close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Říjen 2009

Delete

31. října 2009 v 9:30 Popelnice
Zalezla jsem do sprchy, prohřát si po ránu kůži. V bytě bylo chladno a ticho, rodiče už vyrazili do práce a sestra ještě spala. Takže ranní horká sprcha, první poloprobuzený myšlenky a pocit, jako když se mozek snaží nastartovat už na třetí pokus. Divně to drhne a když se konečně rozjíždí, už musím vypnout sprchu. Moje kůže mi víc než těch pár minut tepla nedovoluje. Zabalím se do županu a jdu se zalít jeden hnusný sáček vodou z varné konvice.
S hrnkem dojdu do pokoje, roztáhnu závěsy a žaluzie, otevřu okno, aby se vyvětralo a sednu si na postel, abych mohla na chvíli jen tak zírat. Nechce se mi. Nechce se mi vůbec hnic. Nechce se mi dneska dýchat, hýbat se, učit se a cítit se sama. Nechce se mi tu zabíjet den a pak zabíjet večer v "rodinném" "kruhu".
Chtěla bych už to všechno mít za sebou, Mít hlavu plnou vědomostí, co se po mně v pondělí budou chtít. Mít sbaleno. Mít ukončeno. Jen vzít do ruky klíče a zmáčknout DELETE. Je to jednoduchý, ale závažný gesto. Čím delší dobu strávím přemýšlením o detailech, tím stupidnější se mi zdá tady kvůli nim zůstávat.
Nebude to dobrý. Protože tohle neférový chlácholení poslouchám bezmála tři roky. Čekala jsem dost dlouho. Snažila jsem se dost dlouho. Couvala jsem, jak nejvíc to šlo - a kvůli ničemu. Nebudu mlčet pro pohodlí někoho, kdo teď oficiálně stojí proti mě. A je fuk, čím se mě bude snažit uklidnit...jestli řečma nebo dárkama. Neberu úplatky, odmítám nechat se zatáhnout do týhle hry "něco za něco", protože takhle já žít nechci.

Potřebuju už jen být s tebou, víš.

Bobřík mlčení

25. října 2009 v 8:59 Popelnice
Ta dlouhá chvíle ticha, to už je na pováženou. Mohlo by to skoro vypadat, že s váma nemluvím. No tak to ve skutečnosti vůbec není, protože VE SKUTEČNOSTI jen můj počítač nemluví se mnou. Teď píšu v provizorním prostředí v malé chvíli u jinýho počítače, co se mi podařilo vydobýt.
Netřeba říkat, že se toho stihlo změnit opravdu hodně. Protože můj život má občas tendenci se táhnout a pak to dohnat během jedinýho tejdne. Tím tejdnem bylo rozhodně tenhle.
Nejen, že se změnil čas. Změnili se i spojenci. Je to přece jen trochu průser, když vám přítel zamává a stoupne si na druhou stranu barikády. Ne že bychom snad byli opravdoví přátelé, ale oficiálně to byl pozitivní spoj. Bad luck, teď už se bude jen trhat. A bude se trhat asi mnohem víc, než kdokoliv tuší. Budu doufat, že se nenatrhnem i tam, kde to fakt není potřeba.
A jetě navíc ten údajný pocit. Hovno pocit. Informace. Fakt brutálně nápadný. A co jako čeká? Že přijdu a řeknu "Ano, lhala jsem a jsem kvůli tomu nejhorší člověk na světě! Odpusť mi, když jsi sám lhář!" Vtipnější už to bejt nemůže.
Takže uklízím, rozhoduju se a mlčím. Víc se toho momentálně ani dělat nedá.

Fotografie

13. října 2009 v 19:18 Popelnice
(Miguel Lasa, "Polární úsvit"; výstava Wildlife photographer)


Říká se, že nejlepší fotky jsou momentky, protože bezvadně zachycují atmosféru okamžiku - a to není zrovna laciný, jen co je pravda. Na takovou atmosféru okamžiku jsou i slova krátký (takže se mě neptej, jak se cítím, když vstupuješ). Ale když ten okamžik spatříte v jednom plochém obrázku, může zapůsobit velmi hluboce, komplexně a zkrátka…přesně víte, co tím chce autor říct, i když vlastně není jak to říct.
Ale co když nechcete momentku? Co když jste tak troufalí, že si přejete mnohem víc? Co když věříte, že následující kapitola bude sledem těch nejlepších momentek tvořících jeden dokonalý obrázek a ještě k tomu to potrvá donekočna? (Nebo alespoň s koncem v tom jednom stejném dni?) Trvá, než se vám podaří takovou ideální fotku získat. A že je to ona, zjistíte stejně až za dlouhou dobu. Ta dlouhá cesta, kterou pro ni musíte ujít! Naučit se všechno nejdřív rozpoznat, pojmenovávat, pak se naučit se vším zacházet a nakonec najít i ten správný směr, jakým zamířit objektiv a mít výtečné načasování. Všechno tohle je potřeba - a věřte nebo ne, stačí aby jen jedna z těch věcí chyběla a váš životní obrázek totálně ztrácí váhu. Ale stojí to za to. Stojí to za všechno.
Potom už je jedno, jestli ho orámujete tak, aby se líbil vám nebo aby se líbil ostatním. Bude to pořád a navždy on a ten jediný. A až časem vybledne, jen získá na hloubce.

Pojď blíž, běž dál

11. října 2009 v 22:54 Popelnice
Během puberty člověk získá několik důležitých poznatků:
1) že alkohol sbližuje tam, kde bychom to nečekali a často ani nechtěli
2) že hulení sbližuje všude a za všech okolností
3) že sex, pokud není náhodný, sbližuje z této trojice věcí nejvíc
(pozn. Pokud naopak je náhodný a obzvlášť pokud je náhodný a špatný, tak má přesně opačný účinek.)

Proč jsem vypíchla tyhle tři věci, si můžete domýšlet, já vám to nepovím. Místo toho vám řeknu, že puberta je celá tak nějak o sbližování a oddalování. Poznáváte první vztahové problémy, socializujete se jaksi "nanečisto", než budete vykopnuti do dospělého života. Sbližujete se s novým komplikovaným barevným životem a oddalujete se sladk édětské nevědomosti, sbližujete se s opačným pohlavím a oddalujete se od dětské nevinnosti…a takhle bych mohla pokračovat.
Teď večer, když mi trochu kalí optimismus myšlenka na písemku z chemie, mě trochu svádí přirovnat to sbližování a oddalování k vazbám, co vznikají mezi prvky. Jednoduché, dvojné, trojné, iontové…nebo jen vodíkové můstky. (Ale jinak jsem psychicky v pořádku.)

Přemýšlím o tom, jak poznám štítonošku od billboardu štítonošky. Asi nemám ten správný cit, jelikož všechny, o kterých bych mohla přemýšlet, znám natolik dlouho, že bych byla zaujatá. Jsme každá jiná. Protože potřebujeme střízlivé a praktické smýšlení, schématický přehled o situaci, upřímnou radost a pláč, povrchnost a perfekcionismus, ironii a vedení, vtipy a moudra, sex a krutou pravdu. Tohle všechno skutečně potřebujeme, abychom přežili, ačkoli nás to někdy pekelně štve. Tohle všechno chceme a bude nám to chybět, i když o tom občas pochybujeme. Tohle všechno je naší součástí, i když se tváříme ležérně a plácáme něco o rolích a intrikách.

Mohla bych si jít uvařit večerní čaj, vyvětrat tu v pokoji, poklidit, číst si, psát deník,učit se, jít si popovídat s otcem nebo prostě už konečně zalézt do postele. Ale fakt je, že se mi vůbec nechce. Ne, že bych nebyla utahaná, to vskutku jsem. Ale vnitřně se mi nechce jít. Chce se mi tu sedět a co nejdýl udržet ten pocit. Nepřemýšlet o včerejšcích ani o zítřcích, jen tu sedět a ještě to na chvíli držet tak, jak to je. Ale nejde to, pomaličku to odchází hlouběji a povrch se zase začíná zanášet vráskama a ospalkama. Musím jít; já to vím, že musím. Bylo by to snadnější, kdybych si nešla lehnout do téhle postele a kdybych nebyla v tomhle bytě a takhle sama. Ale snadný cesty si nevybírám (=snadné cesty ne a ne potkat), takže nakonec udělám i těchhle pár kroků. Uspím v sobě tenhle pocit a na několik (příliš málo) hodin upadnu v krajiny snové.

Zavřená

11. října 2009 v 15:59 Verše
Zavřená
V dětském pokoji
Pod hladinou tajných slz
Někde za tím vším
A říkat, že se nebojím
Snad promineš mi dýku skrz

Zavřená
Za noční oblohou
A spoustou krásných vět
Někde za tím vším
A říkat, že se nebojím
Jen chráním svůj iluzorní svět

Životní role

11. října 2009 v 15:58 Verše
V divadelní hře,
na kterou se už nikdo nechodí koukat
si stále opakovat slova ze scénáře
...to je ten nejubožejší úděl

V hledišti prázdno
(i když tě tam pořád hledám)
holý stěny tleskaj verohodný sebevraždě
a nikdo nečeká, až se zvednu a ukloním.

Panenka

11. října 2009 v 15:54 Verše
Zatanči nám, panenko
v kolotoči mrtvých snů
Cingrlátka unes v cizí stíny.
Jsi ospalá
Však nechej splíny
by odnesly tě - a z těch dnů
cos prospala,
co zbyde, panenko?

Dětskýma očima

11. října 2009 v 15:53 Verše
Dno oceánu ve sklenici
a hvězdy v šperky svázané
vílí těla v mechu spící
i slunce v lampách vepsané.

Uzarděle - nevědomky,
dětské oči vidí líp
a co dospělým se dávno skrylo,
dá volnost křídel andělských.

Oči jedný holčičky

11. října 2009 v 15:50 Verše
Slaný oči jedný usměvavý holčičky
Vzpomínky zas vzdychaj
A černý perly se sypou na zem
...z obrovský vejšky

Pomněnkový oči jedný zapomenutý holčičky
Motýli ji naučili lítat
Cukrovej smích
...se rozpustil v horkym pláči

Bezedný oči jedný ztracený holčičky
Tichej obraz hrůzy
Malovanej rubínem
...osamělej první máj

Mrtvý oči jedný hořkosladký holčičky
Šla se proletět
Do urnovýho háje
...už neřekla ty dvě slova.

Obrazy

11. října 2009 v 15:49 Verše
Nevinnost jen lehce přioděná v mušelínu
stojí u postele
úplně sama samotinká
...slepá a zbrocená krví

Symbol radosti a smíchu
jak malá vzpomínka na dětství
teď v novém obrazu budí hrůzu
i v dospělém člověku

Střet dvou světů
oči dětí a zbraně dospělých
Něco z bezmoci, něco z krutosti
a divný pocit někde vlevo na hrudi.

S pistolí v ruce
jako parodie na jeptišku
tmavěmodrý odlesk bezcitného světa
malé ručičky
a zneuctěný matčin klín.