Ten den musel přijít. Věděli jsme to oba. Ale nechtěli jsme to vědět. Nikdo to nikdy nechce vědět. Byl to totiž úplně obvyklý pátek - až do poslední chvíle. Nejspíš byl až moc obvyklý, protože jinak bych asi byla víc připravená. Byl to jeden z těch dnů, které nám navždy připomínají, proč jsem takoví, jací jsme. Další den, který láme život na "před" a "po". Kdybych ho vymazala, mohl by tím dnem být kterýkoli jiný. Kdybych se lépe dívala, možná by přišel později. "Ale přišel by, viď?" - Včera bys mi na tuhle otázku odpověděl jen zraněným pohledem. Včera by mě rozhodně nenapadlo se na tohle ptát. Včera jsme totiž byli spolu - a chtěli jsme být napořád. Jenže včera - je vlastně loni.
Červená tramvaj pomalu zabrzdila a ona se už po tisícáté ocitla na známé zastávce. Rozhlédla se kolem (baráky zalité tmou, pár keřů rozšumělých větrem, různobarevná auta) a vydala se po polní cestičce. Přešla silnici; za prvním domem zahnula doleva. Míjela rozsvícená okna než zašla za další roh, obvykle zazvonila, obvykle vypnula mp3jku a čekala na obvyklý zvuk.
Zvonek trochu zachrčel a dveře se jako mávnutím kouzelného proutku nabízely k otevření. Prošla kolem schránek a on už otevíral dveře od bytu. Dostala polibek na přivítanou. "Čau brouku," řekl a ona se usmála. "Ahoj".
(Byl to typický příchod domů. Přeci občas říkala "jdeme domů" a myslela tím jeho byt).
Uvařil čaj a ona si sedla na kanape. O chvíli později přišel jeho dočasný spolubydlící a začal o něčem vyprávět, něco vysvětlovat a tak vůbec. Upovídaný člověk - ale ten večer byla jeho společnost moc příjemná. I když on sám evidentně řešil nějaké problémy, měl celkem dobrou náladu. Dal si s nimi čaj. Snad zmiňoval nějakou knížku a mluvil o stěhování - balil si věci. Byl to poslední večer v tom bytě. Bylo to loučení. (Nejen pro něj, ale to nemohla vědět.)
Když odešel, místnost trochu ztichla. Zbyli jen oni dva, v té kamarádské rovině, do které občas spadli, když s nimi byl někdo další. Byli vypovídaní a trochu cizejší.
Náročné Vánoce skončily a ona cítila, že má před sebou novou kapitolu. Odněkud z budoucnosti už dýchal víkend; usmívala se, protože byla šťastná, že ho zase po delší době vidí - že konečně můžou být chvíli spolu. Obyčejně a tiše spolu. A jak se tam - na jeho kanape, v jeho bytě - válela, přišel blíž a usadil se do proutěného křesla. Uvědomila si, že už si ho nedokáže ani představit jako toho profesora, kterého znala pár měsíců předtím. Byl to člověk - navíc skvělý člověk; se svými emocemi, starostmi a radostmi. Chodili spolu. Úplně normálně.
Dneska to vidím, jak zpomalenou scénu z nějakého hloupého amerického filmu: Jak se zvedala a šla se opláchnout do koupelny a za ní zněl jeho hlas. "Hodíme řeč, Štěpko?" a ona se pořád usmívala, tak hloupě a bez nejmenšího tušení. Jak se vrátila; sedla si před něj a kanape trochu pokleslo pod její dívčí vahou, odkašlala si, popotáhla si tričko, prchavě se usmála; koukala mu přímo do očí a vůbec mu to neusnadňovala ...já vím.
"Hm, tak copak?" uličnicky se otázala. Ne, ani v tu chvíli ji nenapadlo.......Ani ten nejmenší záchvěv tušení nebo strachu z něčeho, co by mohlo přijít. Mlčel; v bílé košili, která mu slušela (říkal jí "manažerská"), usazen v křesle a hlavu plnou myšlenek, které se snažil poskládat ve slova. Asi se tvářil mrzutě, možná se smutně usmíval... Ale proč to nepoznala, proč to nepochopila? Proč alespoň na chvíli nezapochybovala? Jakoby byla úplně slepá. Cítila to, co už dlouho předtím, když oba byli tak zaláskovaní. Do té chvíle, ve které nepromluvil, ani si neodkašlal (ani nedýchal) se vešlo tolik nevyřčeného a závažného, ale ona to nemohla cítit. Jeho myšlenky byly na míle vzdálené tomu, co byla schopna vnímat. Stála jsem tam kousek od nich a celé to sledovala. Neviděla mě, ani on ne. Vkradla jsem se tiše do své vlastní vzpomínky.
Ona nic netušila, on věděl přesně, co přijde. Sledovala jsem je naposled spolu a zase mi to bylo líto.
... "Mám Tě rád, Jersie," nejistě začal a jí došlo, že budou řešit nějaký problém. Že se něco děje. Stejně ale byla klidná. Chtěla jsem jí říct, aby utekla, aby se o něco opřela, aby byla silná. Chtěla jsem, aby cítila, že jsem tam s ní, ale tak to nemohlo být. Musela si tím trápením projít sama.
Znovu zvedla oči. "Ale?" vyčkávala, co bude.
"Ale všechno hezký jednou končí."
"Takže?"
"Takže?"
"Takže se rozcházíme........"
Znovu to bolelo. Cítila jsem to stejně, jen už jsem byla připravená.
Hluboký nádech. Rozechvělé tělo, měkká kolena, slané oči. Hlavou jí prolétla vzpomínka na tu chvilku jeho vyznání - "Jersie, jsem v tom až po uši"; a vzpomínka na to, jak jí poprvé políbil a taky na jejich první společnou noc. A spoustu dalších malých roztříštěných obrázků, které s každou další vteřinou ztrácely hodnotu.
Díval se jen malou chvíli někam do jejích očí a ona cítila, že vidí moc hluboko. Že vidí, jak se něco v ní pohnulo, zhroutilo, rozsypalo. Hledala cokoli, co by mohla přečíst z jeho pohledu, náznak něčeho, co by to změnilo; čekala, že ji zase zachrání, ale to nemohl udělat. "To je tak hnusný, že ti ubližuju," řekl, lehl si vedle ní a - položil jí hlavu do klína.
Znova jsem se rozhlédla po bytě a vybavila si věci, na které ona v tu chvíli neměla sílu vzpomínat. Všude vládl ten mírný příjemný nepořádek, na věšáku se sušilo pár košil, v rohu šumělo rádio. Byla jsem doma. I když v té nejsmutnější chvíli. A věděla jsem, že ona cítí, jak ten domov nadobro ztrácí. Pamatovala jsem si ten pocit.
Ležel tam úplně naposled a ona skelnatě zírala z okna, snažíc se na to ani trochu nemyslet, uklidnit se, nic necítit. Alespoň dokud tam byli, dokud ještě stále patřili k sobě, ačkoliv to byl konec. Ten obraz jednoho večera, když měl hlavu složenou v jejím klíně a nedíval se jí do očí; ten obraz ve kterém měla slané oči a nedýchala; kruh světla lampičky žhnoucí v rohu pokoje; chtěla ho políbit a zemřít.
Věděla, co ji čeká. A že slz bude ještě hodně. On je ale neměl vidět. Chtěla se jednou zachovat ohleduplně, nedělat to těžší; ignorovat svou bolest, odejít po svých, i když s tak velkým zraněním. Nechtěla to prodlužovat, nechtěla se chovat jako 16-ctiletá puberťačka.
Poprosila ho o kapesník, usušila oči a pak - jakoby se nic nestalo - se o něčem rozpovídali. Pozorovala jsem je - jeho pohled směrem k ní, ve kterém se značilo očekávání dalšího pláče a pak její pohled, vyhýbavý, neupřímně statečný a tajně prosící.
Seděla tam a cítila se dvojznačně, protože jedna její část tolik chtěla jen tak utéct, rozeběhnout se a utíkat někam hodně hodně daleko, dokud by nepadla vyčerpáním a nezhroutila se na promrzlou lednovou zem, ale ta druhá se přítomnost u něj snažila natahovat a prodlužovat, protože cítila, že už nikdy nic z toho neuvidí; protože to byl poslední okamžik, kdy jí bylo povoleno dívat se na něj tak, jak sama chtěla.
"Ty jsi hrozně statečná," řekl nakonec, když už musela jít. "Ne, nejsem,... jen to tak vypadá, protože mi to všichni říkáte." Vlastně mu nechtěla odpovídat...a už vůbec ne takhle. Ujelo jí to, protože věděla, co se od ní zase bude chtít. Že zase bude muset být ta rozumná, statečná, chápavá; ta, co si vezme ponaučení a.....bylo jí z toho zle. Nesnášela tyhle nepsaná očekávání. Nechtěla se znova vyrovnávat, nevěřila, že by to mohla zvládnout.
Dívala jsem se na ně, jak váhavě opouštějí byt a mají se z poloviny rádi, i když jen na těch pár minut.
Doprovodil jí na zastávku a zase čekali, až se ze zatáčky vynoří červený vagon cinkající tramvaje. Ten den ale nečekali na "nashledanou", nýbrž na "sbohem". Tramvaj přijela. Věnoval jí polibek - ten poslední z posledních, hořkosladký, s hltem vůně jeho kabátu; polibek pro budoucí kamarádku; pro zraněnou malou holku; polibek jako na dobrou noc. Nastoupila a sotva jí tramvaj odtáhla za další zatáčku, sesula se ze sedadla na zem a začala zbytečně plakat, protože něco uvnitř hrozilo, že jí každou chvíli roztrhá. Hlasitý, neutišitelný pláč se šířil jinak opuštěným vagonem; horké slzy je zbytečně kropily tváře; z krku se občasně vydral vzdech žadonící po kyslíku, útroby mučila úzkost a nevýslovný smutek. Tohle byl konec.