close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Posed

16. září 2009 v 11:25 |  Pohled zpátky
Doutnající ohniště ještě trochu zapraskalo; pár lehkých obláčků tepla se vzneslo a roztavilo pár molekul vzduchu, než se vydalo k potemnělé obloze. Tráva nasákla podvečerní vodu, co začala perlovatět, aby se mohla stát ranní rosou; třeba něco z toho by lidem mohlo napovědět,
že někde v tomhle místě opojných vůní letních květin z louky, co se od lesa táhla kam až člověk dohlédl, že snad právě zde, mezi občasným obilím, zavřenými poupaty sedmikrásek, modrými chrpami a jehličnatým lesem, se odehrává nový příběh - tak trochu pohádka.
Kousek od ztrouchnivělého táboráku se válela stará oškrábaná kytara a pár batohů. Okraj lesa pohasnul víc, než by člověk čekal. Stromy přestaly šumět, sluncem přohřátá vyvoněná hlína sálala teplem, ale ze vzduchem se všude začal rozprostírat vlezlý noční chládek. V tomhle živoucím, chvějivém zátiší na koci jednoho dne, stáli dva člověkové. Měli za sebou celý den na cestě, nohy je příjemně bolely. Přebolely i to, co sídlilo uvnitř. Věděli totiž víc, než na co možná sami měli odvahu - věděli dost na to, aby se změnili. Nikdo z nich ale nevěděl, jestli má odvahu se změnit.

Vzal svůj spacák a vydal se k posedu; váhavě stála na místě a cítila, jak pod sebou dělá dolík do trávy, potila se, růžověla, rozhodla se zůstat, i když věděla, že ani nezamhouří oko a bude se celou noc bát. Věděla to v okamžiku, ve kterém byl jen pár metrů od ní, jistojistě a přesvědčeně; své malé přání (Vem mě s sebou!), si hrozně chtěla nepřipouštět, protože by to ničemu nepomohlo.
Sledovala upřeně ohniště a poslouchala suché větvičky s jehličím, co mu praskalo pod nohama. Už chtěla popřát dobrou noc, když zvuky utichly.
"..nebo ty ještě nejdeš?" řekl trochu flegmaticky, až přehlíživě a přesto v té otázce zaznělo něco neobvykle prosebného; nečekaně vyřčeného, neuváženého. Sám si to možná uvědomil a podvědomí ho donutilo ustoupit jěště o krok.
"Já…můžu s tebou?" nejistě se otočila.
"No, cos myslela? Že tě tu nechám spát samotnou pod širákem? To zrovna. Vždyť bys ani neusla strachy a zejtra bys nevydržela cestu." Na zabití! pomyslela si.
Štvalo jí tyhle poťouchlé posměšky a přesto mu byla vděčná za tuhle hrubě pronesenou empatii. Snažila se vidět z něj co nejvíc, ale tma jí povolovala jen jeho obrys (tmavý vytahaný svetr a kraťasy) s rukou natáhnutou směrem k ní. Podala mu svůj spacák a vydali se nahoru.

"Ty jsi tak úžasně malá," řekl trochu s výsměchem, když vedle sebe leželi. Z dálky zahoukala sova, posed byl pevnější, než by od posedu člověk očekával (k její úlevě), voněl borovicí, bylo teplo, takové těžké malátné teplo…ona se ale necítila být unavená ani v nejmenším. Žádná malátnost, jen ty bolavé nohy. Každá buňka jejího těla jakoby znovu ožívala se záchvěvem jeho přítomnosti; taky hlasu na jehož tóninu se póry její kůže naučily reagovat s až nepřiměřenou citlivostí. Vysmíval se jí, zlobila se, bylo už jí víc než teplo, spíš horko, vlhce, s tou dřevěnou vůní, co se jí lepila na patro, s něhou, co jí zmokřila řasy.
"No dík. Já vím, že jsem…až moc dobře." Polkla. "Nechápu, co tu vlastně dělám," dodala trochu ostřeji a ublíženěji, než vlastně měla v plánu. Ani nechápala, proč jí to tak vzalo. Měla radši zůstat dole, ano měla. Na truc ležet u ohniště a třást se strachy….radši celou noc, než aby jí tohle připomínal. Takhle, tady, moc blízko.
"Ale no tak, tohle ti nesluší." Řekl s plachým úsměvem. Ona se nechtěla usmát, chtěla na něj křičet. Hořely jí tváře, bolely nohy, měla sucho v krku a on si tu z ní utahuje. No má tohle zapotřebí? Má? A nejvíc ze všeho jí štvalo, že by mu odpustila cokoliv.
Zadívala se směrem k jeho očím, vybavila si jejich barvu, chtěla si lehnout blíž a koukat mu do nich jen z pár centimetrové blízkosti, nechat se pohltit a na chvíli snít hned tady, vedle něj.
Ležel na boku, hlavu opřenou o jednu ruku, díval se na ní naprosto bez ostychu, tak sebejistě, ale stejně křehce. Jestli jí někdo připadal dvojznačný, pak to byl zaručeně on. Že sem vůbec lezla, ksakru.

"Já…" začal nakonec už skoro šeptem a teprve teď si uvědomila, že i on se chvěje. Pohladil jí po tváři a ona neucukla. Les jakoby zatajil dech; všechno se odehrávalo v tom nejsilnějším tichu; rozechvělé ruce teď v pantomimě ukazovaly pokračování. Naklonil se blíž a něžně se dotkl jejích rtů - jen tak jemně, aby mohla pochybovat, zda se skutečně dotkl, tak mučivě nenápadně, jakoby se chtěl v další vteřině vymluvit, že to byla jen sranda. Bála se…bála se ho, ale přesto mu důvěřovala celou svou bytostí.
A pak další, už silnější dotek, vlhký, oparovitý, nasládlý po dřevu, dotek vlka samotáře, zakázaný, ale bez špetky těch předchozích výsměchů a legrace. Zcela vážný, vzácně oddaný. Otevřela mírně rty, chtěla si ho trochu užít, chtěla, aby tohle byl polibek. Nechala jeho jazyk jemně proklouznout do úst, nechala se líbat a pak ho taky líbala, víc a víc, do umření vášnivě, ale stále s trochou holčičího studu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama