Opatrně jsi otevřela velkou bílou skříň a trochu nejistě sis prohlédla jednotlivé poličky. Sundala sis sako, odložila kabelku, stáhla vlasy do lesklého uzlu...a zhluboka ses nadechla. Ta dívka, která tu pracovala před tebou, byla nejspíš úplně jiná. Nepořádek ji rozhodně nerozčiloval. Bylo to vlastně vtipné - při jejím povolání - trochu ses usmála. Vyházela jsi staré nepotřebné věci, vyprala jsi špinavé hadry a roztřídila je podle barev, všechny čisticí prostředky s prošlou lhůtou jsi nemilosrdně vyhodila a ty zbylé jsi srovnala podle toho, jak moc byly ještě plné (dosluhující jsi dávala vždy dopředu, aby byly po ruce). Odteď jsi byla někým jiným.
______________________
Vzpomínám si, když jsem ve škole naposled potkala naší paní uklízečku. Působila jako vždy trochu utahaně, starosti jí dělaly vrásky na čele a snad byla poněkud nevrlá. Pozdravila jsem ji a ona mi téměř neslyšně odpověděla. Zvenku vypadala jako někdo absolutně neproniknutelný. Vzbuzovala ve mně smíšené pocity.
____________________
...Najednou jsem byla já ta podřadná bytost. Úslužně jsem zdravila všechny ty lidi, kteří byli zajisté o moc důležitější než já - ta brigádnice, co je tu na úklid. Když jsem jim podržela dveře nebo je nechala projít první, občasně se usmívali (pokud měli dobrou náladu) a v očích se jim zračila nejistota, protože nevěděli, jak by se ke mně měli chovat. Ta neurčitá zmatenost, která se jim vnesla do tváře pokaždé, když jsem jim dala najevo, že já jsem na nižším stupýnku, než jsou sami, mě vlastně bavila. Ne škodolibě; spíš tak nějak soucitně. Ani já jsem nikdy nevěděla, jak se k uklízečkám mám vlastně chovat. Nikdy jsem si nebyla jistá, kam s očima...kdy mám zdravit a kdy jim uhnout ze dveří...připadaly mi jako z jiného světa. (Asi taky jsou.)
Ale teď jsem já byla v roli té neviditelné, která si mohla dovolit všechno. Mohla chodit do dveří, které by normálnímu návštěvníkovi zůstaly zavřeny, mohla jsem procházet kanceláře úplně cizích lidí, které tolik vypovídaly o jejich vlastnících, až mi přišlo šílené jen tak tam NEPATŘIČNĚ být, sahat jim na věci a vědět, že mi nikdo nic neřekne - protože nemůže. Byla jsem svým vlastním pánem a taky tichým pánem všech těch věcí okolo; byl to ten nejzvlášnější pocit, jaký jsem kdy zažila. Stála jsem kolikrát sotva metr nebo dva od cizích dospělých lidí a přesto na mě nikdo nepromluvil, ani se nepodíval mým směrem. Věděla jsem přesně, že je jim moje přítomnost trochu nepříjemná a mají pocit, že jim koukám přes rameno, a že přes své vyšší společenské postavení neřeknou nic, protože je to přeci moje práce. A zase jsem z toho neměla škodolibou radost; jen ten zvláštní soucitný pocit.
Role se změnily. Měla jsem v rukou jejich osobní věci, pohybovala jsem se mezi nimi, slyšela jejich rozhovory, sledovala, jak pracují, jak zívají, obědvají, pláčou...a to všechno zadarmo. Co zadarmo, dokonce s odměnou.
(Když někam zahodíte ten počáteční stud, jde všechno líp. Strávíte pár hodin úplně o samotě. Máte čas na své myšlenky, bolístky, úsměvy, vzpomínky….odcházíte s příjemnou fyzickou únavou a docela se těšíte na další den.)
Jako ta němá holčina s hadrem v ruce jsem se nechávala okouzlit lidmi, aniž bych je znala a vytvořila si ke každému z nich specifický vztah. Jedna silnější blondýna mě chtěla celou dobu ignorovat, jeden pán mě stihnul snad pokaždé pozdravit dřív, než já jeho. Jedna mladá hubená slečna, co se pořád smála, říkala "Dobrý den" přehnaně snaživě. Jeden mladý kluk vypadal jako Leoš Mareš a místo zásuvka říkal ZDÍRA….byla to dobrá parta lidí, kterou jsem se naučila znát po svém. Cizíma očima, ale přesto tak nějak důvěrněji, než by si člověk možná mohl myslet.