close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

V čekárně

16. září 2009 v 11:09 |  Pohled zpátky
Zas takhle na večír, v oblaku nasmrádlýho kouře, si prohlížim vlastní duši a zjišťuju, jakej
odpor ve mně vyvolává. Trochu těch lidskejch zvratků je vždycky potřeba, aby se člověk posunul a já jsem zase úplně mimo; už to vidim, jak zejtra ráno vstanu a bude mi blbě i z těch pár okamžiků, který se mi nevykouřej z hlavy. Tak to asi nemá bejt, nebyla jsem přece taková, já ani ty - heh, my jsme nebyli, nikdy, protože jsme přece nechtěli. Tak teď patřim mezi lidi, po kterejch se opovržlivě ohlížíte, od kterejch si v autobuse odsednete, protože z nich táhne smrad piva, cigaret a lidskýho krachu.
Spousta pravidel přestalo existovat, některý hranice se posunuly za obzor, jiný už zmizely dočista a já si řikám proč. (Ne, tady neni otazník, vážně.) Nějak jsem stihla ztratit kontakt s normálnim světem lidí a bylo to až ke zblití snadný. Ne snad, že by si někdo včas všimnul a vrátil mě zpátky, ale na tom už nezáleží, rozhodla jsm se přece sama, tak proč si ukazovat prstem na ty ostatní? Tohle bylo jenom v mojí režii, i když je mi teď jasný, že jsem se zas jednou pekelně sekla. Myslim taky, že tuhle chybu už fakt nerozdejchám. Tady ve spodině společnosti ale stejně záleží na jinejch věcech. Trocha fetu, trávy, pití, dobrejch bot a teplý bundy, anebo je to vlastně taky jedno. Nikdo si tu nechce hrát na to, jakou cenu má každá bytost (jsme stejně všichni hyeny), nikdo nemá potřebu pronášet oduševnělé myšlenky o smyslu všeho kolem nás.
Některý slova už si nepamatuju, nepoužívám je totiž. Není s kym mluvit, ani o čem; můj život se zúžil na pár základních potřeb, kolem kterejch se točí každej další den. Sleduju společnost okolo (a nade mnou) jak žije, jak se hejbe někam kupředu a já tu zůstávám a sleduju jejich přerod v něco novýho, sama naprosto odepsaná, vyjmutá z jakýhokoliv dění.
Zase tu sedim v přístavu a čekám na ráno, až se voda pod východem slunce zbarví do žlutošeda a první čluny nastartujou den. Někde tady přestává existovat život tak, jak ho lidi znaj - ten standart, ta životní šablona - se tady kroutí, pitvoří a ukazuje svojí druhou tvář. Co tvář, všechno se ke mně nakonec otočilo zády (no, dobře, chtěla jsem původně říct zadkem), abych si uvědomila, že jsem každýmu ukradená. Jenomže v tomhle se nelišim od těch lidí tam nahoře, v normálním životě, kdepak. Jo, připadaj si líp, ale jsou stejně nedůležitý jako já.
Tohle už je třetí joint, přátelé, tady přestává legrace. Protože jsem zase napůl v háji a vidim sebe, jak mám totální myšlenkovej zásek, naprosto vygumováno, vypatláno, mrtvo. Jojo, jsme všichni ubožáci, bez rozdílů. Co na tom? Nač to pohoršení? Nač to ohrané morální dilema? Nač ty normy? Panebože lidi, postavte si svět na debilních pravidlech, abyste měli pocit moci alespoň nad vlastním životem (a ti lepší z vás i moc nad životy pár človíčků okolo.) Protože to je to, co vás děsí - že nenajdete smysl, že se ztratíte v chaosu, že nebude mít vliv na nic z toho, co vás v životě čeká. Celá tahle divadelní hra s mizernejma scénářema a ještě mizernějšíma hereckýma výkonama, je vám ale nakonec stejně úplně k ničemu. Počkejte si na smrtelnou postel - až na ní budete ležet prohnilý pravidlama, etikou, vlastníma zábranama, rádoby šťastnym příběhem vlastního života - no, jenom si počkejte na ten pocit. Mě už to neštve, na rozdíl od vás můžu s klidem říct, že jenom zabíjim čas v čekárně na smrt. (Jo, ta vaše čekárna je hezčí, ale k čemu to je?)
Trapné poselství, že? Vy byste to poselstvím dozajista ani nenazvali. Pro vás jsem jenom troska s prochlastanym mozkem a zničenym životem. Já si tak nepřipadám, já tu totiž jenom čekám na smrt, moji milí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama