Ne, slova nejsou činy. Dokonce nejsou ani jejich předchůdci - jen se tak tváří, jen my jim dáváme tu falešnou masku příslibu budoucnosti, skutečnosti, splnitelnosti. To jsme my, kteří jim vkládají lživou duši a jsme to zase jenom my, kteří těch trapných slibů později litují. No, přinejemšním litují ti z nás, kteří znají svědomí nejen z knížek. Ti ostatní - a je jich mnoho - jen říkají všechny ty věci týkající se budoucnosti, kterou nemají v plánu si splnit, časem bez výčitků zapomenou, vypustí je a nechají je stejně prázdná, jaká byla už dávno před jejich vyslovením.
Přesto zase věříme a zase naivně doufáme, že tahle slova skutečně jsou matkou činu. A ten donebevolající omyl si uvědomujeme až příliš pozdě. Až když je po všem. Tyhle sliby zabolí ze všeho nejvíc. Už jenom proto, že jsou nevyřčené, nabírají na síle....a člověka to svádí k zapomínání na to, že i ony mají jen svou dočasnou platnost. O co větší je to potom rána, když nám to konečně dojde.
Stejně tak jsi mi i ty sliboval - a PÁNI! - kolik těch slibů bylo! A nezáleželo už na tom, jestli jsi je řekl nebo ne. Byly s námi, držely nás spolu, protože já jim věřila a ty - alespoň na malou chvíli - taky. Snad jsi mi toho tolik sliboval, aby ses nemusel ptát, co dál. Snad jsi pod všemi těmi sliby tušil, že se jednou rozloučíme; snad jsi tušil, že se "tyhle příběhy stávají jen v knížkách".
A - ano, další skvělá ironie osudu - touhle větou začal tvůj největší slib. Díky němu přišly i všechny ty ostatní, víš. Protože tehdy - a to už si ani nepamatuješ, kdy že to bylo, protože to sis ještě myslel, že mě miluješ - ses mě zeptal: "...A nechceš ji se mnou napsat?" Tak proč jsi mi sliboval něco, co jsi mi nemohl dát?
Snažila jsem se, opravdu ano. Chtěla jsem to - víc než cokoli jiného ve svém předchozím životě. A teď tu najednou sedím úplně sama a vím, že to byl jen přelud; že i tahle tvá otázka - tenhle tvůj slib - byla jedná velká ubohá růžová lež, kterou jsi nechal zmizet hned, jak jsi z ní vystřízlivěl, protože člověk jako ty nedokáže milovat, nechce milovat, bojí se milovat...ale za žádnou cenu by si to nebyl ochoten připustit.
Já vím, prožil jsi zklamání a - já vím - řekneš, že bychom stejně nemohli být spolu, ale skutečně je to tak? Nebo je to jen pouhá výmluva opírající se o ten známý stereotyp ZAKÁZANOSTI? Opravdu bychom nemohli být spolu, kdybys ke mně cítil to, o čem jsi mě přesvědčověl tak dlouho, až jsi tomu nakonec sám přestal věřit? Nežádám tě o city, už dávno ne. Nemá to smysl, neznáš je a jestli sis snad na malou chvíli vážně myslel, že své sliby dodržíš, tak oba víme, že ta chvíle pominula.
Najednou se to zdá přesně obráceně. To já jsem měla být ta holka, která toužila po krátkém zblázněném dobrodružství; ta holka, která tě bez výčitek opustí a bezstarostně odběhne za nějakým sedmnáctiletým klučinou s rovným kšiltem. Ta holka, která přeci NENÍ SCHOPNA LÁSKY - té opravdové, hluboké, zničující, krásné, pevné, nepopsatelné lásky. Takové lásky, kterou znají jenom dospělí, viď? - Přesně tohle jsi měl v očích nedlouho předtím, než jsme se rozešli. Prostě jsi nevěřil, že bych byla schopná ve svém věku cítit něco takového. Ale nakonec se zdá, že jsi to byl ty - a ne já. Že jsi to byl ty, kdo to nemohl cítit, víš. Že bláznivé dobrodružství to bylo z tvé strany. A že jsi odešel - bez výčitek a bez lásky. Protože poblouznění a láska jsou dvě naprosto odlišné věci. Já jsem byla jen člověk, který na to doplatil. Věřila jsem ti a věřila jsem v to, co cítíš, sama zaslepená tím, co jsem cítila já.
Teď se tomuhle textu možná sám usmíváš a ten úsměv je tak rodičovský a vševědoucí - víš, že i tohle může bolet? Ten tvůj pohled shora? To, že si teď říkáš, jak krásně dramatická dokážu ve své pubertální přecitlivělosti být? To, s jakou samozřejmostí ze mě děláš ještě menší holčičku, než ve skutečnosti jsem?
A nakonec toho všeho, rozuměj mi - jako korunu téhle stupidnosti, nad kterou se pousměješ - stejně nemohu opominout to, že kdybys přišel a řekl jsi "promiň mi", znovu bych tě nechala mě líbat a hladit a zraňovat ...protože mě pořád vlastníš. I když nejsi ten dobrý člověk, za kterého jsem tě měla, i když jsi mi ublížil jako ještě nikdo, stejně bych za tebou zase přiběhla - tak asi proto jsem ta MALÁ HOLČIČKA. Nebo jen zamilovaná? Každopádně - ani jedna z těch možností není vyhovující.