Během puberty člověk získá několik důležitých poznatků:
1) že alkohol sbližuje tam, kde bychom to nečekali a často ani nechtěli
2) že hulení sbližuje všude a za všech okolností
3) že sex, pokud není náhodný, sbližuje z této trojice věcí nejvíc
(pozn. Pokud naopak je náhodný a obzvlášť pokud je náhodný a špatný, tak má přesně opačný účinek.)
(pozn. Pokud naopak je náhodný a obzvlášť pokud je náhodný a špatný, tak má přesně opačný účinek.)
Proč jsem vypíchla tyhle tři věci, si můžete domýšlet, já vám to nepovím. Místo toho vám řeknu, že puberta je celá tak nějak o sbližování a oddalování. Poznáváte první vztahové problémy, socializujete se jaksi "nanečisto", než budete vykopnuti do dospělého života. Sbližujete se s novým komplikovaným barevným životem a oddalujete se sladk édětské nevědomosti, sbližujete se s opačným pohlavím a oddalujete se od dětské nevinnosti…a takhle bych mohla pokračovat.
Teď večer, když mi trochu kalí optimismus myšlenka na písemku z chemie, mě trochu svádí přirovnat to sbližování a oddalování k vazbám, co vznikají mezi prvky. Jednoduché, dvojné, trojné, iontové…nebo jen vodíkové můstky. (Ale jinak jsem psychicky v pořádku.)
Přemýšlím o tom, jak poznám štítonošku od billboardu štítonošky. Asi nemám ten správný cit, jelikož všechny, o kterých bych mohla přemýšlet, znám natolik dlouho, že bych byla zaujatá. Jsme každá jiná. Protože potřebujeme střízlivé a praktické smýšlení, schématický přehled o situaci, upřímnou radost a pláč, povrchnost a perfekcionismus, ironii a vedení, vtipy a moudra, sex a krutou pravdu. Tohle všechno skutečně potřebujeme, abychom přežili, ačkoli nás to někdy pekelně štve. Tohle všechno chceme a bude nám to chybět, i když o tom občas pochybujeme. Tohle všechno je naší součástí, i když se tváříme ležérně a plácáme něco o rolích a intrikách.
Mohla bych si jít uvařit večerní čaj, vyvětrat tu v pokoji, poklidit, číst si, psát deník,učit se, jít si popovídat s otcem nebo prostě už konečně zalézt do postele. Ale fakt je, že se mi vůbec nechce. Ne, že bych nebyla utahaná, to vskutku jsem. Ale vnitřně se mi nechce jít. Chce se mi tu sedět a co nejdýl udržet ten pocit. Nepřemýšlet o včerejšcích ani o zítřcích, jen tu sedět a ještě to na chvíli držet tak, jak to je. Ale nejde to, pomaličku to odchází hlouběji a povrch se zase začíná zanášet vráskama a ospalkama. Musím jít; já to vím, že musím. Bylo by to snadnější, kdybych si nešla lehnout do téhle postele a kdybych nebyla v tomhle bytě a takhle sama. Ale snadný cesty si nevybírám (=snadné cesty ne a ne potkat), takže nakonec udělám i těchhle pár kroků. Uspím v sobě tenhle pocit a na několik (příliš málo) hodin upadnu v krajiny snové.