close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Říjen 2009

Od Julie

11. října 2009 v 15:48 Verše
Štěstí se neváží na kila nebo na karáty
a v památeční krabici mám pořád Tvojí fotku
Každej večer přemejšlim,
v čí náruči asi zrovna jsi
a jestli se ještě vůbec najdou chvíle,
kdy si na tu malou holku vzpomeneš.

Slanej kapesník, poslední cigáro,
zhořklý zlato na dně půlitru
a nějakej song z lovestory.

Sedíme u ohně
(já a já - úplně osaměle)

Víš, Ty a já jsme byli
jak parodie na Romea a Julii.

Darem

11. října 2009 v 15:45 Verše
Zde.
Dávám Ti své žíly
a prosím - starej se o ně lépe, než já.

A tady, v převázené krabičce.
Mé srdce - alespoň jedno abys měl.

A ještě...
Mé oči - abys konečně pochopil.
Proč pláčeš? Sám jsi to tak chtěl.

Ztráty a nálezy z června

11. října 2009 v 15:17 Pohled zpátky
Bylo to uprostřed rozhovoru. Smála jsem se, spontánně a bezstarostně.
A pak to najednou přišlo. Ten pocit, co si člověk ani neuvědomí. Jedna část mozku, ke které normálně nemám přístup, zpozorněla. Podvědomě, neúmyslně, spíš jakoby nastal dočasný výpadek, mě upozornila. Malý záchvěv, dokonale fyzicky neprokazatelný impuls. Impuls, co mě donutil uprostřed toho rozhovoru posunout oči pryč od mého vypravěče. Stále jsem ho vnímala - jeho bundu, výraz obličeje a jeho hlas, ale jak se mé oči - aniž bych jim dala ten příkaz - posouvaly někam za něj, stával se mlhavějším a já jsem najednou pochopila, co se to sama sobě snažím říct. Protože věc, kterou jsem bezpečně vycítila, byl ten další pohled. Skoro cizí pohled.
Nastal malý okamžik prohlédnutí, než mozkové závity spojily momentální obraz s tím vzpomínkovým, porovnaly je a zazářily mi před očima obrovským neonovým nápisem
IDENTIFIKOVÁNO. Stačila setina vteřiny, aby se zase vyplavilo několik vzpomínek, teď už připomínajícíh spíš zvratky na ulici, kterou jsem dlouho nešla. Žaludek se stáhnul do maličkého protoru mezi žebra a snažil se neexistovat, střeva se jemně rozvibrovala a všechny vnitřní orgány jakoby překonaly gravitaci, aby v mém těle na chvíli vakuově plavaly, než znovu dosedly na svá místa. Srdce nastartovalo sprint a já stále kývala na svého vypravěče, kmitla pohledem k němu, aby věděl, že ho poslouchám, pak jsem se vrátila k očím, co na mě stále upíraly pohled, aby se ujistily, že se jim podařilo mě kontaktovat a já, již společensky opět funkční, i když totálně poplašená, zvedla ruku a jemně zamávala.
Snad si toho nikdo nevšiml, já si na chvíli ulevila, srdce zpomalilo do vzrušeného poklusu a vypravěč ukončil svou story, za což jsem mu věnovala nacvičený chápavý úsměv (pointa mi nicméně nebyla známa).
Ano, to nejhorší jsem měla za sebou, přežila jsem ten šok.
Ale on si nedal říct, to zamávání mu nestačilo. Viděla jsem, jak se k nám zase blíží - a vypadá o něco normálněji než dřív. Normálněji, lživě, vzdáleně, lhostejně, ignorantsky. Tak jako vypadal vždycky. Říkám, že s hajzlama nechodím. A přesto jsem tohohle nepoznala včas.
Je možný někdy vyplavat z potopy, co v mým životě způsobily jeho oči?

Neděle v koutě

11. října 2009 v 8:44 Popelnice
Je prochladlý ráno a já si sedám k počítači. Je mi zima od nohou, protože nemůžu najít žádný teplý ponožky a tak s marnou snahou o zahřátí schovávám chodidla pod stůl, co nejdál od otevřenýho okna, kterym sem proudí ten smutnej ranní vzduch. Je deštivá zamračená neděle, ideální den na písničku Studený nohy od Radůzy. Dopíjím Cappy Strawberry mix, co mi zbylo ze včerejška a přála bych si, aby to bylo to jediný, co zbylo. Ale tak to není. Ve skutečnosti i teď, když už je další den, musím řešit včerejšek. Teď, když je můj rozespalý mozek melancholicky naladěn a tudíž dobrej tak leda k zírání z okna.
Je marný se tu schovávat a doufat, že sem nikdo nepřijde a čas se zastaví. Jenom já si tu tiše fňukám sama pro sebe, ve svym světě, kde není potřeba hlídat čas. Za dveřma od tohohle pokoje existuje normální život - ten, v němž otec dělá míchaný vajíčka k snídani, matka přichází nechutně aktivní z noční služby a sestra ve svojí posteli rozlepuje oči - život, jehož se teď necejtim být součástí ani píděm svojí zadepkovaný pubertální duše. Nechci teď odsud, nechci nic řešit, nechci zastraceně vstávat a jít něco dělat, zapojit se, mluvit. Potřebuju teď tenhle kout. Míchaný vajíčka nemám ráda, rozlepování očí se u mě dneska nekonalo a po probdělý noci rozhodně nedokážu bejt aktivní jako někdo.
Prostě nemám na to teď slovíčkařit, i když bych mohla. Ale přijde mi to hloupý a zbytečný. Já se nechci dohadovat o zasranejch pojmech a termínech, nechci řešit detaily, co stejně nikomu nepomůžou a nechci se ještě stokrát hájit, když jsem se omluvila. Protože tohle jsou věci, který unavujou a při kterejch se ztrácí intimita. Ne když se člověk otevře, ne když si povídá o svých niterných pocitech. Ale když neumí hodit některý věci za hlavu a říct "chápu".
Radši tu zůstanu sedět ve svým koutě bez odpovědi, osladim si život hrnkem kafe, uklidim pokoj a budu čumět z okna dokud nepřijdu na to, jak tě nezraňovat a zároveň to přežít.

Blendy, mixy a všehochutě

10. října 2009 v 20:02 Moje další výtvory
Předpokládám, že tohle je na delší dobu poslední příspěvek do rubriky Oči. Jako každý podzim je i tenhle hektický a můj život je v aktivním období, které je plné všeho kromě času. Nenaučila jsem se to ještě dělat jinak. Podzim je vždycky hektický a už se ani nesnažím tomu nějak zabránit, protože beztak moje snahy nakonec nemají sebemenší výsledek. Čím je to způsobeno? Těžko říct. Začátek školního života je prosycený řadou narozeninových oslav a nových vztahových zlomů a když už se zdá, že by se to mohlo trochu usadit, přijde čtvrtletí a s ním mánie známkování a předvánoční stres. A tak člověk běží a běží najednou zjistí, že je to maraton. Nemusím snad ani dodávat, že 23.prosince - prvního dne vánočních prázdnin - už padám na pusu a pak jsem několik dnů naprosto neschopná cokoliv dělat, jakkoliv myslet a být užitečná. Ale zpátky k obrázkům.

Do tohohle článku házím pár věcí, co se nedají dost dobře zařadit. Jsou to vesměs kobinace několika upravených a prostříhaných obrázků, nějak barevně doladěných, občas s textem, občas bez něj. V několika z nich kombinuju různý techniky, co znám odjinud a něco jsou prostě obyčejný blendy.


Blendy obvykle moc nedělám, což poznáte podle toho, že tyhle dva jsou jediné, které vlastním. Něco jsem samozřejmě smazala nebo poztrácela, ale i tak nebyla moje sbírka nijak zvlášť velká. Hlavně proto, že blendy se dělají především s celebritama a tak mi to prostě nějak nejde pod ruku, to já radši abstraktní věci, volnější, nápaditější. Přesto jsem to aspoň takhle zkusila a dokážu si představit, že by mě to bavilo, kdybych to měla někomu dělat jako lay na blog apod.



Původně jsem našla černobílou fotku na colorizace někde na netu, tak jsem to ohodila barvičkama, ozdobama a textem z písničky My immortal od Evanescence (která je mimochodem nádherná) a byl z toho tenhle lehce depresivní obrázek.


Tadyto je z trochu jinýho soudku. Kdo ke mně na blog chodil už dřív, možná poznává jeden z vlastnoručně udělaných layoutů, co jsem jeden čas používala. Teď jsem na něj narazila mezi ostatníma obrázkama a tak ho sem - z čistě nostalgických důvodů - přidávám. :)




Tenhle výtvor si pamatuju moc dobře. Sestříhala jsem to z několika fotek a připsala pro tu dobu dost příznačný text písničky When you're gone. Kdo mě zná, asi pochopí proč.

Tady opět jedna z mála úprav celebrit. Pokud jde o Scarlett, nemůžu si pomoct. :) Takže jsem ten horní obrázek trošku přibarvila, namixovala ho s jiným a přidala trochu textu.

Další s textem, tentokrát I'm with you od Avril. Tenhle obrázek se u mě dlouho válel polovičatý, takže jsem s tím včera večer trochu pohnula a takhle to dopadlo. :)


A tohle je poslední příspěvek do článku - lehce zblendovaná colorka. :)

Pár vektorek

10. října 2009 v 19:18 Moje další výtvory
Tak jako jsem se náhodou dostala ke colorizování, tak jsem se i náhodou dostala od colorizování k vektorkám. Ne že bych se téhle části grafického odvětví nějak zvlášť věnovala - ani na to není čas - ale pár pokusů proběhlo. Občas má člověk dlouhý odpoledne, narazí na pár zajímavejch obrázků a když se chvíli pídí po tom, jak se to dá udělat, tak už to rovnou vyzkouší. Takhle se to přihodilo i mně, takže okrajově tuším jakési základy. Sem házím tak trochu harampádí. Přála bych si s tím nějak pohnout, ale nejsem si jistá, že se to v nejbližší době povede. Zatím to zůstává ve fázi řečí a vybledlejch ukázek. :)























Hlavní role v lovestory

8. října 2009 v 21:34 Písmena
Kolik bys toho dokázala udělat kvůli roli?
Je toho hodně, bezpochyby. Nedá se to popsat konkrétně, hranice sama vycítíš, když k nim dojdeš. A ta hranice ze všech nejdležitější, je hranice časová. Všechno má své datum spotřeby, všechno časem dospěje na hranici prošlé lhůty. Každá role má vymezený jen určitý časový úsek a když ho člověk překročí, může to přežít jen těžko.
Pro tebe to bylo úplně obyčejné ráno. Prošla jsi jím klasicky, stihla jsi, co bylo potřeba, mozek se pomalu probouzel a startoval jednotlivé procesy analýz a úvah. To, co tě na chvíli donutilo zastavit se a vypnout myšlenky, byla ta jedna nepodstatná soukromá scéna, kterou jsi ani neměla vidět a kterou jsi oficiálně jen přešla lhostejným pohledem. Co se ti ale odehrávao v hlavě, to se teď jen těžko popisuje slovy.
Přišli spolu, jako obvykle. Každý šel na chvíli ke svému místu v šatně, svlékli kabáty, nedívali se na sebe. A pak přišel ten okamžik, ve kterém se stalo několik věcí najednou: ona byla hotova asi o dvě vteřiny rychleji než on a beze slova se otočila k odchodu. Když už byla zády, chystal se udělat první krok k ní, aby ji doprovodil - aby mohli jít a být ještě chvíli spolu, sami pro sebe - a pak si bolestně uvědomil, že ho tam nechává. Jen tak, bezohledně, sobecky, s totální absencí empatie nebo aspoň slušnosti. Udělala krok, pak druhý, třetí; nezastavila se, nepřibrzdila, ani se neohlédla. Tahle bolest se mu zračila v očích, mísila se s jeho klasickou uraženou ješitností, pocitem poklesu autority…ale přesto jsi nebyla schopná s ním nesoucítit. Bez ohledu na to, jací nepřátelé jste byli, tu pořád existovala minulost, která tě teď nutila myslet na to, abys ho objala a řekla "já vím". Stál tam jen okamžik, ohromen a zraněn, než se zhluboka nadechl, zadržel zamlžený pohled, narovnal záda a s maskou hrdosti se otočil, aby odešel opačným směrem.
Zůstala jsi tam sama, ve fascinaci a lítosti, jaká se nedá dost dobře vysvětlit.
To všechno k nim v podstatě patří, za ta léta si na to zvykl každý. Ale když jsi teď měla možnost po dlouhé době vidět něco tak soukromého (navíc napůl zevnitř) a znala všechny ty okolnosti, bylo ti skoro do pláče. Zároveň si ale jedna tvoje část ťukala na čelo nad vší tou zbytečnou nesmyslností.

Tohle je právě ta hranice, přes kterou jsi ty nešla a oni ano. Je to hranice role na skutečnou a ojedinělou lásku za cenu velkého oboustranného trápení. Za tak dlouhou dobu k sobě nenašli tu cestu, která by jejich scénáři konečně dala smysl a přesto v tom pořád setrvávají. Potřebují se. Mají dokonale výhodnou obchodní vazbu. Jsou zvyklí. Bojí se změn. A nedokážou si přiznat, že nejsou dospělí. A tohle všechno se skrývá pod tím, čemu oficiálně říkají láska.
Životnost jejich rolí byla mnohem menší, než jakou se jí snaží dát. Scénáře byly kratší. Vztahové cesty víc mělké. Doba platnosti vypršela už dávno.
Ale tvoje komentáře tohle nezměnily ani v době, kdy jsi byla na jejich straně barikády. Teď se můžeš jen dívat a cítit rozpolcený pocit soucitu a lhostejnosti.

Upřímně čtvrtečně

8. října 2009 v 21:11 Popelnice
Tvrdit, že máte rádi lidi, kteří jsou k vám upřímní, není tvrzení tak docela přesný. Protože přiznejme si, kolik z nás chce vážně slyšet celou, úplnou a nijak nezaobalenou pravdu? Kolik z nás jí unese?
A kolik z nás má to srdce říct kamarádce, že její nový šaty vypadaj jako pytel od brambor? Takovou upřímnost jistě nikdo neocení.
Já jsem se nikdy úplně nezvykla lhát s chladným klidem, i když jak šel čas, srdce se postupně stále méně vychylovalo z pravidelného rytmu, když jsem zrovna lhala. Důležitý je mít systém, neuhýbat očima, předem si to trochu (ale ne doslova) připravit…a pak hlavně trénovat. Ne že by to nebylo otravný, únavný a komplikovaný. Ale když se nakonec rozhodnete trochu ulehčit svědomí a aspoň část svejch lží obrátit v pravdu, zkomplikuje se to ještě víc. To už člověk musí mít vyzkoušený a promakaný, aby prošel tímhle.
Takže jsem do jistý míry připravená. Vlastně jsem připravená jak nejvíc můžu bejt, protože v minulosti jsem hrála různý lži na různejch frontách a s mnohem přísnějšíma pravidla kolem utajování. Takovej mnohostrannej způsob (ne)žití umí pěkně vyčerpat. Tak jsem ráda, že teď je to takhle ulehčený. Jde jen o pár čísel a údajů, to je vše. A až to udělám, bude v něčem trochu líp a v něčem trochu hůř. Jenže už bylo na čase to pustit. 48 dní je vcelku chválýhodný výkon (ješitně já) ale teď už byla situace neudržitelná a tudíž nanejvýš vhodná k obratu. Promeškat tenhle okamžik by mohlo znamenat smrtelnou ránu. Štěstí, že mě to potkalo takhle samo a nemusela jsem tápat.
Takže teď už mě čeká jen pasáž s výslechem u lampičky.

Jinak jsem měla vcelku pěknej den. Naučila jsem se docela mít ráda čtvrtky. Obvykle je pro mě čtvrtek náročnej den, protože je předposlední v pracovním tejdnu, člověku docházej síly, ale přitom ví, že ho čeká ještě jedno vstávání a ještě jeden den v ústavu, než konečně přijde tolik očekávaný víkend. Letos se ale jakýmsi záhadným způsobem staly čtvrtky něčím, na co se těším (v rámci čtvrtečních možností). Máme docela fajn rozvrh a to mi den zpříjemňuje natolik, že si s pátečním vstáváním moc hlavu nedělám. Jediný, co jaksi zůstalo, je čtvrteční odpolední mlčenlivost v důsledku díry, co mám vykecanou do hlavy. Po šesti letech v jednom kolektivu musí čtvrtky bejt úmorný tím, jak se navzájem odporně důvěrně známe, jak se umíme předpokládat a jak je nám ze sebe špatně. Ve čtvrtek začínaj bejt vtipy moc ostrý, situace moc zlostný, smích moc hlasitej…a člověk odpoledne odchází a téměř fyzicky uvědomuje, jak má vypatláno.

Teď večer už se mozek zase zhmotnil, připojil a funguje v úsporném režimu.Dost probuzený na myšlenky o kapotách a výletech, ale příliš málo na některý úvahy. To mě čeká až jindy, teď to odložim do šuplíku "Dočasně nezařazeno".

Colorizace 1

7. října 2009 v 16:12 Moje colorizace
Tak jsem trochu proštrachala počítač a vyhrabala složku s obrázkama, co jsem už před nějakou delší dobou colorizovala. Přísnou cenzurou prošlo jen pár kusů, jelikož s většinou výtvorů nejsem moc spokojená nebo to není dodělaný a tak různě. Takže tohle je jen taková nezávazná ukázka toho, co jsem dělávala a k čemu se - doufám - budu postupně vracet, pokud mi to časové možnosti aspoň trochu dovolí. :)