close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Kudla omylem

16. září 2009 v 11:04 |  Pohled zpátky
Hořká hudba a neoslazený kafe, to jsou dvě podoby dnešního rána (a třetí je obrázek promočený blátivý Prahy orámovanej oknem mýho pokoje). Jsou prázdniny - už pár dní a ještě pár dní budou. Zase jsem si vzala všechno potřebný k boji a šla ubližovat. Jak strašně málo záleží na tom, že jsem ubližovat nechtěla (ani bojovat). Nejsmutnější ze všeho je, že jsem si to mohla ušetřit. Bylo by víc otázek, ale míň trápení. A za moje chyby by neplatili jiní. No řekněte, je život fér? (Gratuluju své vlastní pubertálnosti znovuobjevené v téhle trapně nekonečné hře na skoro dospělou)
Vzpomínám, jak to vypadalo u mě. Tenkrát jsem byla v té druhé roli. Nejdřív jsem smutněla, pak vyčítala, pak se ptala, pak zase smutněla, pak se chtěla smířit, zase smutněla, pak něco pochopila, zase smutněla a dnes…pořád miluju, smutním a že snad trochu chápu - to na tom nic nemění. Jenže najednou mi někdo dal do ruky kudlu a řekl "bodni!" - no spíš to zařval. Ten někdo jsem byla já. Nejradši bych tu kudlu teď obrátila proti sobě. Přemýšlím, jak se asi tenkrát s tou kudlou v ruce cítil on. Asi už zase rozumím líp. Radši bych ale dál nerozumněla,
protože jít dál za tuhle cenu, je přinejmenším hnusné.
Slíbila jsem si, že budu jiná, ale udělala jsem totéž. A neomlouvá mě ani zamilovaná zaslepenost, protože žádná nikdy neexistovala. Jen tendence si vedle sebe postavit někoho, vedle koho snad líp zapomenu. Jen pár zanedbávaných fyzických potřeb. Jen skutek, jenž dokonale zapadal do role, kterou jsem si vylhala a chtěla věřit, že jsem to doopravdy já. Že taková dokážu být.. Je mi to líto a...a spoustu dalších věcí, které nemá cenu ani psát. Bylo mu tenkrát stejně?
Už se toho hodně nedozvím, odešla jsem tehdy příliš statečně a to jenom abych komusi (jemu, či snad sobě?) dokázala, že jsem dospělá, i když to tak nebylo a není. Ale teď je tu někdo jiný, menší, a já ubližuju a obracím v prach věci, které by možná měly šanci, kdybych se mohla změnit. Ve své odlišnosti jsem zase ukázkově obyčejná a přesto nedokážu napevno zapadnout do obecně platných způsobů. Ta nechuť se posunout, ta ironie s jakou se dívám na každou další ruku, kterou mi život podá, protože už tuším zradu, která mi pak zas podrazí nohy. Už si ani nepamatuju, jaké bylo cítit se šťastná. A teď jsem navíc vzala štěstí někomu dalšímu. A stejně jako ty jeho důvody kdysi, jsou i teď ty moje úplně k hovnu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama