close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vylhaná od základů

16. září 2009 v 11:12 |  Pohled zpátky
Na okamžik si to zkus připustit. Zkus zhodnotit posledních pár let takových, jaká opravdu byla. Zkus je vzít do rukou, vzpomenout si na ty nejdůležitější útržky a pak se na to období podívat jako na celek. Přemýšlej o tom, jakou procentuální část tvého pubertálního života by tvořily lži.
Nesnášíš, když ti někdo lže. Ještě víc, když ti pak řekne, že je lež někdy lepší, protože skýtá milosrdenství a umí být ohleduplná. Vždycky bys radši volila bezohlednou, neplánovaně vykřiknutou, omylem prozrazenou, bolestivou, drsnou, zlomovou pravdu. A přesto je tvůj život doslova vyskládán ze lží. Lží, které jsi tu vždycky měla, abys byla chráněná a usměvavá, abys k nim mohla vždycky utéct, aby ses jimi naučila žít svůj vysněný fajn život a nemusela myslet na to, co se skrývá dole. Tam! No támhle! Jen se podívej. Už to skoro nevidíš, co? Buď pochválena za to, jak obratně ses naučila lhát. Je to to jediné, co tě teď drží při životě. Doslova.
Místo toho, abys svůj život přijala takový, jaký je, a bojovala, jsi ho jednoduše pohřbila pod jiný život. Jiný…takový, jaký ho znají kolemjdoucí i přátelé. Jenže oni tak můžou žít doopravdy. Ty jenom lžeš. Protože jsi prostě slaboch…nedokázala by sis přiznat nic z toho, čím skutečně jsi. Že ti zbývá už tak strašně málo času…že tě tlačí u srdce to, jak ti každý den ukrajuje podstatnou část tvojí existence….jak cítíš, že se s každou další hodinou stáváš slabší. Pomalu umíráš, ale nikomu jsi to nikdy neřekla. Ani sobě ne. Zoufale chceš, abys odešla taková, jakou tě znají. Jakou ses naučila znát se i ty. Protože jedině tak se dokážeš ovládat, jedině s tímhle dokážeš hrát. Blafuješ tak dlouho - daří se ti přesvědčit i sama sebe, že držíš vítězné karty.

Dnes ne. Sedíš tady napnutá jako struna a nasloucháš úpěnlivě srdci; nasloucháš tak intenzivně, jako bys ho prosila o každý další tep a zároveň čekala, kdy se místo "buch buch" objeví ničím nerušené ticho. Žádný pohyb, žádný život. Nic. Mohla bys najednou zmizet ze všech začatých příběhů a už bys nikdy neviděla tváře těch, které miluješ, ani necítila vítr, ani nenapsala další slovo do deníku. Nikdy. Nikdy. Nevermore.
Neumíš darovat city, protože po nikom nemůžeš žádat, aby je daroval tobě - osobě, která
nemá víc, než přítomnost. Protože chtít po někom, aby byl s tebou šťastný na těch několik chvil, by bylo bezcitné.
Obklopuješ se lidmi, aby sis nepřipadala tak hrozně sama. Lítáš z extrému do extrému, tu a tam ochutnáváš, porušuješ pravidla, šokuješ, nabíráš život s nekončící touhou, nabíráš ho ve zlatých dávkách. A přesto si připadáš pořád prázdnější, vykotlanější; vším projíždíš jako nůž - klouzáš dovnitř věcí a zároveň zůstáváš opodál a pozoruješ je ( i sebe). Stává se pořád obtížnější pokračovat a tebe to paradoxně nutí jen přidávat na rychlosti, přidávat na intenzitě každého minulého i dalšího prožitku, každé emoce. Žiješ od nejspodnějších kořenů až po nebesa. Není to strach ze smrti, co tě požírá a žene kupředu; za tohle nemůže strach (- ten ničí tvůj rebelantský život, jako léčba šokem -), za tohle může nejistota… nevíš, kdy si pro tebe přijdou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama