A už je to tu zase. Vstává, vypíná zvonění budíku, procitne dvojznačně, znovu si to všechno uvědomí. Ten jeden okamžik je tak prchavý jako mávnutí motýlího křídla, tak plný, přesycený a přitom utlumený….jakoby mával jen z povzdálí, jakoby patřil někomu jinému. Asi se usmívá, je to vlastně jedno, říká si a proběhne všemi těmi ranními rituály, s určitou
dávkou frajerství a nadhledu, co nabrala předchozími pěti lety.
dávkou frajerství a nadhledu, co nabrala předchozími pěti lety.
A pak přišel znova, jako předchozí rok. Ale nač? Nebyl přeci k ničemu a přesto se tu zase objevil; v tomhle deštivém dnu - tenhle stupidní nostalgický smutek.
Doběhla k velké budově, sundala si kapucu, otřela mokrý obličej a vešla. Dýchala ještě zrychleně, když opouštěla svou skříňku a mířila nahoru, do třetího patra. Ne, tam dole si ještě nechtěla nic připouštět, chtěla přijít obyčejně. Jenže to samozřejmě nešlo, jen tak vším projít - všechno přejít - usmívat se, připadat si zase jako před dvěma lety, tak nějak pozapomenout na to nejkrásnější… i na to ošklivé.
Stoupla si demonstrativně doprostřed chodby a zírala ven. Po krajích ulice se tvořily dočasné dešťové potůčky, v zákoutích sídliště se občasně objevovalo pár matných postaviček. Pro spoustu dětí začínal jeden z nejdůležitějších dnů v jejich životě.
Sklopila oči a vyrazila ke třídě. Šla opatrně, neodhodlaně, podél zdi, sundavala si promáčenou mikinu a zastavila se přede dveřmi. Vrátila ještě pohled místu, kde chvíli předtím stála, a před očima se jí mihlo pár vybledlých zoufalých obrázků z předloňska. Několik postav příběhu, který už měla bohužel dlouho za sebou. Pár typických gest a zvuků v zákoutí utajené paměti.
Zpoza rohu ale nikdo nevyšel, na schodech nezazněl ani jediný známý krok. Opatrně položila ruku na kliku a s těžkým srdcem za ni zatáhla. Dveře se otevřely a jí se do chřípí v okamžiku nahnala nostalgická vůně. Přesto si při prvním pohledu připadala jako cizinka…jako vetřelec.
Zpoza rohu ale nikdo nevyšel, na schodech nezazněl ani jediný známý krok. Opatrně položila ruku na kliku a s těžkým srdcem za ni zatáhla. Dveře se otevřely a jí se do chřípí v okamžiku nahnala nostalgická vůně. Přesto si při prvním pohledu připadala jako cizinka…jako vetřelec.
Třásly se jí trochu ruce, zase měla studené konečky prstů, i když jí připadalo, že má zvýšenou teplotu, žaludek se jí nepříjemně zachvěl a odněkud zevnitř rezonovaly vlny starých pocitů. Nitro - to opravdové, nenavštěvované, opomíjené, napůl netušené nitro - měla
už snad ztrouchnivělé, ukřivděné, zapomenuté a dobře schované….sama do něj už neuměla vstoupit, protože se toho tolik bála. Vlastní tužby se na první pohled zdály neznámé, alespoň dokud znovu nestála tam - v místnosti, kde všechno začalo.
už snad ztrouchnivělé, ukřivděné, zapomenuté a dobře schované….sama do něj už neuměla vstoupit, protože se toho tolik bála. Vlastní tužby se na první pohled zdály neznámé, alespoň dokud znovu nestála tam - v místnosti, kde všechno začalo.
Ty stejné lavice, katedra, tabule, špinavé zdi, okna s rozbitými žaluziemi. Nástěnka byla hezky ozdobená, třída působila víc upraveně než dřív. Několik dalších vteřin trvalo, než se probudily známé pocity. Sundala jen jednu židli a sedla si na místo, které jí kdysi patřilo. Zírala ke katedře; ta vzdálenost jí připadala dokonale přirozená. Znala ji naprosto přesně, podvědomě. Těc pár metrů mezi katedrou a lavicí, vzdálenost mezi dvěma světy.Vzdálenost, která se nemá překračovat. Která určuje pravidla. Vyhrkly jí slzy. Snad jedině její věk omlouval tunu chyb, co stihla udělat. Někdy je tak zatraceně fajn zůstat ve své řadě, řekla skoro nahlas. Protože když člověk třeba jen na chviličku opustí svůj svět, už nikdy…nikdy se do něj nevrátí. A pokud ano, už v něm nebude tak šťastný jako dřív. Probůh, taková bláhovost. Tolik slz nad vlastním hrobem, tolik zbytečných scén.
Zdálo se to najednou tak dávno, když vstala a opustila své místo ve třetí lavici, v řadě u dveří. Došla až k němu a před očima několika dalších lidí ho chytila za ruku….držela ho za ni jen pár vteřin( - nebo měsíců?-) ..a teď se znovu vrátila na své místo; znovu tam sedí, ale už navždycky jinak.