Ten den jsem vkročila do svého pokoje a při prvním pohledu si uvědomila, že už to přesahuje všechny meze. Samozřejmě, že se můj pokoj málokdy ocital ve stavu, jenž by byl vhodný pro přijímání návštěv, ale když jsem to odpoledne přišla ze školy nechutně splavená, zdeptaná a rozhozená, pohled do jediné místnosti bytu, kterou jsem měla na starost já, mě dokonale uzemnil.
Neznám rodiče, kteří by někdy byli spokojeni s uklízením svého dítěte (v jakémkoliv věku) a neznám dítě, které by si nestěžovalo na přemrštěné nároky rodičů ohledně úklidu pokoje. Nebyla jsem výjimkou a táhlé neshody především s mou matkou, se krom mé všeobecné neschopnosti týkaly hlavně toho, že můj pokoj vypadá - cituji - "jako po výbuchu". Přiznávám, že byly dny, kdy tak opravdu vypadal. Přesto jsem se vždycky snažila bránit nějakou výmluvou, která by aspoň na chvíli zabrzdila sprchu nadávek a vyhrožování zákazy nejrůznějšího typu. Zpravidla jsem skončila u věty "když se ti tam nelíbí, nechoď tam. Je to můj pokoj." Samozřejmě jsem od té věty časem upustila (nejen proto, že neměla uklidňující, ale spíše opačný účinek). Protože popravdě nejsem člověk, který by si v nepořádku liboval. Vadí mi, dokonce bych řekla, že mi vadí hodně. Na druhou stranu jsem ale jako dělaná pro vytváření vlastního systému, který může sice na ostatní působit mírně (nebo víc než mírně) chaoticky, ale pro mě je harmonický. Není v něm logika a uskladnění věcí nemá ani souvislost s praktickou stránkou života. Věci zpravidla nemám na očekávatelných místech, ale mám je na místech, která si pamatuji a která mi svým podivným způsobem vyhovují. Pak je jednoduché vědět, že papírové kapesníky mám za tiskárnou, a paralen vedle šminek. Ale já se zkrátka nedokážu řídit podle pravidel jaká běžně platí pro uskladňování věcí, protože mi to připadá nepřirozené. Pro každou novou věc najdu to pravé místo a na něm zůstává napořád nebo alespoň než mě popadne nějaká nová životní vůně ukazující jiný směr….pak všechno přeskládám. A tak dále.
Zkrátka na cizího to působí nesmyslně, ale já se tak cítím dobře a jestli mě něco dokáže rozčílit, pak je to kritika od mojí matky, která - pokud jde o úklid - uvažuje zcela jinak než já. Ve všem má systém, do posledního puntíku. Systém na první pohled defacto dokonalý, bez chaosu, bez nepořádku…ale taky bez nápadu a přirozenosti. Jen těžko snáším, když mi v rámci mateřské lásky přerovnává skříně nebo nedejbože! mé osobní serepetičky, svíčky a knihy. Takové narušování vlastní oázy samozřejmě nejsem schopná přežít a když se po několika minutách hrůzy nad geometrickou, lesklou a odporně dokonalou spouští, tedy matčiným dílem, vzpamatuju, jemně ji vyhodím z místnosti a zuřivě dávám vše do pořádku - tedy do chaosu. Má umělecká duše v tu chvíli prožívá podivný druh katarze, ačkoliv navenek to vypadá asi tak, že lítám po pokoji s výrazem šílence a přendavám věci sem a zase tam.
Každý nepořádek má samozřejmě svůj charakter. Například pokoj mé sestry bývá v nejhorším stavu po jejím odchodu do školy. Psací stůl je zasypán šminkami, gumičkami a šperky, učebnice se válí částečně na zemi a částečně na rozestlané posteli, kde je taky několik kusů oblečení, co zbyly po její nerozhodnosti. Ale je to nepořádek ve velkém stylu - takový nepořádek ve mně vzbuzuje hrůzu a zároveň totální překvapení z toho, jak stihne z jedné místnosti udělat za dvacet minut takový kompost. V patnácti můj pokoj vypadal velmi podobně.
Naproti tomu nepořádek v pokoji Anette - tedy ona tomu říká nepořádek - je velmi decentní a nerušivý. Je podobná jako moje matka, takže stav pokoje, který se nazývá "BORDEL" by nesnesla ani minutu. Já když nestíhám a mám v pokoji neuklizeno, přetrpím pár dní a určím si datum, které bude náležet úklidu, čímž se mi částečně uleví a do té doby se snažím v pokoji příliš nevyskytovat. Naproti tomu Anette uklidí všechno okamžitě, bez ohledu na to, jestli má nebo nemá čas a energii. Bere to jako samozřejmou nutnost, která slouží správnému chvályhodnému systému. A tak, když se u ní jednou za čas objevím na návštěvě a ona mě stydlivě zve k sobě do pokoje větou "Promiň, je tu trochu bordel", je mi jasné, že její pokoj bude vypadat tak, jako kdyby ten můj byl čerstvě uklizený. Na stole by ležela otevřená učebnice s podtrhanými pojmy a papír na výpisky, na křesle jeden nebo dva kusy oblečení a na prádelníku, kam obvykle do několika řad staví voňavky, deodoranty a další dívčí potřeby, by nebyly vyrovnané do řad. Vždycky se mírně usměju a odpovídám popravdě "Ale prosimtě, znám ten tvůj 'bordel', zlato."
Pokoj Sophie je mi přece jen o něco blíž. Rozhodně se u ní doma necítím tak provinile jako u Anette. Protože Sophiin pokoj dokonale vypovídá o jejím životě. Je vidět už na první pohled, že tam tráví většinu času a že - stejně jako se v té místnosti vrší do hromad a mrakodrapů nové a nové věci, zdánlivě totálně bez ladu a skladu, ale s jistým utajeným složitým systémem - i ona vrší svůj život do jaksi chaotických, občasně naivních a občasně naopak velice vychytralých výšek a stavbiček, které tvoří město jejího dokonalého vědomí a nevědomí. Z jejího pokoje, stejně jako z jejího úsměvu, člověk snadno pozná, jak asi strávila den a co dělala naposledy. Ona narozdíl ode mě nemá "dvě fáze" - jednu, kdy je pokoj vstkutku uklizen pro každé oko a jednu, kdy přetéká. Ona uklízí, ale navršené mrakodrapy tam pořád zůstávají. Jsou třebas srovnané, vypadají víc zdravě a systém v nich je vidět líp, ale zůstávají tam. Jí vyhovuje mít je na očích, aby do nich kdykoliv mohla sáhnout a změnit je v důsledku nových zjištění, stejně jako svůj úsměv.
Všechny se ale shodneme v jednom - máme rády své pokoje a své systémy v nich a ať už jsou pro ostatní jakkoli nesrozumitelné, my bychom je nevyměnili za dokonale vycíděnou místnost, ani kdyby nám za to zaplatili. Protože mírný chaos patří ke studentskému životu, protože chaos je věčným doprovodem umělce, protože pomáhá vidět věci i tam, kde zdánlivě nejsou…a jednoduše zkrátka proto, že náš pokoj má ukazovat naši duši - a ne duši našich matek.