místnosti hledajíc "tu děvku" - jak jednou nazval vílu Inspiraci tvůj kamarád. Je ti nanic.
Některé věci se prostě nezmění, tak proč ze sebe dělat blbce ve snaze přeci jen s něčím pohnout? Co to je za hloupý zvyk? Za trapný náznak vůle ke vzdoru? Koukáš z okna a nevíš, jestli se máš zoufale smát nebo ještě zoufaleji brečet. Tenhle zlomový pocit uvnitř rozežírá i ty poslední zbytky toho, jaká jsi uměla být dřív. Přesně tak si připadáš - rozežraná a prorostlá odporem k té špíně, ve které žiješ. Máš strach - máš hrozný strach, že jednou skončíš jako oni. Že tvé děti budou žít v tom, v čem teď ty. Probůh, už se nechceš zase dělit o pozornost s tím podřadným stvořením!
Trochu úcty by nebylo? Evidentně ne. Překvapená nejsi, ale smířená taky ne. Naučila ses to zvíře tak upřímně nesnášet, ale neskutečně se bojíš si to připustit. No, jen se nedělej. Zvedne se ti žaludek odporem pokaždé, když vidíš, že je pořád na první místě a ty jsi až tak někde na desétém. Fakt nemožné. Upřednostňuje to hloupé chlupaté něco, které všechno rozkouše a zničí; to zvíře, po kterém uklízíš, i když ti nepatří. To zvíře, které si pořídila především natruc, na úkor vás všech.
Je ti z jejího chování zle. A nejvtipnější na tom je, že ona není ignorant, tak jak sis to dlouho myslela - kdepak. Protože o tom zvířeti ví to, čeho by sis asi nikdy nevšimla…nevšímavá je jenom k tobě. Můžeš se tak akorát tvářit, že ti to nevadí. Ale i z téhle přetvářky už je ti na zvracení. Jenže co tohle vyřeší? Další hádka? Dost těžko. Stejně víš, jak by to skončilo. To je vrchol lenosti, když se ani nepostavíš za svůj názor. Fakt ale je, že by to byla zbytečná práce, stejně by tě nevyslechla. A nepřiznala by se k ničemu z toho, co je přitom pro všechny okolo tak evidentní. Připadá ti, že se ten čokl ( - vždycky jsi nesnášela lidi, kteří psovi říkají ČOKL, ale… - ) je jako její nové dítě. Z tebe asi udělala dospělou, nebo možná jen nepovedenou - každopádně nehodnou pozornosti. Třeba jí překáží tvůj názor. To, že umíš mluvit….že máš svůj rozum. Ono už to není tak podstatné, jak to možná pro někoho jiného vypadá. Časem se člověk přestane soustředit na důvody a omezí se pouze na to, aby z dané situace vylezl s co nejmenším počtem zranění. Soustředí se zcela sobecky a přiznaně jen na důsledky pro svou osobu. Tahle sobeckost tě často zachránila od pláče, že? Ale někdy prostě nestačila k tomu, aby sis udržela pevný výraz. (Narozdíl od ní...ale to chce asi jen trénink.)
Poslední dobou se pár věcí změnilo, ale pořád ji upřednostňuje. Desetkrát denně za tebou chodí , aby ti řekla něco ve stylu "poď se podívat, jak spinká" s rozzářenýma očima. Stojí v kuchyni a tobě řekne "uhni!" mezitím, co k psovi vede dlouhý monolog. ( "Zlatíčko, běž na stranu, panička musí do ledničky, broučku…" jako kdyby ten pes snad věděl, co se po něm chce.) Hnusí se ti všechny ty sladké řečičky, kterým to zvíře dennodenně krmí. A pak za tebou ten pes přijde a chce si hrát, ale ty ho nedokážeš neodmítat, ačkoliv víš, že za to nemůže. Takže jsi zase ta špatná ty. KLASIKA.
No nic, některé věci se prostě nezmění. Taky se na sebe podívej - na co by asi tak mohla být pyšná? Nedokážeš být ani z poloviny tak dokonalá, jako ona. Tak si možná to své desáté (jedenácté?dvanácté?) místo v jejím žebříčku priorit zasloužíš. Adios, dneska je vážně krizový den.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama