Obvykle to nedělám takhle.
Normálně, než začnu psát, musím udělat jednu důležitou věc: připravit si vhodné prostředí. Takhle to zní asi jednodušše, ale ve skutečnosti to vůbec jednoduché není. U člověka jako já - kde je psaní z 90% dřina a z 10% talent - jsou totiž nesmírně důležité detaily. K tomu, abych se nenávratně vytrhla ze soustředění, stačí leckdy malá prkotina. A to je ,uznejte, k naštvání.
Takže musím podstoupit hned několik věcí. Provedu alespoň tzv. "základní úklid" mého pokoje. To znamená, že uklidím jen ten bordel, o který zakopávám a který je vidět na první pohled. Pak si uvařím čaj do půlitru a naliju vodu do půlitru. Pak si konečně sednu k počítači a doufám, že po dvojkliku na ikonu Mcirosoft Word nebudu čekat dvě století (což už mě od psaní taky párkrát odradilo). A když už se dostanu přes tuhle nesmírnou překážku, schází mi ze všech asi ta nejdůležitější věc: vybrat správnou hudbu. A to je někdy opravdu zapeklitý, často doslova nepřekonatelný problém. Polovina mého psaní končí dřív, než začne, právě kvůli tomu, že si nejsem schopná vybrat správnou hudbu. (To vskutku není zapříčiněno mou pověstnou neschopností se rozhodnout…ale o tom až jindy) A když říkám polovina psaní, není to jen řečnický obrat. To je holý fakt. Každý druhý pokus končí fiaskem. Ne, to není zrovna to, co člověku zvedne sebevědomí, máte pravdu. K čemu jsem to tímhle vlastně dospěla? Asi k tomu, že si upjatě a nervózně bráním své klidové teritorium. Svou oázu. Jediné místo v tomhle bytě, kde si můžu připadat aspoň trochu dobře…když tomu hodně pomůžu.
Dokážete si tedy asi představit, jak mě asi může vytočit, když si dám takovou práci s přípravou vhodného prostředí a dokonce zvládnu i namixovat výtečnou zvukovou kulisu z těch několik giga písniček a sotva dopíšu první, ostýchavý, úvodní odstavec, vleze mi někdo do pokoje, začne na mě mluvit a totálně vyplaší tu nebohou vílu Inspiraci (a vílu Vůli a Soutředění a tak dále), co se mi sem podařilo nalákat. To jsou chvíle, kdy by mě nejspíš někdo, kdo mě považuje za příjemnou osobu, vůbec nepoznal. Zakládám si na tom, že totiž nejsem hysterická. Ale když mě někdo vyruší uprostřed (resp. na začátku) plodné činnosti, tak se moje chování jinak než hysterčením prostě nazvat nedá. (Nebo dá a já mám příliš malou slovní zásobu.)
Takže. Dnes jsem to tak vůbec neudělala. Dneska píšu, protože mám potřebu ťukat do klávesnice ne kvůli psaní samotnému, ale abych se na chvíli mohla oddělit od toho světa tady. Momentálně mi totiž nevyhovuje ( vlastně mě spíš sere, ale snažím se být slušná). Rodiče se předevčírem vrátili z dovolené a tím skončila týdenní dokonalá samota v dokonalé pohodě s dokonalým programem a tak vůbec. Rodiče jsou samozřejmě fajn lidi a já jsem jejich dcera, takže nemůžu říct, že je tady nechci, koneckonců ten byt je jejich, ne můj. Jejich tedy taky není, protože je státní, ale oni platí nájem. A tak musím jen držet hubu a krok. A obojí je dost těžké vedle matky, která mě ustavičně provokuje k hádkám (a to z nejrůznějších důvodů, které zde nehodlám objasňovat) a která žije neustále za pochodu. Od nás čeká, že taky budeme žít za pochodu. Ale my tak žít neumíme. Nejsme zrozenci Panny. Já teď prožívám své období těžkého klidu, takže mě k nějakému kroku (natož k pochodu) nedonutí nikdo ani párem volů. Otec je Ryba, takže má klidové období pořád. A sestře zrozené v Beranu se samozřejmě příčí už ta skutečnost, že by měla poslouchat něčí rozkazy a tak se pěkně beranovitě vzpírá, jak je její vyhrazenou přirozeností. Všichni jsme schopni se navzájem docela dobře tolerovat. Ale chtít po nás, abychom se všichni chovali jako Panna, to přece není normální. Navíc tohle ani není v lidských silách. (No, rozhodně ne v silách Váhy, Berana ani Ryby.)
Jak říkám, dneska žádný přípravy. Ani jsem si neudělala čaj (dopíjím nějakou obarvenou vodu ze včerejška, jen abych neměla sucho v puse), nedala jsem si práci s vybírám muziky a prostě píšu v tichu a už vůbec jem se nedostala k "základnímu úklidu", protože uklízet, když jsem rozčílená, nemá smysl. Takové věci se nemůžou dělat s horkou hlavou, to víte. Teoreticky by mi mohlo být jedno, kdyby sem teď nkdo přišel a začal na mě mluvit, protože tenhle "text" je jen výlev na uklidnění. (Ale jako na potvoru sem nikdo ne a ne přijít, samozřejmě.)
Tak jo. Myslím, že už jsem docela dobře uklidněná. Teď můžu začít uvažovat o základním úklidu, sprše, odpoledni a dalších věcech.
Hezkou sobotu.