close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Návraty.

16. září 2009 v 10:34 |  Pohled zpátky
Ten první den byl…zmatečný, nejistý, úsměvný, šokující. Jako všechny první dny. A těch několik následujících týdnů jsem se znova učila to, co jsem pozapomněla; znova se ujišťovala ve svých zvycích, znova nacházela cestu sama k sobě ve všech směrech. Hledala jsem se ve vzpomínkách, vracela jsem se do toho původního obrazu, ve kterém jsem se s nimi kdysi loučila, i když jsem se do něj vracela už změněná, poznamenaná. Všechno jsem poznávala jinak, byla jsem zase nejistá, ba dokonce ta "tiše cupitající za davem" - což byl pro mě zcela nový pocit.
Uplynula nějaká doba (nejspíš přiměřeně dlouhá) a já jsem se zase zocelila. Upevnila se, pochopila, vpravila se zpátky do svého života, byla zase ve svém živlu. Zlé maličkosti mě přestaly zraňovat, spěch mě přestal trápit, rozporuplné dojmy se usadily. Nutno ale říci, že cesta k tomuhle pocitu nebyla jednoduchá a ještě dnes se pozastavuji nad některými změnami, které proběhly v mém světě mezitím, co jsem byla pryč. Přemýšlím často, jak k nim mohlo dojít a jestli by se staly, kdybych svůj svět neopustila. Ptám se, jaké by to bylo, kdyby se žádný výlet nekonal a já zůstala tam, kam jsem odjakživa patřila. Těžko říct, co by bylo jinak. Netroufám si odhadovat, to by bylo pošetilé (a zbytečné).
Teď už věci dokážu vnímat celistvě. Znám pravidla, doplnila jsem si mezery, naučila se zase plavat v tom akváriu se žraloky. Přesto přezevšechno se tam necítím tak, jako dřív. Není snad na tom nic zvláštního či překvapivého, takhle by se cítil asi každý na mém místě. Proto vám to mohu takto jednoduše sdělit, protože mě dokážete chápat naprosto přirozeně a bez přemýšlení.

V tomhle textu ale nechci mluvit úplně obecně. Dnes nemám náladu na anonymní myšlenky a přirovnání, kdepak.
Víte, v podstatě jsem si zvykla. Na všechny ty hry, které k nám patří, na všechny vtipy, kterým se musíme smát. I na role, které jsme si určily. A tak jediné, co ještě nejsem schopná zařadit do nějaké škatulky, jsou občasná gesta jedné z nás. Není důležité její jméno ( přeci jen si trochu té anonymity půjčím). Důležité jsou činy.
Její role byla s tou mojí silně spjatá - alespoň ve světě, který jsem tenkrát opouštěla. Rozhodně jsem pro ní neudělala tolik, kolik by si zasloužila (ale těžko říct, jestli by to bylo vůbec v něčích silách). Měla jsem ji vážně ráda, zbožňovala jsem ji, vzhlížela jsem k ní, byla jsem jí neskonale vděčná - a často jsem jí to říkala. Ale to už teď není podstatné, alespoň navenek ne. Protože role se pochopitelně změnily. Snad jí to tak vyhovuje, snad se takhle cítí fajn. Z našeho přátelství nezbylo defacto nic a obě dvě to velmi dobře víme. Jen netuším, jestli jí to mrzí stejně jako mě. (Jestli jí to vůbec mrzí.)
Každopádně ale - jednou za čas udělá něco, co zkrátka nezapadá do jejího "vzorce chování". Tak nějak se to vymyká všemu, co bylo dáno. Třeba když se nudíme, čekáme na metro, sedíme ve školní hale, zíváme v čajovně, nastane chvíle ticha v hospodě….kývne na mě, šťouchne do mě, osloví mě….zkrátka cokoli a - čeká na reakci. Nerozumím tomu, protože nevím, co ode mě chce. Nevím, co by byla správná odpověď. Většinou udělám totéž co ona, čímž jí příslušné gesto vrátím a jede se dál. Ale nechápu, co to znamená. Jestli je to jen ta její automatika, která se spustí pokaždé, když není něčím zaměstnaná; jestli to považuje za součást svojí role a snaží se tím říct to staré známé pokrytecké "vždyť jsme přece kamarádky" anebo jestli je v tom přeci jen kousek citu. Jestli se v tom přeci jen neukrývá kousíček lítosti nad tím, že jsme se rozdělily a ztratily. Jestli tam přeci jen není něco, co by mi mělo ukázat, že má své city, že mě má ráda, že na mě nezapomněla.
Ale těžko - dost těžko se věří tomu, že by jí na mě přeci jen záleželo tak, jako dřív. Těžko by se dalo věřit tomu, že z minulého světa něco zůstalo. Po tom všem… nejsem přeci naivní. Vím, jakou roli měla, když jsem tu nebyla. A opravdu bych jí to nechtěla nikdy vyčítat, protože tak by se nejspíš zachoval každý. Lidi se tak totiž chovají….ba ne, lidi ne, ale my děti ještě ano. Alespoň drtivá většina z nás. Jen jsem zkrátka doufala, že do té většiny třeba nepatří. Nebo alespoň, že mi neublíží tolik. Nojo, holt omyl. Ale můj. Nemůže za to, vím. Jen se s její novou rolí snažím srovnat po svém, bez toho, aniž bych po ní musela žádat něco, co už mi nejspíš nemůže dát.
A teď mi jen řekněte, proč mě tedy občasně zaregistruje víc, než je její povinnost a hází mi pod nos náznaky? Není ten typ, který by snesl konfrontaci, to je mi jasné. Nemůžu po ní tedy chtít, aby byla přímá. A ve mně se tudíž vesele tříská touha jí chápat s racionálním uvažováním, které říká, že bych neměla takhle hloupě věřit v lidi. Nemám potuchy, proč to dělá. Nejsem z toho nijak nervózní, jen mě to někdy nutí přemýšlet, ptát se, hledat.
Snad to chce ještě trochu času...Ale možná už nemá smysl hledat, protože není co nacházet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama