"Hlavně nebuď nostalgická," řekl v polovtipu a usmál se tak nečitelně, jak mu jeho herecké nadání dovolilo. Ale viděla jsem ten trochu-strach a hlavně nechuť ke vzpomínání, k tomu, že mu dokážu připomenout asi tisíc věcí, které udělal nebo řekl a on nebude vědět, co na to odpovědět; bylo v tom tónu znát všechno, co se snažil skrýt, snad právě o to jasněji, čím méně vážně chtěl působit, když mi dal najevo, že o minulost nestojí.
Přitom bylo tolik příležitostí položit jednu z těch otázek, které se nekladou, protože musíme hrát za všech okolností; bylo tolik tichých chvil, během kterých jsem mohla začít o něčem, co hodně nechtěl slyšet. Jsou to přesně ty typické dívčí otázky, které chlapi (asi) nemají rádi. Protože se mnou nechtěl nic řešit, chtěl si užít ten krátký čas, ve kterém jsme se mohli usmívat, rýpnout si, letmo se dotknout. Je v tom tolik sobeckosti a přirozenosti, až to člověka málem překvapí. Ovšem bylo to tak stejně lepší. Protože co bych vyřešila nějakou další otázkou?
Nezdá se to tak dlouho, ale bude to už rok. Celý dlouhý rok. Je to šílený. Mám v hlavě trochu temno z toho celého včerejška. Bylo to obrovsky fajn, konečně jsem si vedle něj mohla stoupnout a ustát to. Být veselá nejen proto, že musím, ale proto, že jsem byla schopna snést, jak je mi s ním příjemně, i když mi nepatří. I proto nemělo cenu pitvat průběh večera otázkami, protože už to nedělám.
Jak jsem šla vedle něj, neudělala jsem nic, co by ho vyprovokovalo - a né proto, že bych nechtěla. Jenže ubližovat sama sobě už neplánuju, už mě to nebaví. Uznávám, tam v baru jsem mu párkrát věnovala nějaký dotek, podvědomě, s přátelskou myšlenkou ( - až zpětně mi docházelo, že mi ksmrti chyběl). Neřekla jsem mu i ty další věci, které by možná rád slyšel. Třeba, že ho moc ráda vidím, že mu to zas sluší, že …ho miluju? Vyznání opilé puberťačky by byl, abych tak řekla, zlatý hřeb večera.
Galantně mě doprovázel domů a jak jsem šla vedle něj, neudělala jsem nic, co by ho vyprovokovalo - ale najednou stál přede mnou a my se líbali. A pak jsem zas nic neřekla, i když vím, že po mně často koukal během celé té cesty a sledoval moje tiché skryté utrpení, možná napjatě čekal, kdy začnu hysterčit nebo plakat, ale možná-možná, že mu vůbec nedocházelo, jak to se mnou mává. Možná jen přemýšlel o tom, jestli je moc velká zima na soulož venku. Mohla jsem se zeptat - proč to děláš? Proč líbáš někoho, kdo tě miluje, když žiješ s někým jiným? Protože jsi prostě chlap? Protože podvádíš, i když jsi spokojený (ačkoliv líbání pro tebe není nevěra, já vím).
Prostě jsi to v tu chvíli chtěl udělat a tak jsi to udělal. Věděl jsi, že jsem moc omámená, než abych ti v tom zabránila
a měl jsi chuť.
Prostě jsi to v tu chvíli chtěl udělat a tak jsi to udělal. Věděl jsi, že jsem moc omámená, než abych ti v tom zabránila
a měl jsi chuť.
Za celý ten rok jsem nevěřila, že by se to někdy mohlo stát…a on pak přijde, chvíli si hraje a já mu ani nemůžu říct, jaké to má následky - ze spousty důvodů. Je mi příšerně. Můžu tu jenom sedět a zase po dlouhý době pofňukávat kvůli pár vteřinám, kvůli němu. …on chtěl, aby to tak dopadlo. Protože už předtím, když jsme spolu telefonovali, se choval jinak. Jako k té, se kterou může podvést ženu, co na něj čeká doma. A pak ta nabídka, že mě doprovodí…tak předčasná, tak samozřejmá, tak dokonale všeříkající. A jsem ještě hnusnější právě tím, že jsem tohle všechno tušila a stejně se nechala odtáhnout až domů, stejně jsem ho
nechala mě tisknout a líbat a vzrušovat nás oba a pak ho jemně odstrčit, nechat toho - né
proboha proto, že to není správné (takový důvod by mě snad šlechtil). Jen proto, že by mě cokoliv dalšího zničilo.
nechala mě tisknout a líbat a vzrušovat nás oba a pak ho jemně odstrčit, nechat toho - né
proboha proto, že to není správné (takový důvod by mě snad šlechtil). Jen proto, že by mě cokoliv dalšího zničilo.
Chvíli pak sedět před barákem, zírat před sebe, mrznout a mít jeho ruku na rameni, dotýkat se jí, hladit ho, na chvíli si představovat, že jsme spolu a pak se obyčejně rozloučit a vědět, že už se to nikdy nebude opakovat. Vědět, že už nikdy nebudu láska (- jen nevěra) a doma se s tímhle levnym pocitem vyzvracet do červenýho kýble.