"Máš ráda kolotoče?"
Vlastně docela jo. I když se tak netvářim, i když si často stěžuju, i když mě to někdy totálně vyčerpává. Ale už si bez nich svůj život ani nedokážu představit. Je to něco, co se stalo mojí součástí natolik, že už si ani nevzpomínám, jakej byl můj život, než se to celý roztočilo. Prostě jsem se jednou chtěla svézt, nastoupila jsem a od tý doby už nemůžu dolů. Myslela jsem si, že se jednou zastaví sám, ale poslední dobou - když pořád jen nabírá na obrátkách - už o zákonu zachování energie začínám silně pochybovat. Když člověk překoná určitej počet otáček, jeho smysly se nakonec částečně přizpůsobí, protože jim nezbyde nic jinýho. Začnete počítat s každou tou další otáčkou, s každym záhybem. Se všema těma barvama, setrvačností, změnou rychlosti a tak.
Připadám si tím vším občas trochu opilá a občas se objeví solidní kocovina. (A věřte nebo ne, fakt to není tím pověstnym studentskym způsobem života.) Občas něco zaskřípe, občas nastoupí pár novejch lidí, mezitím co jiný se úplně ztratí ve změti okolností. Ale přesto tu chybí jeden podstatnej pocit: pocit pevný země pod nohama. Totální absence tohohle pocitu mi prostě vždycky dělala problém. Je to něco, čeho se snažím už dlouhou dosáhnout. Najít jistotu, uklidnit se, prožívat to stabilně. Tahle setrvávající nejistota pramení částečně zevnitř, ale přesto se nemůžu zbavit dojmu, že mi to tenhle kolotoč zrovna neusnadňuje.
Začíná to nevinně. Člověk se ve snaze najít aspoň několik záchytnejch bodů pro orientaci učí trošinku předpokládat. Jednoduše. Nezávazně. Jen tak "pro pocit". For fun. Vznikaj první plány. Pak první scémata. Ale časem se to zvrhne v tak hustou a rozsáhlou síť, že už se to podobá bláznovství. A tak se od předpokládání odpovědí na naše otázky, dostanem ke schématům vztahů, k rozborům, k analýzám, k pitvání. Někdy je to docela humus, ale když najednou objevíte něco přesně na místě, kde jste to předpokládali, tak se ten pocit nedá ničím nahradit. A tak do toho, snad kvůli vlastní ješitnosti a potřebě mít další zálibu, padáte stále hlouběji.
A na konci toho všeho sedím já. Křečovitě svírám svýho barevnýho kolotočovýho koně, paranoidně zachycuju všechny detaily, házim je do několika řad regálů a splašený neurony se třesou strachy, aby jim náhodou něco neušlo. Toho koně miluju a nesnáším. Je to moje místo, což mi umožňuje řadu tahů, ale taky mi to ve spoustě z nich brání.
Ne že by tohle všechno nebylo k užitku. Ale k duševnímu klidu to teda rozhodně nepřispívá. Co na plat, vypínáč jsem ještě pořád neobjevila. Nejsem si ani jistá, jesti ho chci najít. Něčím mi to pořád chutná, něčím mě to pořád zajímá být Kolumbem ve svém malém světě schémat a čekat na nalezení Ameriky, který přitom nikdy nemůže přijít. Nakonec jde hlavně o tu projížďku, ne o to někam dojet. (Nakonec - je to pořád kotoloč a s tím asi sotva někam dojedete, že.)