Nebudu lhát - byla jsem nervózní. A ona věděla, že se vás všech bojím.
Věnovala mi polibek na tvář, křehce se usmála a já cítila, že mi nikdo z vás nemůže ublížit.
Vstoupily jsme do jednoho z vagonů starého metra držíc se za ruce (teplo, propletené prsty, roztomilý strach a očekávání). Několik z vás se ohlédlo a zbystřilo, ale o chvíli později už jste všichni do jednoho své pohledy odvraceli jinam. (Jak typické!) Přežily jsme dvacet minut ve vaší společnosti a nechtěly jsme na sobě nechat zdát ani špetku ostychu.
Stýskalo se mi po ní - dlouho jsme se neviděly. A ona tam stála naproti mně, její oči byly sotva pár desítek centimetrů od těch mých, make-up měla perfektní, voněla, smála se, zářila - moc jí to zkrátka slušelo. Sledovala jsem, jak se jí lehce chvěje chřípí a jak jí vlasy odkryjí část mléčného krku pokaždé, když trochu natočí hlavu doprava.
A v té první chvíli, kdy jsem si uvědomila, jak moc mi chyběla - ona a její porcelánová pleť, vůně jejích medových vlasů a její smích - mě něco přimělo se k ní naklonit blíž s nejistým úsměvem, kterým jsem se tázala, jestli mi dovolí chvilkovou dráždivou důvěrnost na veřejnosti, před vámi všemi, co jste tam seděli a dívali se podezřívavě. Vaše pohledy se nedaly přehlédnout, i když jste se snažili tvářit se tak ignorantsky jako obvykle. Trochu jsem se zachvěla a ona určitě taky.
Pohladila mě ale bezelstně po tváři a vzdálenost mezi našimi rty se ještě zmenšila. Dovolila mi to. Věděla jsem, že se jí taky stýskalo. Věděla jsem, že se mi nechce čekat, až tam nebudete vy. Věděly jsme to obě - že nemůžeme čekat na soukromí.
Zdálo se, že celý vagon oněměl čekajíc na ten pohoršující okamžik, který jsme my dvě měly v plánu. A ten okamžik přišel - daly jsme vám přesně tu příležitost, na kterou jste čekali od chvíle, kdy jsme my dvě nastoupily. V krátkém hltu jejího oblíbeného parfému jsem si užívala její vlhké rty na mých, a plná strachu ( - vzpomněla jsem si na náš první polibek - ) jsem lehce otevřela ústa a nechala její jazyk vstoupit ...bylo to přesně takové, jak možná někteří z vás slyšeli. Ten nejjemnější polibek, s oboustranou něhou a dokonalým citovým porozumněním. Ten prchavý, kouzelný, rozkošně holčičí se sladkou příchutí, která mi ještě o pár vteřin později zněla v ústech.
Odtáhla se, pohladila jsem ji, dala mi ještě pusinku na tvář, usmála jsem se a položila si hlavu na její rameno. Bylo mi s ní tak dobře, že bych se to bála vyslovit nahlas. A navíc - všude kolem jste byli vy. A vaše podezřívavé pohledy se protentokrát snažily nás přehlížet. Občasně jste se na ni nebo na mě pohrdavě, zhnuseně či výchovně zadívali, ale když jsem se vám podívala do očí, vaše zarputilost jakoby se vytratila pod špatně ukrytým studem. Zdálo se, že ačkoli s námi nesouhlasíte, nemáte dost odvahy nám to dát jasně najevo. Schovávali jste se raději za neurčité pohoršení a pokusy o ignoraci, ale přemítali jste o nás. A tak dobří herci, abych tohle nepoznala, jste opravdu nebyli.
Na ten jeden den mi na vás vskutku nezáleželo. Ale jsou lidé, pro které tohle NENÍ jen jeden den. Tyhle tiché soudy, nenávist, pohoršení...to všechno umí bolet.
My dvě jsme si jen vyměnily úsměv a věděly jsme proč. Vy ne, vy jste tam zůstali ve svých představách o naší nesprávnosti ještě dlouho potom, co jsme vystoupily.
Ale ano, i my jsme lidé.
O lidskosti bych však měla pochybovat spíše já nebo ona. Spíše my dvě, než vy všichni, naši milí spolucestující.
Nádherné...:)