Tvrdit, že máte rádi lidi, kteří jsou k vám upřímní, není tvrzení tak docela přesný. Protože přiznejme si, kolik z nás chce vážně slyšet celou, úplnou a nijak nezaobalenou pravdu? Kolik z nás jí unese?
A kolik z nás má to srdce říct kamarádce, že její nový šaty vypadaj jako pytel od brambor? Takovou upřímnost jistě nikdo neocení.
A kolik z nás má to srdce říct kamarádce, že její nový šaty vypadaj jako pytel od brambor? Takovou upřímnost jistě nikdo neocení.
Já jsem se nikdy úplně nezvykla lhát s chladným klidem, i když jak šel čas, srdce se postupně stále méně vychylovalo z pravidelného rytmu, když jsem zrovna lhala. Důležitý je mít systém, neuhýbat očima, předem si to trochu (ale ne doslova) připravit…a pak hlavně trénovat. Ne že by to nebylo otravný, únavný a komplikovaný. Ale když se nakonec rozhodnete trochu ulehčit svědomí a aspoň část svejch lží obrátit v pravdu, zkomplikuje se to ještě víc. To už člověk musí mít vyzkoušený a promakaný, aby prošel tímhle.
Takže jsem do jistý míry připravená. Vlastně jsem připravená jak nejvíc můžu bejt, protože v minulosti jsem hrála různý lži na různejch frontách a s mnohem přísnějšíma pravidla kolem utajování. Takovej mnohostrannej způsob (ne)žití umí pěkně vyčerpat. Tak jsem ráda, že teď je to takhle ulehčený. Jde jen o pár čísel a údajů, to je vše. A až to udělám, bude v něčem trochu líp a v něčem trochu hůř. Jenže už bylo na čase to pustit. 48 dní je vcelku chválýhodný výkon (ješitně já) ale teď už byla situace neudržitelná a tudíž nanejvýš vhodná k obratu. Promeškat tenhle okamžik by mohlo znamenat smrtelnou ránu. Štěstí, že mě to potkalo takhle samo a nemusela jsem tápat.
Takže teď už mě čeká jen pasáž s výslechem u lampičky.
Jinak jsem měla vcelku pěknej den. Naučila jsem se docela mít ráda čtvrtky. Obvykle je pro mě čtvrtek náročnej den, protože je předposlední v pracovním tejdnu, člověku docházej síly, ale přitom ví, že ho čeká ještě jedno vstávání a ještě jeden den v ústavu, než konečně přijde tolik očekávaný víkend. Letos se ale jakýmsi záhadným způsobem staly čtvrtky něčím, na co se těším (v rámci čtvrtečních možností). Máme docela fajn rozvrh a to mi den zpříjemňuje natolik, že si s pátečním vstáváním moc hlavu nedělám. Jediný, co jaksi zůstalo, je čtvrteční odpolední mlčenlivost v důsledku díry, co mám vykecanou do hlavy. Po šesti letech v jednom kolektivu musí čtvrtky bejt úmorný tím, jak se navzájem odporně důvěrně známe, jak se umíme předpokládat a jak je nám ze sebe špatně. Ve čtvrtek začínaj bejt vtipy moc ostrý, situace moc zlostný, smích moc hlasitej…a člověk odpoledne odchází a téměř fyzicky uvědomuje, jak má vypatláno.
Teď večer už se mozek zase zhmotnil, připojil a funguje v úsporném režimu.Dost probuzený na myšlenky o kapotách a výletech, ale příliš málo na některý úvahy. To mě čeká až jindy, teď to odložim do šuplíku "Dočasně nezařazeno".