close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Psilocybinový dýchánek

16. září 2009 v 10:52 |  Pohled zpátky
" ...no tak to je humus!" poznamenala a hořce polkla.
"Jo, to mi povídej," odpověděla, zatvářila se kysele a napila se limonády, aby tu chuť tolik nevnímala.
Rozlehlé sídliště se halilo do šera a slunce si hrálo na schovávanou se světem. Zpoza rohů zářily nejrůznější zlaté a oranžové odstíny posledních paprsků. Někde štěkal pes, někde stál kluk v kapuce a sprejoval polorozpadlou zídku, někde zazněl cizí výkřik...a všechno se stalo neviditelným v tomhle ghettu na okraji Prahy.
Seděly na betonových schodech a zasněně zíraly do chodníku - dvě dívky, které už nechtěly vědět o normálním světě.
___________________
Krása! pomyslela jsem si zírajíc na chodník zářící barvami a vzory...všechno bylo v pohybu, části prostoru jakoby se přetahovaly o další kus místa, všechno bylo intenzivní a rozmlžené a přesto dokonale ostré. Celá země jakoby dýchala, stále se vzdouvala a zase klesala, vystupovala a znovu se rozpouštěla sama v sobě. Zdálo se, že slyším barvy a vím, jak chutná vzduch. Nohy mě už dávno přestaly poslouchat, bála jsem se vstát, protože zem přeci nebyla pevná! Nic nebylo pevné, žádný záchytný bod.
Všechno se do sebe propadalo a míchalo, život se stal jedním opojným koktejlem,jednou velkou duhovou změtí pocitů a roztančené poloreality dokonale zahalené oblbujícími obrazci a vzory. Věci do sebe nepochopitelně zapadaly a měly úžasnou hloubku, do které mi bylo povoleno na těch pár minut nahlédnout. Bylo to jako vznášet se ve vzduchoprázdnu, byla to možnost přemýšlet úplně jinak, sledovat sama sebe odněkud z výšky. Sledovat svůj vlastní malátný pohyb, vychutnávat si vteřiny v jejich neskutečné přenádherné délce, vnímat pulzující konečky vlastních prstů, které mi občasně přestávaly patřit. Nořila jsem se někam hluboko do sebe a pak ztrácela kontakt se vším tělesným, co mě činilo člověkem a zase jsem se na chvíli vracela do svého těla a opět z něj vystupovala, samovolně a bezstarostně. Čas utíkal, předbíhal se a zpomaloval, pak se zase na okamžik vracel zpátky - do dalšího dejavu, kroutil se, byl najednou viditelný a hmotný.
Kolem procházeli lidé a působili tak přízračně a ostře, nepatřiční v našem mlhavém iluzorním světě. Zdálo se, že oni jsou obyčejní smrtelníci ale my jsme bytosti odjinud, nesmrtelné bytosti ovládající čas a prostor. Vnímaly jsme něco, co pro ostatní zůstalo skryto.
Přesycený obraz našeho světa vybuchoval a přetékal, nesouměrný, rozhýbaný a dokonale kýčovitý. Zdálo se, že jsme daly nový rozměr životu. Že nám život ten nový rozměr ukázal. Bylo to tak neskutečné - až jsem si říkala, že je to zázrak. Byl to malý zázrak, který jsme měly v sobě. Jen my dvě. Nikdo nemohl chápat. Otrávené kouzelnou drogou jsme poznávaly něco, co by jinak nemohlo existovat.
To je nádhera! vzdechla cizí dívka ve mně a já jsem s ní souhlasila. Chtěla si snad se mnou povídat? A jak se vůbec dostala do mého těla? Bylo mi trochu do pláče, oči mi slzely, jak nestačily přijímat množství vjemů. Smála jsem se a smála, jakoby to tak mělo být napořád. A pak jsem se sledovala, jak mi tečou slzy a říkala jsem zas té dívce uvnitř, že je to nádhera a ona se mnou souhlasila. Kolotoč. Dejavu. Divná dokonalost chechtající se do zblbnutí.
______________________
Všechno utichlo. Vítr pomalu ustal, barvy vybledly, zem přestala dýchat a zpevnila se, kouzelné obrazce se vypařily....mé tělo patřilo opět jen mně. Vše bylo zase o něco reálnější. Konec. Zbyl jen zvláštní úsměv a vzpomínka na umělý ráj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama