close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Pomalu padám

16. září 2009 v 10:53 |  Pohled zpátky
Vláčnej podvečír se rozlil nad svět, všechno tak trochu utichá a začíná existovat jinak. Růžový nebe ohlašuje další konec. Počertech málo spánku mi dělá polštáře na víčkách.
Je mi mdlo, je mi teplo a chci ti toho hodně říct. Jen najít odvahu.
…čeká mě zatraceně dlouhá cesta domů. Nechci znát čas ani vědět, že to cítíš jinak, protože by mi to zas jen ublížilo. Radši mlč a dívej se se mnou. Kontrast úžasný krajiny a paneláků, obchodní dům, pár náklaďáků, další tunel, šumění silnice, otec a dvě dcery v autě. Jsem unavená a není to jen tím dneškem.
Koukám ven okýnkem v těch několika hodinách na zadním sedadle. Zabalená do deky, se spáleným nosem a teplou minerálkou na klíně. Uslzelý oči (nemůže za to jen minulost, ale taky vítr) pátraj po zmuchlanym kapesníku.
Poslouchám smutnou písničku - "…I don't know you, but I want you…all the more for that…" a ruce se mi třesou vzpomínkama na nás dva (už zase).
Sluneční kotouč se naklání nad kopcem a kousek za silnicí probíhaj stromy v protisměru.
Nikdo nemusí vědět, že na tebe myslím. Ještě mě to neopustilo; ještě nechci, abys mě opustil i ty. Ještě pořád nemůžu vyhodit dopisy od tebe - ani dopisy, ani ten malý bílý míček, který občasně ždímám v ruce, když je mi smutno. Teď v autě s ulepeným vzduchem, teď když jsem asi 300 kilometrů od domova. Chci vystoupit za jízdy, zapomenout a být někdo jiný, ale tak to nechodí.
"..Take this sinking boat and point it home
We've still got time...
"
___________________________________________________________________________
"Vezmeš si mě?" …nějak tak by zněla věta, kterou bys mi nikdy nemohl říct.
A měli bychom za to být rádi - no ne?
Pomalu padám, ale jestli o mě stojíš, tak mě chyť za ruku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama