close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Víkend

20. září 2009 v 20:28 |  Popelnice
Víkend je zas u konce. Vlastně se toho za ty dva dny moc nestalo. Asi proto, abych plně vstřebala tu noc z pátka na sobotu. Je zajímavý, jak jsou nakonec nejdůležitější ty chvíle, u kterejch to vůbec nečekáme. Něco si naplánujem, něco uděláme, něco prožijem. A pak to přijde..a vůbec to nechápem. No vážně, kdo by si tohle pomyslel? Já teda rozhodně ne.
Když jdem na první rande, ještě nevíme, že je to osudový. A když někoho vidíme naposled, ještě nevíme, že je to naposled. Je zvláštní, že je to zrovna takhle.
A když je víkend u konce, přemejšlím nad spoustu věcí. Ne proto, že bych chtěla. Ale proto, že mozek šlape v setrvačnosti a pořád se vrací k nejnovějším událostem, aby si je zrekapituloval, u některejch se zastavil, prohlídnul si je podrobněji, ujistil se, že se to fakt stalo a…šel zase o myšlenku dál.
Navečer jsou tyhle myšlenky obzvlášť ztěžklý. Možná trochu míň opravdový. V týhle izolaci od světa je všechno míň opravdový.
Ležím v knížkách, piju čaj, poslouchám hudbu. Ale nežiju…jen…se tu vznáším ve svým vakuu a pokaždý, když se snažím přiblížit tomu pocitu, co jsem poprvý poznala v sobotu kolem třetí ráno, se kolem mejch přivřenejch očí udělaj vrásky a obočí se mi svraští. Chci to. Chci aspoň ozvěnu. Aspoň stopu. Aspoň záchvěv…prosím! Cokoliv.
Když jsem tam ležela, v cizí měkoučký posteli a dokonalym objetí, měla jsem pocit, že to ani nemůžu vydržet. Že to nedokážu vstřebat…ani pojmout. Že je to mnohem větší než moje srdce, než všechny buňky mýho těla dohromady.
Teď to pořád cítím. Když si detailně vybavím tu chvíli, je to pořád uvnitř. Jen ozvěna, ale je tam.

Vlastně jsem se nikdy nesázela. Jednala jsem, měla jsem to takříkajíc pod kotrolou. Zpětně to tak asi vůbec nevypadá - zvenku rozhodně ne. Ale má se to tak, že všechno, do čeho jsem kdy šla, byla hra na jistotu. Věděla jsem, že i kdyby to dopadlo fakt zle, tak to nakonec přežiju. Přežiju to, i když si v tý chvíli, kdy prohraju, budu myslet, že ne. I když budu říkat, že už nechci. Že nemůžu. Ale vždycky - vždycky jsem šla jen tam, kam mi to moje možnosti dovolily. Žádný riskování. Žádný zbytečný provokování mojí jen zdánlivě stabilní povahy a osudu. Kdepak.
V zásadě jsou dva typy sázek. Ty, který vám můžou jenom pomoct. Protože když nevyjdou, ubírá se váš život dál svým kalsickym tempem a když vyjdou - tak hurá. Ale to jsou jen detaily. Jen legrace. Jen byty.
Ty skutečný sázky jsou totiž na život a na smrt.
Tohle je jedna z nich. A já jsem do ní šla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 tuthwoadt tuthwoadt | 14. října 2009 v 20:20 | Reagovat

..mluvíš mi z duše..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama