close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Znovuzrození

16. září 2009 v 10:47 |  Pohled zpátky
Seděli tam přesně tak, jak by se dalo snadno předpokládat. Ta úžasná všednost, ta až primitivní samozřejmost; oba již naprosto uvědomělí, jiní, dospělí. Dokonce i oni sami možná věděli, že tam jednou přesně takhle budou sedět a trochu rozpačitě se na sebe dívat; tak nějak
unavenější a nejistí.
Odkašlala si a pohlédla mu do očí se stejnou plachostí, jakou si pamatoval z dob, kdy byla ještě dítě. Tiše se usmál. Je to pořád ona, pomyslel si, pořád ta samá dívka, kterou jsem znal, stydlivá, trochu zarmoucená, ale s veselýma očima, přemýšlel. A přesto v ní spatřoval jinou osobu, jinou a dospělou, vyzrálou, vyrovnanou, na míle vzdálenou vší té minulosti, kterou si ani jeden z nich nechtěl přiznat - alespoň ne nahlas. Byla hezká, zůstalo v ní stále něco pubertálního, ale dost možná se mu to jen zdálo, protože chtěl mít pocit, že ji zná - že to, co k ní patřilo, je ještě stále součástí i této znovuobjevené živoucí bytosti na kterou - ač to sám nechtěl - nepřestal vzpomínat. Někde v sobě snad jakoby nosila obrázek dívčiny s chlapeckými koleny v ošoupaných džínách, s těmi jiskřičkami a doufáním; ten nereálný obrázek někoho, koho si snažil vybavit ve svém starém bytě, v tramvaji, ve vlastní náruči.
Jak pošetile vypadala, jak bázlivě se usmívala, protože nedokázala zapomenout - musel to vidět, musel ji umět přečíst. I když už byla jiná a - ano - tak moc chtěla, aby to viděl. Aby viděl, že už dávno není ta malá vyplašená hloupá holka a přesto si před ním právě tak připadala (-zase po dlouhé době cítila ten ostych, ponížení, tíhu vlastní nezkušenosti, vlastních vnitřních zmatků-). Chtěla mu ukázat svůj život, dát mu ho do dlaní a říct - podívej, podívej co jsem s těmi léty udělala! A co s nimi udělala? Sedí tu teď s tímhle skoro cizím člověkem a je snad úplně stejná, stupidně stejná! Protože co vlastně stihla? Prolétla svým životem za poslední roky, věděla, že zestárla - ale věděla to jen jako nějakou informaci z učebnice; pořád hledala něco, co by jí ukázalo, že vyrostla, nějakou schopnost procítění vlastních kroků životem, ale nenacházela to. Jakoby najednou nezáleželo na ničem, co se od té doby stalo a přitom si tak úpěnlivě přála, aby ji viděl jinak, snad s úctou, s respektem, překvapeně, šokovaně. Chtěla, aby ji vnímal jako někoho rovnocenného, aby si řekl: "Páni, ta se ale změnila!", aby byl alespoň jednou on ten nervóznější.
Vzal do ruky šálek a napil se, v tom jednom okamžiku, ve kterém byl ten stejný člověk jako před patnácti lety. Najednou jí udeřilo asi tisíc drobností, které dělával, a zevnitř se ozvalo pár znovuzrozených pocitů způsobených tímhle nostalgickým pohybem jeho zápěstí, když si podával šálek k ústům. Obličej měl o něco sušší, u očí se mu už kreslily vějíře vrásek a přesto nepřestával vypadat bezvadně přitažlivě.
Díval se ni a - ne, už je jiná - pomyslel si zase. Přemýšlel, jaké to vlastně bylo a snažil se vyvolat alespoň ozvěnu toho dávno minulého citu, ale nedokázal si vzpomenout téměř na nic. Ty hezké, vášnivé, vzrušující detaily zmizely, zbyla jen holá kostra, jen osnova k příběhu jedné staré lásky. Přesto se zdálo, že k ní chová city, ale už zcela jinak. Už jí totiž
vůbec nezná, ne takhle. Možná v tom to bude, napadlo ho. Už to není ta lolitka, řekl si, už dávno ne. Vyrostla - je to velká holka. A je tak chladná, povzdechl si a hned se káral za ten kratičký impuls smutku, který v něm tenhle její chlad vyvolal. V jednom záblesku prořídlé paměti se snad objevil prchavý obrázek skýtající pohled na její nahou křehkost drcenou jeho vlastním tělem. Snažil se ještě na chvíli vrátit k tomu obrázku, do své hlavy, ale nemohl. Koneckonců, nechtěl přece vzpomínat na sebe jako na toho muže, co téměř porušoval zákon - ach, kdysi.
"Asi oba myslíme na totéž, že?" řekla a úsměv se jí klasicky rozehrál těmi šibalskými jiskřičkami - ano, tohle si pamatoval. Tohle je stejné. Ale řekla to přímo, neuváženě, mladě. On už na tohle hraní nemá tu zbrklost; myšlenky se zdají uzrálejší, život sladší a pomalejší. Neuměl už si takhle hrát; nechybělo mu to, ale že to řekla ona - způsob, jakým to řekla - to ho potěšilo; na chvíli se cítil mlád a vzpomněl si, že ten pocit mu dávala i tenkrát. "Ono dost dobře nejde na to nemyslet, "odvětil, polknul, usrknul zas z hrnku.
Zdálo se, jakoby zapomněli. Všechno už koneckonců bylo dávno jinak, svět se změnil, i tohle místo uprostřed jiné Prahy se změnilo. Podzimní odpoledne se střídavě mračilo a usmívalo, jak se slunce s každým nádechem znovu opíralo do země a opět povolovalo, pak se znova předvádělo a zalévalo i ty nejopuštěnější kouty Prahy, aby vzápětí opět mohlo neslyšně zmizet v zrcadlech louží. Naráz zvedli oči; okamžik, ve kterém se vrátili do svých minulých rolí, chvíle něčeho, o čem oba jistojistě věděli. Praha přibrzdila ve svém životním tempu, svět se na chvilku zastavil, hodiny na kostelní věži právě odbily čtvrtou odpolední, slunce se ztratilo v záplavě mléčných mraků, život jakoby na vteřinu pohasl spolu se zlatými paprsky; klaun na náměstí slezl z dřevěné stoličky a z kapsy pestrobarevné vesty vytáhl krabičku cigaret, pár stánkařů vzhlédlo k nebi, lidé se pozastavili, všechno na okamžik jakoby zemřelo, aby se to o chvíli později mohlo znovu narodit, rozzářit, roztančit, ožít - snad ještě víc barevně a hemživě než předtím. Někde tam uprostřed tisíců zastavených okamžiků byl i ten jejich, ztracený, zvýrazněný, prodloužený, intenzivnější než všechno, co za poslední dobu prožili. Jakoby vše existovalo jen pro ně a přesto se cítili být propojení s celým světem, se všemi lidmi v něm, jakoby byli obsaženi ve všem, co právě probíhalo; pak pomalý výdech, polknutí a všechno se znovu roztočilo, list dějin se obrátil, aby se začaly psát všechny další příběhy, lidé se opět stávali stejně bezejmenní a spěchající. On sebou trochu cuknul, ona jen lehce přivřela oči a těžce, nejistě mrkla - jakoby snad během té chviličky mohla o něco přijít.
Možná se něco změnilo, pomysleli si oba zároveň, aniž by to věděli. Ta chemie tam někde pořád byla, i když zapomenutá a schovaná; ale člověk si s touhle myšlenkou vždycky pohrává - jen tak, nezávazně, ututlaně, vzdáleně, jakoby chtěl sám sobě dokázat, že má zcela jasný nadhled, že se ho tyhle představy nedotýkají - kouká sám na sebe v té představě jako na nějakou cizí osobu, přemýšlí odněkud z výšky a jen si říká "co kdyby" a snaží se nehledat, co při tom cítí. A takhle tam oba seděli a snad tušili, že ten druhý uvažuje stejně, asi se za to trochu styděli, ale za nic na světě by nebyli ochotni připustit, že to tak je, že se to teď děje. Věděli už, že trochu hrát "divadýlko" potřebuje každý, že člověk nikdy nemůže říct všechno tak, jak to skutečně cítí.
Zase po pár zbytečných slovech zaplatili, rozloučili se a odešli, aniž by se cokoli hnulo - jak typické! Nevyřešili nic, na první pohled se zdálo, že není co řešit - ani jeden z nich to totiž nepřiznal. Věděli, že se ještě uvidí, snad vkládali naděje do dalšího setkání, čekali na zlom, znervózněli při posledním pohledu, ve kterém se jejich oči zase
nečekaně a až příliš průzračně střetly, každý z nich ještě z dálky zamával a ani sami nevěděli, jestli tohle - ten nekonečný kolotoč nevyřčených polopocitů vůbec někdy skončí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama