Zatanči nám, panenko
v kolotoči mrtvých snů
Cingrlátka unes v cizí stíny,
Jsi ospalá
Však nechej splíny
By odnesly tě - a z těch dnů
cos prospala,
co zbyde, panenko?
Je zhasnuto. Mnohem víc než obvykle. Stojíš na chodníku s modlitbou k pouliční lampě a polykáš tiché přání, cos do tmy nikdy nenechala vzlénout. Snad z dětinského strachu, snad pro radost všech diváků. Tak či tak jsi nikdy nestála ve zpovědi k svému stínu a nikdy nebylo z čeho se vyzpovídat. Nakonec ale docházejí slova i omluvy a jak v prach padneš ty sama, tak tvá slova padnou ještě mnohem dřív. Nezachráníš vůbec nic, ani truhličku s popelem.
A když praská beton, když zreziví sny a lampy umřou, zoufáš si snad víc než v jiný den? Než ve slunečném ránu? Víc než v každé další vteřině, kterou musíš zažít, pocítit, potěžkat, spolknout, promarnit, zabít? Vlasy z předloňska ti padají do tváře, lepí se na paty, přivolávaj vůni jahodový zmrzliny a čerstvě posekaný trávy, volaj lesní víly i základní taneční kroky k rumbě. Jdeš pořád hlouběji a někdy máš pocit, že hned za tím dalším rohem už se musíš ztratit.
Chcípni, panenko.