close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Říjen 2009

Zas ráno

7. října 2009 v 6:47 Popelnice
Chvíli počkej a - už to nejsem já.
Na rohu dvou ulic, kde lampy svítěj matně…váhám
Skoro nejsem vidět. Jdu po tmě
K posteli a přesolený polívce, citrónovýmu laku, vůni černý třešně a muškátu.
Zachraň mě.
Prázdná hlava a plnej odpadkovej koš…už se rozednívá
Nemůžu spát, mám nemožně překrášlený ráno.
Doba odjezdu! A já tu zůstávám, abych to prožívala pořád dokola.

Neumím to jinak

6. října 2009 v 22:46 Popelnice
Na tom systému dělám léta a přesto z něj neustále šílím. Nikdy to nebude klidnější, lepší nebo přehlednější. Nikdy to nebude snažší. Ale mně to připadá jako nejlepší způsob. Zvykla jsem si na něj, zapracovala jsem se, průběžně ho upravuju - prostě se snažím, aby přinejmenším vypadal jako ten nejlepší. Už proto, že nejsem schopná se totálně předělat, i kdyby nejlepší nebyl. Sice kalkuluju, ale jsem estét. Mám ráda úsměvy a mám je ještě radši, když vím, jak je způsobit. Proto potřebuju kličkovat, ne jen jít. Chci dělat radost, ne jen budit respekt. Chci mít pocit jistoty, ne nezávislosti. Chci být v jiných hlavách, ne v té svojí.
Tohle není ospravedlnění, jen vysvětlení. Můžu průběžně novelizovat, ale nemůžu existovat ve dvou rovinách. A když je má základní rovina - ta, ve které žiju od narození - jen o kalkulaci, neumím se v těch druhých chovat jinak. Neumím to JINAK. Lítat mě nenaučili, jsem jen člověk.
Nemám ráda tyhle kousavý diskuze, protože je zpětně nechci brát jako hádky, ale přitom vím, že jsem se hádala. Protože je to jen o principech, které lidi nemusí nutně rozdělovat, jen je rozlišovat. A protože když si večer lehám do postele se slzama zase na krajíčku; s vědomím, že to není o nic lepší než předchozí večer, se vzpomínkou na tu poslední letmou, zmatenou, studenou pusu…vím, že za to žádný princip nestojí. Žádný ideál, žádná pravda, žádná hrdost nestojí za tenhle mučivý pocit totálního osamění, které mi svírá srdce tak, že nemůžu dýchat.
Teď nechci padnout a zavírat oči. Tmavězelená už nebude jenom tmavězelená, už bude plná mojí vlastní zbytečný dětinský ješitnosti a jejích důsledků.
Už nechci další ráno s opuchlýma očima, ale vím, že nic jinýho mě nečeká.

15,10,2,8,23,24

4. října 2009 v 21:50 Popelnice
Chudák hrnek. Ale začnem pěkně popořadě.
Jak je zmíněno v předposledním článku, ráno bylo příjemný.
Ale než jsem se dostala ke svýmu oblíbenýmu kafi z Nebes, trvalo to o dost dýl, než se původně předpokládalo, protože jako na potvoru měli v jedný kavárně zavřeno a v druhý rekonstrukci. Když už jsme si konečně objednali ve třetí kavárně, zasedla nám jedna - jinak třeba velice milá - nemilá slečna oblíbený křesla.
Ale dokonalá příčina mé nehynoucí lásky mě galantně pustila do jiného křesla a tak jsem si začínala myslet, že bude všechno dobré, skvělé, tradiční a vůbec. Zbaštila jsem borůvkovej muffin a vypila půlku kafe mezi vyprávěním "veselých" rodinných historek.
Chudák hrnek. Nevím, co to bylo za hloupej pohyb, ale nějak se mi podařilo přemístit zbytek svýho kafe s výše zmíněnou nádobou přímo na zem. Ucho se ulomilo a z mýho kafe se na parketách udělalo béžový moře. No nic.
Byli jsme si vsadit na čísla ze snu. Fakt nemám ráda zklamání, ale…trochu víc realistickej pohled na svět mi prospěje. Sedli jsme si na lavičku v parku a doufali, že se čas zastaví, i když foukal studenej vítr a obloha se pekelně mračila. Bylo to fuk. A nám zbejvalo jen pár posledních minut, než nás zase rozdělily okolnosti.
Rodinný oběd a vše kolem něj proběhlo na stupni č.4 (ve škále nesnesitelnosti od 1 do 10), takže mnohem líp, než jaký byly předpoklady. Významným polehčujícím faktorem byla nečekaná přítomnost některého dalšího příbuzenstva, speciálně mojí sestřenice, které jsem se mohla - jakožto náctka oblbá první vlnou mateřských pudů - do sytosti věnovat.
Odpoledne jsem se tiše vypařila a dojela domů MHD. Nacpala jsem vodnici mátovým tabákem, udělala jsem si čaj, pustila hudbu, otevřela okno a užívala si vzácného klidu, než dorazili naši.
A zítra mě to čeká - velký comeback směr Ústavní zařízení a v něm (j)elita národa. Pomoc! Ani po absolvování telefonátu se spolužačkou a zjištění, že se tam neděje zhola nic a všechno zůstává stále stejná fraška, nejsem úplně uklidněná a tak se mi dneska nebude zrovna snadno spát. Asi se mi bude zdát něco o zkoušení, ukazovátkách, pětce v indexu a tak.
Aspoň, že nemusím vstávat dřív kvůli dvouhodinovce tělocviku. I bez toho to bude hustý.
Brou noc.

Kolotoče

4. října 2009 v 17:07 Písmena
"Máš ráda kolotoče?"
Vlastně docela jo. I když se tak netvářim, i když si často stěžuju, i když mě to někdy totálně vyčerpává. Ale už si bez nich svůj život ani nedokážu představit. Je to něco, co se stalo mojí součástí natolik, že už si ani nevzpomínám, jakej byl můj život, než se to celý roztočilo. Prostě jsem se jednou chtěla svézt, nastoupila jsem a od tý doby už nemůžu dolů. Myslela jsem si, že se jednou zastaví sám, ale poslední dobou - když pořád jen nabírá na obrátkách - už o zákonu zachování energie začínám silně pochybovat. Když člověk překoná určitej počet otáček, jeho smysly se nakonec částečně přizpůsobí, protože jim nezbyde nic jinýho. Začnete počítat s každou tou další otáčkou, s každym záhybem. Se všema těma barvama, setrvačností, změnou rychlosti a tak.
Připadám si tím vším občas trochu opilá a občas se objeví solidní kocovina. (A věřte nebo ne, fakt to není tím pověstnym studentskym způsobem života.) Občas něco zaskřípe, občas nastoupí pár novejch lidí, mezitím co jiný se úplně ztratí ve změti okolností. Ale přesto tu chybí jeden podstatnej pocit: pocit pevný země pod nohama. Totální absence tohohle pocitu mi prostě vždycky dělala problém. Je to něco, čeho se snažím už dlouhou dosáhnout. Najít jistotu, uklidnit se, prožívat to stabilně. Tahle setrvávající nejistota pramení částečně zevnitř, ale přesto se nemůžu zbavit dojmu, že mi to tenhle kolotoč zrovna neusnadňuje.
Začíná to nevinně. Člověk se ve snaze najít aspoň několik záchytnejch bodů pro orientaci učí trošinku předpokládat. Jednoduše. Nezávazně. Jen tak "pro pocit". For fun. Vznikaj první plány. Pak první scémata. Ale časem se to zvrhne v tak hustou a rozsáhlou síť, že už se to podobá bláznovství. A tak se od předpokládání odpovědí na naše otázky, dostanem ke schématům vztahů, k rozborům, k analýzám, k pitvání. Někdy je to docela humus, ale když najednou objevíte něco přesně na místě, kde jste to předpokládali, tak se ten pocit nedá ničím nahradit. A tak do toho, snad kvůli vlastní ješitnosti a potřebě mít další zálibu, padáte stále hlouběji.
A na konci toho všeho sedím já. Křečovitě svírám svýho barevnýho kolotočovýho koně, paranoidně zachycuju všechny detaily, házim je do několika řad regálů a splašený neurony se třesou strachy, aby jim náhodou něco neušlo. Toho koně miluju a nesnáším. Je to moje místo, což mi umožňuje řadu tahů, ale taky mi to ve spoustě z nich brání.
Ne že by tohle všechno nebylo k užitku. Ale k duševnímu klidu to teda rozhodně nepřispívá. Co na plat, vypínáč jsem ještě pořád neobjevila. Nejsem si ani jistá, jesti ho chci najít. Něčím mi to pořád chutná, něčím mě to pořád zajímá být Kolumbem ve svém malém světě schémat a čekat na nalezení Ameriky, který přitom nikdy nemůže přijít. Nakonec jde hlavně o tu projížďku, ne o to někam dojet. (Nakonec - je to pořád kotoloč a s tím asi sotva někam dojedete, že.)

Energetická bomba do začátku ♥

4. října 2009 v 8:45 Popelnice
Nemuselo by se to zdát, ale dnes je docela příjemné ráno. I Když je trochu podmračeno a slunce vykukuje jen chvílemi, vzduch příjemně voní a je tu klid.
Naše domácnost se ještě pořád vyskytuje v tom ospalejším oblaku nedělního rána: matka sedí v obýváku na gauči a prohlíží si katalogy IKEA, Glóbus, Hornbach; pije sáčkový čaj ze svého modrého hrnku, je zabalená do vytahaného béžového svetru a na chvíli jsou tak všichni spokojení, protože se po nikom nechce žádná aktivita. Otec si dnes přivstal, aby se mohl podívat na Formule. Taky je zabořen do gauče - na opačném konci než matka - sleduje televizi, upíjí kafe z vysoké sklenice a moc nemluví. (Vlastně nemluví vůbec, ale to je u něj po ránu naprosto běžné.) Sestra se ještě válí v pelechu a dospává, co jen může, protože stejně jako ví, že zítra už je pondělí. A pondělí je den, který má rádo jen málo lidí. Já ho nemám ráda vůbec. Je to nárazový den a ty jsou vždycky vyčerpávající, pokažené, poplašené a tak vůbec. Fuj. Ani na to nemyslet.
Naštěstí mám ale před sebou dnešek, který začíná skvěle. Za chvíli vyrážím na kafe z Nebes, poslouchám Jem - Finally Woken a zatím dobře snáším i skutečnost, že budu muset absolvovat rodinný oběd u babičky.
Teoreticky bych se z toho mohla vyvlíknout, ale je mi to hloupý. Nakonec nám přispěla na uhlíky do vodní dýmky, má to doma těžký, je to naše babička atd. No znáte to. Když se člověk z něčeho takovýho uleje, stejně má tak černý svědomí, že si ten získanej čas ani neužije. Takže tam jdu. Dostanu uslintanou pusu a plácnutí přes zadek od dědy, pak obtisk rudé rtěnky na tvář od babi a pak si konečně budu moct zalézt někam do rohu a doufat, že mě matka nebude provokovat k další hádce. Na návštěvách jí to opravdu jde…a navíc se u toho nepokrytě usmívá, protože jí dělá radost mě takhle vytáčet. Zpravidla to nezvládnu úplně tak, jak bych si představovala a jednou za čas to nezvládnu vůbec. Pak je to hustý.
Otec mě seřve, ať se uklidním, matka se tváří spokojeně. Sestra je připravená k boji, babička s dědou nevědí jak se tvářit.
Zpětně je to asi sranda, ale v tu chvíli má člověk pocit, že mu vybouchne hlava. Budu doufat, že dnes se žádný spor nestrhne (budu se snažit ovládat se i ve chvíli, kdy babička začne vychvalovat komunismus). Důležitý je udržet úsměv a s ochotným výrazem si vyslechnout řeči jako "Nojo, ty už jsi slečna, viď. A jak ti to jde ve škole, učíš se dobře? A co kluci, nezlobí tě? Nezapomeň, že na lásku máš času dost a teď je nejdůležitější škola. A co to tady máš na bradě, to tě něco štíplo?"
Nedokážu si vůbec představit, že svého přítele jednou představím TĚMHLE lidem. Nemůžu najít v rodině nikoho normálního, kromě sestry a mě - proto na návštěvách zpravidla utvoříme pevnou alianci, která se vždycky podrží.

Aspoň, že je tohle ráno ♥ tak fajn a já snad načerpám dost energie, abych ustála všechno, co přijde potom.

Na uklidnění

3. října 2009 v 9:30 Popelnice
Obvykle to nedělám takhle.
Normálně, než začnu psát, musím udělat jednu důležitou věc: připravit si vhodné prostředí. Takhle to zní asi jednodušše, ale ve skutečnosti to vůbec jednoduché není. U člověka jako já - kde je psaní z 90% dřina a z 10% talent - jsou totiž nesmírně důležité detaily. K tomu, abych se nenávratně vytrhla ze soustředění, stačí leckdy malá prkotina. A to je ,uznejte, k naštvání.
Takže musím podstoupit hned několik věcí. Provedu alespoň tzv. "základní úklid" mého pokoje. To znamená, že uklidím jen ten bordel, o který zakopávám a který je vidět na první pohled. Pak si uvařím čaj do půlitru a naliju vodu do půlitru. Pak si konečně sednu k počítači a doufám, že po dvojkliku na ikonu Mcirosoft Word nebudu čekat dvě století (což už mě od psaní taky párkrát odradilo). A když už se dostanu přes tuhle nesmírnou překážku, schází mi ze všech asi ta nejdůležitější věc: vybrat správnou hudbu. A to je někdy opravdu zapeklitý, často doslova nepřekonatelný problém. Polovina mého psaní končí dřív, než začne, právě kvůli tomu, že si nejsem schopná vybrat správnou hudbu. (To vskutku není zapříčiněno mou pověstnou neschopností se rozhodnout…ale o tom až jindy) A když říkám polovina psaní, není to jen řečnický obrat. To je holý fakt. Každý druhý pokus končí fiaskem. Ne, to není zrovna to, co člověku zvedne sebevědomí, máte pravdu. K čemu jsem to tímhle vlastně dospěla? Asi k tomu, že si upjatě a nervózně bráním své klidové teritorium. Svou oázu. Jediné místo v tomhle bytě, kde si můžu připadat aspoň trochu dobře…když tomu hodně pomůžu.
Dokážete si tedy asi představit, jak mě asi může vytočit, když si dám takovou práci s přípravou vhodného prostředí a dokonce zvládnu i namixovat výtečnou zvukovou kulisu z těch několik giga písniček a sotva dopíšu první, ostýchavý, úvodní odstavec, vleze mi někdo do pokoje, začne na mě mluvit a totálně vyplaší tu nebohou vílu Inspiraci (a vílu Vůli a Soutředění a tak dále), co se mi sem podařilo nalákat. To jsou chvíle, kdy by mě nejspíš někdo, kdo mě považuje za příjemnou osobu, vůbec nepoznal. Zakládám si na tom, že totiž nejsem hysterická. Ale když mě někdo vyruší uprostřed (resp. na začátku) plodné činnosti, tak se moje chování jinak než hysterčením prostě nazvat nedá. (Nebo dá a já mám příliš malou slovní zásobu.)
Takže. Dnes jsem to tak vůbec neudělala. Dneska píšu, protože mám potřebu ťukat do klávesnice ne kvůli psaní samotnému, ale abych se na chvíli mohla oddělit od toho světa tady. Momentálně mi totiž nevyhovuje ( vlastně mě spíš sere, ale snažím se být slušná). Rodiče se předevčírem vrátili z dovolené a tím skončila týdenní dokonalá samota v dokonalé pohodě s dokonalým programem a tak vůbec. Rodiče jsou samozřejmě fajn lidi a já jsem jejich dcera, takže nemůžu říct, že je tady nechci, koneckonců ten byt je jejich, ne můj. Jejich tedy taky není, protože je státní, ale oni platí nájem. A tak musím jen držet hubu a krok. A obojí je dost těžké vedle matky, která mě ustavičně provokuje k hádkám (a to z nejrůznějších důvodů, které zde nehodlám objasňovat) a která žije neustále za pochodu. Od nás čeká, že taky budeme žít za pochodu. Ale my tak žít neumíme. Nejsme zrozenci Panny. Já teď prožívám své období těžkého klidu, takže mě k nějakému kroku (natož k pochodu) nedonutí nikdo ani párem volů. Otec je Ryba, takže má klidové období pořád. A sestře zrozené v Beranu se samozřejmě příčí už ta skutečnost, že by měla poslouchat něčí rozkazy a tak se pěkně beranovitě vzpírá, jak je její vyhrazenou přirozeností. Všichni jsme schopni se navzájem docela dobře tolerovat. Ale chtít po nás, abychom se všichni chovali jako Panna, to přece není normální. Navíc tohle ani není v lidských silách. (No, rozhodně ne v silách Váhy, Berana ani Ryby.)
Jak říkám, dneska žádný přípravy. Ani jsem si neudělala čaj (dopíjím nějakou obarvenou vodu ze včerejška, jen abych neměla sucho v puse), nedala jsem si práci s vybírám muziky a prostě píšu v tichu a už vůbec jem se nedostala k "základnímu úklidu", protože uklízet, když jsem rozčílená, nemá smysl. Takové věci se nemůžou dělat s horkou hlavou, to víte. Teoreticky by mi mohlo být jedno, kdyby sem teď nkdo přišel a začal na mě mluvit, protože tenhle "text" je jen výlev na uklidnění. (Ale jako na potvoru sem nikdo ne a ne přijít, samozřejmě.)
Tak jo. Myslím, že už jsem docela dobře uklidněná. Teď můžu začít uvažovat o základním úklidu, sprše, odpoledni a dalších věcech.
Hezkou sobotu.

Pátek

2. října 2009 v 22:18 Popelnice
Znáte to, kalby patří ke studentskému životu víc, než studium. Občas mi připadá, že jediný důvod, proč naše absence ve škole ještě nedosáhla 100% je to, že se tam domlouvají všechny akce, párty, kalby, pařby a tak vůbec. Myslím, že pátek je ideální den na přemýšlení o téhle oblasti studentského života.

Každá akce má svou předehru.
Dívky stráví celé odpoledne přípravami. Oholí si všechny možné i nemožné oblasti svých těl, vytrhají si obočí, udělají si párty make-up, vyberou si párty voňavku a párty podprsenku (to je ta, co dělá hezký výstřih a zároveň je sama o sobě dost pěkná), nacvičujou si párty výrazy a tak vůbec. Všechno je to samozřejmě součástí plánu, který byl dokonale propočítaný…a přesto jakýmsi zpsůbem vždycky dokonale nevyjde. Je totiž fascinující, jak se věci můžou zvrtnout. Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem se definitivně poučila, že:
1) Věci, o kterých si myslíme, že se nemůžou posrat, mají určitou minimální šanci, že se přesto poserou.
2) Věci, které mají určitou minimální šanci, že by se mohly posrat, se poserou určitě.

A to je život, přátelé. Netřeba tedy říkat, že ve všech těch dívčích přípravách na párty, se pokaždé objeví nějaký zádrhel. Když je to šťastnější scénář, je jen jeden. Ale my na šťastnější scénáře nespoléháme a tak víme, že se jich dá očekávat víc. Mezi naprostou klasiku patří například:
1) Pořezání nějaké části jinak dokonale oholené nohy. (Příznačně na koleni, které se s novou žiletkou holí obzvlášť těžce. Tím jaksi odpadá možnost si vzít minisukni…což ale v konečném důsledku je možná dobře, vzhledem k typu akce.)
2) Vytrhání obočí tak, že je každé jiné. (Přinejmenším se vždy objeví ten pocit nesouměrnosti, i když to tak třeba ve skutečnosti ani není.)
3) Po pracném vytvoření make-upu se nějak stane, že člověk udělá špatný pohyb nebo už má křeč v ruce…a můžeme půl xichtu začít malovat znovu.
4) Čas, který byl určen pro vybírání vhodného oděvu, se nějakým záhadným způsobem protáhl na dvojnásobek. Časový harmonogram se tímto dokonale zhroutí.

Je toho samozřejmě víc, ale myslím, že pro ukázku tohle bohatě stačí.

Samozřejmě je to tak, že když je oficiální začátek akce vyhlášen na sedmou hodinu večerní, většina lidí se snaží ležérně přijít s minimálně půlhodinovým a maximálně hodinovým zpožděním, aby tak dali najevo, že mají přece i spoustu jiných plánů a tak vůbec…a že prostě nečekají celý týden jen na tuhle podělanou malou akci s bandou vrstevníků. Kdo si troufne víc než hodinu, je už fakt machr nebo arogantní debil. (Nebo obojí, tohle se vskutku nevylučuje.) Takový člověk už si v třídním kolektivu opravdu musí stát dost vysoko. Nebo si to přinejmenším musí myslet. Riskovat, že přijdete o ten "rozjezd", to už - uznejte sami - zavání arogancí. Nejen, že se musíte probojvoat k již obsazeným nejlepším místům. Taky už přicházíte do veselé společnosti a všichni na vás při příchodu civí. Nezakopnout, nebýt nervózní a vědět, v jakém pořadí zdravit, kam si sednout, jak se přitom tvářit, co si objednat k pití a hlavně CO PŘINÉST, když už jdete poslední….to zkrátka nic pro slabší povahy.

A pak se to rozjede.
Jak se vlastně pozná, že se akce nepovedla? Nepamatuju si, že bych nějakou takovou zažila. Občas se stanou takový věci, jakože někomu držíte vlasy, zatímco blije z balkonu nebo chodíte hledat spolužáky po sídlišti (šli si lehnout před úřad na schody z naprosto neznámých důvodů). Občas se i líbáte s někým, s kým vlastně nechcete. Občas je někdo přehnaně vtipný nebo přehnaně melancholický….a tak. Ale je to jedno, nakonec vzpomínáme s nostalgickym úsměvem na rtech, i když jsme si v tu chvíli u záchodový mísy slibovali, že už nebudem pít. Ráno do sebe nalijem hrnek něčeho teplýho, nasadíme sluneční brejle a jako největší vyvrhelové jedem domů autobusem. Tak to prostě chodí. A zatím nevypadáme, že bychom to chtěli dělat jinak. Těžko říct, jestli už jen potřebujem utopit naší vlastní ponorku nebo jestli to pořád ještě má jakýsi kouzlo…nebo trochu z obojího. Nebo je to ještě jinak. Anebo co já vlastně vím. Ale myslíme na to. Mluvíme o tom. Děláme to. Patří to k nám a hlavně k naší představě o nás.

Spláchnout to slzama

1. října 2009 v 21:57 Popelnice
Protože když jsem tu sama, je mi tak neskonale smutno, že se to skoro nedá vydržet. A protože tak velký štěstí se musí něčím vyvážit. Stesk. Hormony. Řeči o tom, jak jsem nedospělá. A neúspěšná snaha bejt nad věcí. Totální izolace od světa. Ta zatracená váhavá nestálost.
Nejsem dost dobrá. Nejsem hodna toho, co teď dostávám a nejsem ani schopná to pojmout, já to vím.
Ubližuju, i když nechci. A žádný vysvětlování to nenapraví. A jsem to já, kdo se z tohohle pocitu složí. Jsem to já, kdo se složí, protože toho neumí dát víc. Protože neumím dát víc ani někomu, kdo si to zaslouží.
Kdo mě tohle sakra naučil? Kdo mi to vštěpoval se nedělit, neukazovat se, nemluvit? Je jednoduchý říct "buď jiná". Možná se časem přestanu krčit ve společnosti cizích lidí...ale dokážu i všechno to ostatní? Můžu vůbec chtít udržet u sebe někoho dokonalého, když se nezvládám držet na stejné hladině?
To, že si skoro nevidím na ruce, když píšu, mě donutí si znovu uvědomit, jak tenhle pláč bolí.
Jak hrozně mě to uvnitř bolí, jak moc toho lituju....jak zoufale se snažím to ze sebe už dostat a uklidnit se..ale nejde to...nejde to...pořád je to tady...uvnitř...protože to jsem já....i tam dole jsem to pořád já. I ta holka s rozmazanou řasenkou kolem očí - to jsem já. Ta malá holka, co brečí v noci do polštáře, aby ji nikdo neslyšel. Ta intrikánka. Ta hlučná sprostá spolužačka. Ta sobecká mrcha. Ta nerozhodná blbka. To všechno tady, to jsem já. Moje vitrína trochu ztrácí na lesku, když sem vystavuju i ty ošklivější figury. Ale nebylo už na čase?

Bylo. Moje vitrína teď spíš vypadá jako záchodová mísa, co z posledních sil objímám. Zvracim. Bolí to. A když už teď konečně přestávám, žludek se mi chvěje z toho šoku. Tělo vyčkává další zaškub. Ale vím, že je to venku. V krku mě pálí, polykám přes knedlík. Oči mi slzí pod tím obrovským tlakem. Je mi ze mě špatně. Splachuju. Naštěstí už teď následuje jen postel - možnost to všechno zaspat a doufat, že zejtra ráno bude líp.

Dočasné radosti

1. října 2009 v 20:49 Popelnice
Tak se vrátili. Skoro neuvěřitelný. Tak trochu jsem si myslela, že to takhle bude napořád...asi zvyk.
Část věcí se tak vrací do starejch kolejí. Matka už šůruje po bytě a zuřivě uklízí. (Jestli se někdy někdo rozhodnete, že budete bydlet s člověkem zrozeném v Panně, nechte si to ještě projít hlavou, prosím.)
Dopoledne jsme se sestrou byly obdařeny dary. Mně osobně udělala největší radost vodní dýmka a tabáky v božích kyblíčcích. Blbý je, že nejsou uhlíky. Jinak už by touhle dobou z mýho pokoje bylo pořádný doupě. Na druhou stranu si nejsem jistá, že by moje nemocné průdušky ocenily ty litry ovocnýho kouře. Takže se uzdravím, počkám si na pěkný počasí a pak ji někde v parku pokřtím společně s láskou - aspoň to by byl ideální výsledek. Nejprve ale stejně musi mněkde ukradnout kalendář a prolistovat ho, abych našla pro šíšu vhodný jméno.
Naše první šíša do party (budiž jí země lehká), dostala pro vodnici jméno dost příznačné - Mahulena. Nutno ještě dodat, že shodou šťastných náhod má Mahulena svátek na Den studenstva. A tak se jméno naší "členky party" stalo vrcholem jakési parodie na symbolismus. Mahulena (něžně Mahulenka, zkráceně Mahu) s námi ušla pořádný kus cesty. Když si vzpomenu jen na pár akcí, při kterých byla přítomna, nechápu, že vydržela tak dlouho. Teď je už defacto v důchodu, ale myslím si, že na ní budeme vždycky vzpomínat s láskou. Já osobně si asi nejsilněji vybavuju dvě věci: jednu akci, při které jsme zkusili část vody v karafě nahradit key rumem. (To byla fakt jízda.) A potom tu dokonalou pohodu, když jsme byli jedno letní odpoledne v parku se spoustou ovoce, pití a vůní tabáku.
Už teď jsem zvědavá, na co budu vzpomínat, až se budu loučit s tímhle mým novým dárečkem.

A pak ten kostým! Ach, ten kostým. Moc hezký. Člověku se hned tančí jinak, když na sebe poprvé může obléknout něco takového...to je prostě jako dostat další rozměr. Juchú!

Aspoň se teď, v téhle izolaci od toho, co potřebuju ze všeho nejvíc, mohu dočasně a povrchně radovat z materiální části světa.