Zavřela oči. A na malý okamžik spatřila všechno. Vybledlé obrázky se vyplavily mezerami mezi víčky na tváře a padaly dolů k bradě, tam se chvíli váhavě houpaly, než měkce dosedly na klíční kost, kde trochu zamrazily.
Se studem se chytila za zápěstí. Nedokázala myslet spojitě. Jen skákala z místa na místo, sem a tam,
od jednoho k druhému. Potřebovala by šuplíky. Pak by bylo jednodušší vyházet zbytečné obavy a zaplnit je nadějemi na budoucnost. Jak snadné by to bylo! Ale dokud neznala svého nepřítele, nemohla mít ani taktiku. A dokud neměla taktiku, byl její vnitřní život jen totální chaos, co přicházel ve všechno zaplavujících vlnách.
Bylo to jako stavět hrad z písku hned u břehu. (Bez výsledku.)
od jednoho k druhému. Potřebovala by šuplíky. Pak by bylo jednodušší vyházet zbytečné obavy a zaplnit je nadějemi na budoucnost. Jak snadné by to bylo! Ale dokud neznala svého nepřítele, nemohla mít ani taktiku. A dokud neměla taktiku, byl její vnitřní život jen totální chaos, co přicházel ve všechno zaplavujících vlnách.
Bylo to jako stavět hrad z písku hned u břehu. (Bez výsledku.)
Do jisté míry šlo o tom nepřemýšlet. Když si hudbu pustila tak hlasitě, aby přeřvala mozek. Když toho měla na práci moc, než aby se dostala k sobě. Když se mu dívala do očí a byla dokonale ovládnutá pocitem, co by se dal přirovnat k procesu tání ledu na slunci. Jistá míra. Ale analýza byla základní činnost její existence. Něco jako nepodmíněný reflex. Jako potřeba kyslíku v plicích. Jak se to dalo dlouhodobě překonat, aniž by se člověk udusil?
To už bylo snadnější udělat si šuplíky. Ale na šuplíky je třeba čas, klid při práci. Na šuplíky je potřeba spousta dalších řádků, ne jen několik odstavců ve vitríně.
Pustila instantní klavír a uklidila prádelník. Obrázky na klíčních kostech se zatím vsákly do kůže a zanechaly za sebou jen pocit slaného sucha. Žádný smutek. Jen očista. Hladina se trochu uklidnila, vlny přestaly třískat do pobřeží. Po hradu z písku zbylo aspoň pár hrbolů. To znamená, že příště bude líp.