Nevěřila bych, že to v jeho očích ještě někdy uvidím. Překvapil mě. A v té první chvíli jsem byla tak úžasně jednoduše ráda! Tak ráda jako pozorovatel. Teď jsem taky ráda, ale jinak…jako dcera. A je mi z toho těžko…ostatně, kdo by se mi divil?
Přemýšlím nad tím, že má taky svůj život a chce něco změnit. Nikdy by mi úmyslně neublížil. Ale v ten podvečer, když jsme se zas vraceli domů z procházky, mi došlo, že chce začít jinde. Cítila jsem, jak moc touží po novém začátku vedle ní - té nové neznámé. Všechno se to nabízelo, jen po tom natáhnout ruku,. Jediný důvod, proč to ještě neudělal, je, že váhá. Že mu to připadá rychlé. A snad i trochu nefér. (Ačkoli já na tom nic neférového neshledávám, ale on ví víc.)
Vlastně bych si to taky přála tím způsobem, jako on. Jednou svou částí určitě. Ta druhá část mě však nutí si znovu připomenout celý kolotoč událostí od přeloňského května až sem. Dochází mi, že teď už to není jen příběh na vyprávění kamarádkám. Je to vážnější, definitivnější, osobnější…radikálnější. Snad utěšující v tom, že nebudu muset sledovat jeho samotu. Snad ulehčující v tom, že bude mít konečně klid. Ale po dvaceti letech….chci ho vidět jako zamilovaného puberťáka? A navíc, co když tahle pohádka nějak nevyjde? Snad by mi to mohlo být trochu jedno - třeba už tou dobou budu dávno pryč. Ale pořád je to ON. A je pro mě moc důležitý.
Nechtěla bych být v jeho situaci; nesnáším totiž rozhodnutí. Ale myslím, že spousta věcí mu to rozhodování ulehčilo a tak udělal správnou věc. Jen nemám představu, jak dlouho může trvat, než se s tím vnitřně srovná, než si zvykne, než najde nové radosti a půjde celistvě dál. (A nejen on, ale i my všichni.) Třeba by mu v tom právě ona pomohla. Moc bych mu ji přála. On je citlivý člověk, pozná kudy chce jít. A pokud se mu tahle cesta jako správná jeví, s nejvyšší pravděpodobnsotí se nemýlí. Když si ale sama sebe představím, jak jí podávám ruku při představování…když si představím jeho vedle ní…mám strach.
Kráčeli jsme po špinavém chodníku, cvrčci vyhrávali snad ještě hlasitěji než obvykle a jemu zase zářily oči. A taky říkal, že nelituje. Ale jednou svou malinkou částí přeci jen cítil něco podobného lítosti - bylo mu to vidět na očích. Mluvil s tou klasickou nadějí v hlase (znám ji, jeden čas jsem ji měla taky) a snad pro těch pár vteřin radosti zapomněl na to, co všechno ho ještě čeká, než se tenhle kruh uzavře. Neměla bych odvahu kritizovat jeho rozhodnutí, jen ve mně důvěra ve šťastný konec vyvolává pocit nevolnosti. Neuvěřím do té doby, dokud se to nestane. Dokud to neuvidím na vlastní oči. Říct si, že to bude fajn, je předčasný výrok. Tyhle soudy, tohle spoléhání se na ostatní (či snad na osud?), vede jen k dalšímu - a pardon, za ten výraz - držkopádu. Na představy o šťastných koncích je ještě času dost. A ani tenhle dvojznačný pocit není na místě. Taky je na něj ještě brzo.
Ten člověk má svých starostí dost, moje pochybnosti teď musí být jen moje. Potřebuje podporu. A do té doby, než uděláme poslední krok na téhle cestě, nemá cenu věštit dalekou budoucnost.