close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Půlroční

16. září 2009 v 10:49 |  Pohled zpátky
(Úplně jiná, ale přitom pořád stejná - ten nejobvyklejší ze všech uměleckých paradoxů.) Ležela jsem nahá na staré posteli a zírala nahoru, na strop. Tak jako vždycky. Jen pro tenhle den byl můj pohled o něco jinačí, protože byl o něco uslzelejší než obvykle. Oknem do pokoje přicházel už téměř noční vzduch a vše se zdálo uklizené až na malou provinilou hromádku oblečení uprostřed místnosti. Noční stolek opět změnil své uspořádání. Tentokrát na něm nebylo nic krom poloprázdné sklenice vína a bílá hořící svíce. Někdo by mohl říct, že jsem romantička a možná by měl pravdu. Jen nevím, zda se zrovna do tohohle dne romantika hodí.
Zase jen další smutek...vidíte? Že ne? Neoblékla jsem se do černého a nebloudila městem s pohřebním výrazem na tváři. Ten den byl jen málo odlišný od všech těch předchozích. A přesto, ačkoli se za to nemám ráda, jsem ho potřebovala uzavřít symbolicky. Ležela jsem tam nahá - na znak čistoty a klidu. Plakala jsem tiše - tak jako každá veselá dívka. Věděla jsem, že za ten půlrok se toho změnilo dost. Nebo alespoň něco. Pár věcí jsem pochopila a přesto - přičemž mi to připadalo vrcholně absurdní, ačkoli jsem cítila, že je to tak správně - jsem se opět vrátila na začátek. K víře, jejíž důvodem můžou být ze zásady dvě věci - intuice nebo naivita. Která z těch dvou věcí je u mě pravděpodobnější? Dost možná znáte odpověď spíš, než já sama. Asi bych vám odpověděla klasickou sebeironií a šla dál. ("Jsem naivka, vím to a je mi to k ničemu, protože si zase půjdu dobrovolně nabít nos.")
Ležela jsem tam a dívala se nahoru. Snad další pokus o přijmutí? Ne, věděla jsem, že nepřijímám. Dost možná to tedy mělo být gesto. Abyste věděli, jsem totiž milovnicí velkých gest - proto mám občas pocit, že jsem se narodila do špatné doby, protože pro gesta tu není místo. Lidé je nechápou, protože je nechtějí chápat. A já jsem potom jen nešťastná, když to zjistím. A tak pořád dokola. Snad proto ten večer, sklenička vína, bílá svíce a ...někoho možná pobuřující nahota. Ale tohle bylo gesto pro mě samotnou a tak jsem se nemusela bát, že by ho někdo nepochopil. Bylo mi to úplně jedno. Potřebovala jsem ho sama pro sebe.
Jak dlouho jsem tam takhle existovala? Nebyla to ani hodina. Když dohrálo CD Nicka Cavea, opět jsem se vrátila do života, oblékla se, sfoukla svíci, dopila červené na dně... a zavřela v pokoji tu vzpomínku, která byla přesně půl roku stará. Zbyla tam jen ona a pár slaných mokrých míst na polštáři.
Věděla jsem, že k němu stále patřím, i když on ke mně už dávno ne. Co na plat. Muselo to tak být? Mohla jsem to změnit? Chci to vůbec vědět? A pomůžou mi tyhle otázky? Zavřela jsem dveře od pokoje, prošla kolem obýváku, ve kterém se zbytek rodiny díval na televizi, přeskočila psa spícího ve dveřích, osprchovala se a šla spát. Nic víc. Žádná další rebelie, žádný další boj a prosím, žádné další otázky. Jen moje půlroční "výročí" samoty.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama