close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Teoreticky hrdina

16. září 2009 v 11:13 |  Pohled zpátky
Někteří to píšou na konec, já to cpu sem - do úvodního odstavce. Jestli jsem si někdy byla jistá, že text působí útržkovitě, zmateně a dvojznačně, bylo to při dopsání této úvahy. Však už jsem taky zajisté někdy psala, že "mít jasno" - je poměrně vzdálený cíl (alespoň v mém případě) a tak snad nebudete příliš překvapeni touto zmatečností a některými nejasnostmi.

Udělat to jednou je naivita (která bude po zásluze potrestána). Ale udělat to podruhé - to je bláznovství (ačkoli přítel by to zajisté nazval spíš vnitřní silou). Ať tak nebo tak, je na tom jen pramálo hrdinství. Koneckonců, obdivovali byste člověka, který se rozběhne hlavou proti zdi? Myslím, že někde tady se projevuje hranice mezi činem obdivuhodným a pošetilým. (A ta hranice není žádná zeď, ale spíš narychlpo nakreslená přerušovaná čára.)
Každopádně se ale dotyčný blázen (či snad hrdina?) pokaždé diví, že si hlavu použitou jako beranidlo, zcela jednoduše rozbije. Jistě, že si ji musel rozbít. Logické ne? Tak co se musí stát, aby se člověk opovážil takovou logiku zpochybnit? Výsledek je pokaždé stejný, i když se tu jedná o dva přístupy.
No, upřímně by někdy stálo za to natočit si šokovaný výraz každého, komu o svém hrdinství/bláznovství řeknete. Natočit si ten výraz a koukat pak na všechny okolo s takovým nadhledem, jaký máte ve chvíli, kdy o svém příběhu mluvíte. Mít ten nadhled nejen teoreticky, ale taky prakticky. O co by pak věci byly jednodušší! Takhle to ale bohužel nechodí. Neustále se zmítáte mezi snahou o chladnou hlavu, teorií o asertivním chování a pak praktickou stránkou věci, která za touhle perfektní teorií značně pokulhává. Kdyby byla praxe tak jednoduchá jako teorie, nerozlišovali bychom je, že?
Tahle dokonalá bezmoc nad vlastním konáním mě nepřestává překvapovat (a štvát). Víme, že je to špatně…a často i víme, jak by to mělo být správně. A přesto neumíme tohle vědění upotřebit…realizovat. V čem je ten problém? Můžete namítat, že TO VŽDYCKY JDE, pokud člověk opravdu chce - ale to je opět jen teoretické tvrzení. Zkuste si představit nějaký svůj momentální konkrétní problém a vyřešte ho. Že to nejde? Ale notak, vždyť to přeci JDE VŽDYCKY, ne? Možná to chce všechno jen trochu času, člověk ten nadhled časem získá a řešení objeví i prakticky. Ale do té doby….
Utíkám sem, mezi pár rádoby chytrých řádků. Utíkám dál, abych utekla tomu, čemu utéct nemůžu. Konkrétnosti. Obcházím jí obloukem, ale ten není dost velký na to, abych se svému banálnímu problému mohla zcela vyhnout; alespoň ne všem jeho rysům. Všem jeho trapně klasickým rysům - ale nepředbíhejme. Znova a znova to zkouším a opět se nápadně podobám tomu bláznovi z prvního odstavce. Utíkám do svých řádků. Víte…ono totiž takhle na papíře je všechno nějak poetičtější, snadnější. Když dopíšu, jsem o něco lehčí a řešení se mi zdá jednoduché. Ano jistě, na tom papíře - proč ne. Na něm je všechno krásné, dokonce i odpornosti. Popsat své syrové smutky hezkými slovy a tvářit se, že je mé trápení vlastně vznešenost sama, to není nic těžkého. A pro koho ano? Písmenkový koktejl z pokusu o nadhled nad svou vlastní situací a snahy o umění. Přeci jen to působí - tohle opakování starých klišé i používání podivných (někdo by řekl "neotřelých") výrazů, které mi občasně vyskočí na mysl. I osobní problémy se tak dají ukázat v hezkém kabátu a vypadají dramaticky, hluboce….a z tuctového se rázem stává Nevšední, avšak přesto něčím blízké skutečnosti. Něco, co (pokud v tom má člověk dostatečnou praxi) může skoro až vzbuzovat obdiv. Tady snad na chvíli dokážu oklamat sama sebe a nebýt jen puberťačka s uslzelýma očima.
Tady mezi řádky na chvíli žiju jinak. Můžu žít v nějaké povídce, mít nadhled, uvažovat víc poeticky; věci mohou vypadat krásně, protože jsou na papíře…pár klikiháků, co nahradí bolavou trojrozměrnost skutečného světa. (Zkrátka útěk - představuju si postavičku utíkající někam do papíru, pryč…dokud z ní nezbyde jen tečka.) Kdybych mohla být v povídce a v jednom záběru mého života hrála jemná hudba, kterou by ostatní mohli slyšet. A v dramatické půlsekundě bych se usmála tak, že by celý svět poznal, co ten úsměv znamená. Chtěla bych to cítit tak, jako v příbězích, co propůjčují duši mému prachobyčejnému trápení. Taková bych chtěla být - ta dívka z pohádek. Lepší, i když míň opravdová. Ta, která dokáže banalitu proměnit v duševní dilema a přesto ji pak vyřešit jako banalitu. Představuju si sama sebe na těch pár chvil jako tu dívku z papíru a ne tu opravdovou. Paradoxně to, že opouštím realitu mi možná pomáhá vidět ji o něco čistěji.

Tak i tenhle text je sám sobě příkladem teoretických rozumů, které v praxi nevypadají tak dobře, jako na papíře. Vlastně tu od začátku řeším jen jediný ubohý problém, ačkoli se celou dobu snažím, abyste zde nenašli ani stopu po konkrétnosti. Ale stačí říct jen pár slov. Šestnáctiletá smutná dívka - a víte vše. Co mě asi může trápit? Dělám to, co všechny ostatní - milionkrát omílám to samé téma, jen měním prostředí a upravuju slova, ale stále se točím v kruhu. Je to vlastně vtipné (až stupidní) - jako v životě. Můžu být zklamaná první láskou, rozhádaná s rodiči, naštvaná na kamarádku….stačí si jen vybrat, všechno je stejně typické a nudné.
Ovšem tady v teorii nás to nemusí trápit. Tady můžu nadále předstírat, že už jsem jiná, snad dospělejší, rozumnější, tak nějak celkově lepší. Asi abych si nepřipadala úplně bezcenná či co. Ale pššt, tohle přeci nevíte. Tenhle text přece poukazuje na VZNEŠENÉ OBECNÉ DUŠEVNÍ DILEMA…… nebo ne?
Tohle nechám na vás. Záleží na vás, jak to chcete vnímat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama