Kolik bys toho dokázala udělat kvůli roli?
Je toho hodně, bezpochyby. Nedá se to popsat konkrétně, hranice sama vycítíš, když k nim dojdeš. A ta hranice ze všech nejdležitější, je hranice časová. Všechno má své datum spotřeby, všechno časem dospěje na hranici prošlé lhůty. Každá role má vymezený jen určitý časový úsek a když ho člověk překročí, může to přežít jen těžko.
Pro tebe to bylo úplně obyčejné ráno. Prošla jsi jím klasicky, stihla jsi, co bylo potřeba, mozek se pomalu probouzel a startoval jednotlivé procesy analýz a úvah. To, co tě na chvíli donutilo zastavit se a vypnout myšlenky, byla ta jedna nepodstatná soukromá scéna, kterou jsi ani neměla vidět a kterou jsi oficiálně jen přešla lhostejným pohledem. Co se ti ale odehrávao v hlavě, to se teď jen těžko popisuje slovy.
Přišli spolu, jako obvykle. Každý šel na chvíli ke svému místu v šatně, svlékli kabáty, nedívali se na sebe. A pak přišel ten okamžik, ve kterém se stalo několik věcí najednou: ona byla hotova asi o dvě vteřiny rychleji než on a beze slova se otočila k odchodu. Když už byla zády, chystal se udělat první krok k ní, aby ji doprovodil - aby mohli jít a být ještě chvíli spolu, sami pro sebe - a pak si bolestně uvědomil, že ho tam nechává. Jen tak, bezohledně, sobecky, s totální absencí empatie nebo aspoň slušnosti. Udělala krok, pak druhý, třetí; nezastavila se, nepřibrzdila, ani se neohlédla. Tahle bolest se mu zračila v očích, mísila se s jeho klasickou uraženou ješitností, pocitem poklesu autority…ale přesto jsi nebyla schopná s ním nesoucítit. Bez ohledu na to, jací nepřátelé jste byli, tu pořád existovala minulost, která tě teď nutila myslet na to, abys ho objala a řekla "já vím". Stál tam jen okamžik, ohromen a zraněn, než se zhluboka nadechl, zadržel zamlžený pohled, narovnal záda a s maskou hrdosti se otočil, aby odešel opačným směrem.
Zůstala jsi tam sama, ve fascinaci a lítosti, jaká se nedá dost dobře vysvětlit.
To všechno k nim v podstatě patří, za ta léta si na to zvykl každý. Ale když jsi teď měla možnost po dlouhé době vidět něco tak soukromého (navíc napůl zevnitř) a znala všechny ty okolnosti, bylo ti skoro do pláče. Zároveň si ale jedna tvoje část ťukala na čelo nad vší tou zbytečnou nesmyslností.
Tohle je právě ta hranice, přes kterou jsi ty nešla a oni ano. Je to hranice role na skutečnou a ojedinělou lásku za cenu velkého oboustranného trápení. Za tak dlouhou dobu k sobě nenašli tu cestu, která by jejich scénáři konečně dala smysl a přesto v tom pořád setrvávají. Potřebují se. Mají dokonale výhodnou obchodní vazbu. Jsou zvyklí. Bojí se změn. A nedokážou si přiznat, že nejsou dospělí. A tohle všechno se skrývá pod tím, čemu oficiálně říkají láska.
Životnost jejich rolí byla mnohem menší, než jakou se jí snaží dát. Scénáře byly kratší. Vztahové cesty víc mělké. Doba platnosti vypršela už dávno.
Ale tvoje komentáře tohle nezměnily ani v době, kdy jsi byla na jejich straně barikády. Teď se můžeš jen dívat a cítit rozpolcený pocit soucitu a lhostejnosti.