Zalezla jsem do sprchy, prohřát si po ránu kůži. V bytě bylo chladno a ticho, rodiče už vyrazili do práce a sestra ještě spala. Takže ranní horká sprcha, první poloprobuzený myšlenky a pocit, jako když se mozek snaží nastartovat už na třetí pokus. Divně to drhne a když se konečně rozjíždí, už musím vypnout sprchu. Moje kůže mi víc než těch pár minut tepla nedovoluje. Zabalím se do županu a jdu se zalít jeden hnusný sáček vodou z varné konvice.
S hrnkem dojdu do pokoje, roztáhnu závěsy a žaluzie, otevřu okno, aby se vyvětralo a sednu si na postel, abych mohla na chvíli jen tak zírat. Nechce se mi. Nechce se mi vůbec hnic. Nechce se mi dneska dýchat, hýbat se, učit se a cítit se sama. Nechce se mi tu zabíjet den a pak zabíjet večer v "rodinném" "kruhu".
Chtěla bych už to všechno mít za sebou, Mít hlavu plnou vědomostí, co se po mně v pondělí budou chtít. Mít sbaleno. Mít ukončeno. Jen vzít do ruky klíče a zmáčknout DELETE. Je to jednoduchý, ale závažný gesto. Čím delší dobu strávím přemýšlením o detailech, tím stupidnější se mi zdá tady kvůli nim zůstávat.
Nebude to dobrý. Protože tohle neférový chlácholení poslouchám bezmála tři roky. Čekala jsem dost dlouho. Snažila jsem se dost dlouho. Couvala jsem, jak nejvíc to šlo - a kvůli ničemu. Nebudu mlčet pro pohodlí někoho, kdo teď oficiálně stojí proti mě. A je fuk, čím se mě bude snažit uklidnit...jestli řečma nebo dárkama. Neberu úplatky, odmítám nechat se zatáhnout do týhle hry "něco za něco", protože takhle já žít nechci.
Potřebuju už jen být s tebou, víš.