close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Poselství

16. září 2009 v 11:25 |  Pohled zpátky
Dýchala tak tiše, tak mělce, že to pro jednu lidskou bytost nemohlo být ani z poloviny dost. A to jsme věděli všichni. Tolikrát už jsme měli pocit, že překračujeme přírodní zákony, ale tenhle byl z nich bezpochyby nejzávažnější: zákon přežití. Tvářila se zcela omluvně, jakoby nám chtěla naznačit, že i to množství kyslíku, které věnuje svým plicím, si nezaslouží. A přesto pokud bych měla ukázat na toho, kdo si z nás těch pár molekul O2 zasloužil, pak by byla na první místě. Bez ohledu na to, že se lidské životy nesmějí vážit navzájem, ten její najednou převažoval vše, i můj vlastní pud sebezáchovy. Věděla jsem, že je příliš pozdě na to dělat jakékoli rozhodnutí. Pronikala mnou hysterie, která zabraňovala i sebemenšímu gestu solidarity, snahy pomoct...protože tahle zbytečná gesta by jen ublížila, dělala by všechno jen těžší. Možná to tak mělo být? Přemítala jsem o tom, jaký výraz bych měla já být na jejím místě a chtělo se mi plakat. Nevyždímala bych ze sebe ani píď její statečnosti, jejího ohleduplného pokrytectví, její touhy. A přesto mně bylo dáno, mezitím co jí bylo odepřeno.
Sklopila jsem oči, stydíc se za svou šťastnou kartu, na kterou jsem vedle takové bytosti jednoznačně neměla právo. Kdyby to něco zachránilo, zabila bych se. Věděla jsem, že její mělký dech by mi zněl v uších pokaždé, když bych usínala. Brala jsem to jako trest za své neférové štěstí.
Kolik váží můj život? Kolik štěstí by přinesl do životů ostatních ve srovnáním s tím jejím? Vždyť jen dožívám ve vzduchoprázdnu mezi bděním a smrtí. K čemu by bylo mé několikaleté vakuum? A k čemu by naproti tomu byla její dokonalá touha udělat svět lepším?
Svým úsměvem odzbrojila každého v místnosti, včetně nepřátel. Oni si pro její smrt přišli, takže i kdyby si tu šťastnou kartu vytáhla ona, museli bychom o ni tvrdě bojovat, což by se neobešlo bez obětí. Možná si přála vybrat špatně, aby ušetřila nás ostatní. To byl přesně její styl. Radši bych ale padla pro ni, než žila bez boje a bez jejích úsměvů.
Rozhlédla se po místnosti a její malátné oči napovídaly, že jí zbývá pár posledních nádechů. Chtěla jsem si k ní kleknout a napumpovat do ní tolik vzduchu, kolik by unesla. Aspoň na těch pár chvil. Vítězství mohlo být zdánlivě blízko a přece nepřekonatelně daleko. Mohli bychom je zlomit, otevřít dveře, utéct a za pár chvil ji odvézt, pomoci jí. Jenže to byl přesně ten scénář, jaký nám očima jasně zakazovala. Sledovali jsme jak vadne a když zavřela oči, rozpačitě a slzavě jsme se rozhlédli po místnosti. Měli jsme na výběr. Ale v podstatě neměli. Další vzdor pozbyl smyslu. Svět se o nás nikdy nedozví. Nikdy se nedozví, jak blízko jsme byli. Už JE to jedno, teď doopravdy. Postavili jsme se k nim zády - tedy čelem ke zdi, a nechali jsme je vymazat naše velkolepé poslání do poslední tečky.
Oči mi pohltila bílá nekonečná prázdnota a já si stále méně uvědomovala své nitro, až jsem se nakonec vytratila zcela...do nevědomí, do nicoty.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama