close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Telefonát

16. září 2009 v 10:57 |  Pohled zpátky
Proběhlo to stejně jako kdykoli předtím. V naprosto obyčejném dnu, v bezkonkurečně nudné chvíli. Měsíc čekání, ve kterém jsem musela zabíjet hodinu po hodině, abych se nemusela ohlížet, abych nemusela přemýšlet..abych se tvářila, že vlastně na nic nečekám. A teď, v den, na jehož symboliku jsem už dávno zapomněla; v den, kdy se mé naděje stáhly do ústraní, se to stalo. Jak jinak!
Ještě stále se chvěju. Neotvírám ústa, protože bych si určitě překousla jazyk. Myšlenky překročily povolenou rychlost, ale mozek místo aby je pokutoval, jim hraje do noty. Pokaždé, když mi to znovu dojde, v každém tom dalším trapném záchvěvu, se mi rozbuší srdce o něco hlasitěji, nemluvě o knedlíku v krku a neschopnosti se sosutředit. Základní (k životu potřebné) funkce, jakoby se opakovaně restartovaly, organismus reaguje až na druhý pokus.
Vážně se to stalo? Skutečně? To jako doopravdy? Skoro tomu nemůžu věřit, ačkoli jsem celou dobu až do té chvíle doufala (a celou dobu jsem si to doufání vyčítala). Ale přece - přece se zas ukázalo, že jsem si snad nic nenalhávala, že jsem to cítila správně….achjo.
Vidím sebe v tom jednom obrazu s řídkými koleny, nesmělostí, potlačenými slzičkami, tupým úsměvem. Všechno to proběhlo tak bezděčně, samozřejmě, jednoduše. Seděla jsem v autě a zírala z okna, opět na chvíli vtažena do svého skutečného příběhu, opět na chvíli nepochybně živá, zmatená, barevná, plná emocí a plachosti a doufání a…..taková, jaká jsem se vždycky dřív cítila být.
Ten kolotoč trval dvě minuty a třicetdevět sekund. Ale ty následky!
Oněměla jsem. Zapomněla jsem dýchat. Zapomněla jsem snad na všechno, včetně svého jména - pro tu jedinou chvíli s ním.
Nechat sebou takhle mávat! To jsem to dopracovala. Vím, je to špatně. Vím, jsem hloupá. Ale jak bych vůbec mohla? Jak bych mohla být chladná? Jak bych mohla mít nadhled? Nemýlila jsem se. Nečekala jsem zbytečně.
Teď "pro změnu" nevím. Jsem naštvaná na svůj příliš miloučký tón, na svou debilně zahranou bezstarostnost, na stupidní pocity z toho všeho. Nic se vlastně nestalo a podívejte se na mě.
Zblázním se! (Nevím, jestli kvůli sobě, nebo kvůli němu. A nevím, jestli štěstím, nebo smutkem. Docela legrace.) Že prý se ozve…že prý co nejdřív….ale bylo to jedno. Ten hlas mi tak moc chyběl, že jsem si to schopna naplno uvědomit až teď - zpětně. To jak klidně a melodicky mluvil, jakou používal intonaci a volil slova, jak se smál (a mě se ulevilo, že byl ten smích pořád takový, jaký jsem si ho pamatovala a jaký jsem dokázala milovat, i když se mi zdálo, že od doby, kdy jsem jej slyšela naposled, uběhlo asi sto let). Představovala jsem si ho, jak někde sedí ve své oblíbené mikině, jak vypadají jeho ústa, když vyslovují těch několik všedních myšlenek; znovu jsem si uvědomila jeho pohled a pak ruku, ve které drží telefon.
Možná jsem nebyla tak čitelná, jak jsem si připadala. Možná na mě taky trochu myslí. (Kéž by!)
….že prý co nejdřív….ano, snad. A snad tak, jak bych si to přála.
(Chci věřit, že ten hlásek vevnitř, co mi radí bojovat, není jen naivita, ale intuice.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama