Přes perón protančila potrhaná křídla novin z předvčerejška.
Stála v tom nejklasičtějším obrazu jedné vteřiny, ve které se červená ručička na hodinách zhoupne těch několik ubohých milimetrů a znovu tak posune přítomnost o kousek dál. Existovala v tom jediném důrazu, ve kterém se ozvalo další "tik" a existovala v něm přesně tak, jak byste čekali.
Černé vlasy jí padaly do obličeje, ošoupané plátěnky měla promočené, takže jí byla příšerná zima, ruce se zašlou manikúrou schovávala do příliš dlouhých rukávů pubertálního trička s potiskem...a přála si být aspoň na chvíli taková, za jakou byste ji mohli považovat vy i její dočasní "přátelé" postávající na nástupišti: řadová, připitomělá, neslušná...s naivním úsměvem, úskočnýma očima, hlavou zamotanou alkoholem (i když jí ještě nebylo osmnáct), vzbuzující soucit a odpor zároveň, trochu jako vyvrhel a trochu jako připomínka pro ty, kteří už pubertou prošli....A tak dále. Nic nového, že?
I když nebyla tou dívkou, za kterou se dnes převlékla, snad stačilo, že jí to věřili ostatní. Vždycky to muselo stačit; luxus toho, že má člověk na výběr, jednoduše neznala. Dnes to byla zas jen další role, která ji měla zachránit od sebe samotné a od všech těch problémů, před kterými posledních pár měsíců utíkala....paradoxně utíkala jen proto, že se chtěla jednou zachovat dospěle. Nic nepitvat, nedělat scény; nechtěla nikomu nic vyčítat, nechtěla, aby někdo viděl její slzy, nestála o soucit, nesnesla pomyšlení na sebe jako na tu, kterou znali dřív. A tak utíkala. A lhala sama sobě, protože nedokázala být tou osobou z dřívějška, ale mnohem jednodušší bylo předstírat, že už jí nechce být, než si přiznat, že nemůže. Nic víc už vědět nepotřebujete. Nezáleželo na důvodech - ne pro ostatní. Zkrátka už to nebyla ona, že?
Dnes nechtěla myslet na to, že se pokaždé, když ho viděla, neubránila tomu odpornému ironickému podtónu, co se úpěnlivě snažila skrýt v normálním hlase; přesto se neubránila občasným cynismům, které (jak doufala) snad ani nezaregistroval; protože přesně a jedině to ji dělalo nedostupnou a jinou. Protože jedině tak si vedle něj aspoň na chvíli mohla připadat silná, i když to byla jen jedna velká lež. (Stejně jako ten poslední rok, který s ním strávila, že?)
Všechno...do poslední vteřiny každého dne, ve kterém si musela najít asi tisíc zbytečných činností (a tudíž nepřemýšlet)... všechno to byl další útěk od toho nekonečného kolotoče "večerní opilost-ranní kocovina-pořezané zápěstí-vlasy smrdící cigaretovým kouřem". A vedle něj? Jen útěk do té osamocené vteřiny, ve které si mohla dovolit být zraněná a zamilovaná; ve které mu zase patřila celou svou bytostí (protože to nemohl vidět) a po které následovalo spousta dalších a dalších a dalších vteřin, během nichž přemáhala své počáteční utajené rozechvění z jeho přítomnosti. Znova ho chtěla potkávat, protože jí chyběl...on i jeho zvyky, jeho chrápání v noci a způsob, jakým ji líbal; jeho dokonalý smích, díky kterému mohla být silná....znova ho chtěla potkávat, i když věděla, že si jen ubližuje. Znova ho chtěla vídat pro tu jedinou lživou vteřinu a těch pár dalších minut, ve kterých předstírala, že je všechno v pořádku. Že k němu už nic necítí. Jen divadýlko, které ji týralo a přitom stále udržovalo při životě.
Stejně to bylo všechno k ničemu. Nemohla nic změnit.......Že?