close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Příběh malé čarodějky

16. září 2009 v 11:05 |  Pohled zpátky
…a jen děti nemají pud sebezáchovy

Na jeden okamžik ji zase učinil šťastnou. Na tu malou, nejmenší chvíli, v ní zase probudil to, co znala; bytost, kterou kdysi uměla prožít plně a skutečně, ale teď už jakoby ji v sobě nechala zemřít. A věděla, že tuhle moc proměnit ji zpátky, ukázat jí, že není mrtvá, že jen spí a čeká - tuhle moc má jen on. Ztratila toho hrozně moc, i když to neodešlo. Jen to nemohla najít sama v sobě, i když to tam pořád někde muselo být. Jen přijít na způsob, jak se vrátit k sebe sama, jak si ukázat, že ještě nemusí být jiná, ještě nemusí být nadobro zklamaná. On to ale dokázal; zase byla malá čarodějka a měla pocit, že jí zůstane napořád, i když to tak nemohlo být.
Snad i on žil pro tu chvíli jinak; protože to zase dokázali, zase to cítili a věděli, že to oba cítí; na chvíli mohli být sami, i když v davu lidí, na chvíli mohli mít své malé ticho uprostřed neskutečného hluku…na chvíli zase měli svůj snový svět uprostřed reality.
V těchhle chvílích mohou všechno přetvořit v jednoduché, člověk nepřemýšlí nad budoucností, jen teď, přítomně, ustrnutě i volně, ne dál, jen momentálně, ne napořád, ne lineárně, jen cyklicky.
V těchhle chvílích není žádné další, následující, žádné pokračování. Žádná budoucnsot - netušili
ji ani svou malou částí, nebylo ostatně nic kolem. Jen ti dva, jako jedna jediná existence uprostřed něčeho, co nemá konec ani začátek. Existovali tam pro sebe, explozivně, dokonale, ponořeně, propojeně. Zase se tu objevili ti dva hlavní hrdinové zapomenutého příběhu, aby světu mohli ukázat, že to není konec - alespoň pro tu jedinou chvíli se zas nadechnout a poznat sebe sama v tom jediném správném pohledu
Když se potom loučili, byl už smutný a ona rozumná. Nezbylo z toho nic, jak se zdálo. Z nich nezbylo nic. Zase tam stáli oblečeni do současné role. Chtěla ho ještě obejmout, chtěla aby věděl, že pro něj tu vždycky bude taková, jaká bývala kdysi. Že tu vždycky bude stát a bude tou holkou, co si pamatoval, aby i on mohl být tím, kterého znala. Nikdy se to nemůže jen tak ztratit; jak o tom přemýšleli, snad trochu v děsu a tužbě po větší dospělosti, které se jim nedostávalo. Ale ty oči a ten úsměv - takhle si ho bude pamatovat, věděla to. Odešel a nechal ji tam; dívala se na most, kde spolu kdysi stáli zrovna tak, jako dnes tady a nevěděla, co cítí. Vechno se to zas utlumilo, jak odešel. Umřelo to, i když jen zdánlivě. Prosila o jinou dimenzi, ale to s ní její osud nezamýšlel, věděla to. Zase je bude čekat spoustu večerů a rán, během kterých si oba budou pohrávat s tou myšlenkou a oba ji budou stejně odmítat a přesto nikdy nepřestanou věřit. Nikdy nepřestanou cítit takhle, dokud se aspoň trochu budou znát. I kdyby to mělo být jen ve vzpomínkách.
Tak nechala svou nesplněnou a svého času neuvědomovanou lásku ( či snad "lásku"?) odejít zpátky ke svému životu s jinou dívkou, protože teď je snad šťastný. Někdy člověk nemůže dát ani přijmout druhou šanci, protože tuší, že by to tak nebylo správně. Odněkud totiž číhá strach z další bolesti - ano, jsou oba až příliš opatrní a bojí se snít. Teď už to není o velkých slovech, není to ani o víře v "OMNIA VINCIT AMOR", není to o pár společných cigaretách, o tom tajném místě v parku. Všechno se proměnilo v prach, jejich staré role se znovuzrodily z touhy po něčem, co kdysi uměli znát, a přesto jsou v rozporu s tím, jací jsou (a měli by být) nyní. Pouto přetrvalo, ale už ho neumějí procítit tak, jako kdysi. Snad je to dobře; štěstí se své plnosti totiž až příliš podobá šílenství (jak je dokonalé až k nesnesení, jak je přemnožené ve vašem těle, až se musíte celou noc třást, jak silné - až se pro jeho sílu ztratí ten pozitivní náboj, jenž je pohlcen něčím, co má ve své podstatě naprosto devastující účinek); úplný vrchol je až příliš blízký totálnímu dnu (- bezradný, přesycený a drtivý pocit u srdce, v nějž se časem promění prvopočáteční láska, z vášně se stává posedlost). Tím vším by znova byli, to všechno v nich vyvolává fascinaci a strach zároveň. (Mohli by prožít to nejintezivnější, čeho je člověk vůbec schopen, dost možná za cenu svého vlastního života.) Jenže už nejsou děti….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama