close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Ztráty a nálezy z června

11. října 2009 v 15:17 |  Pohled zpátky
Bylo to uprostřed rozhovoru. Smála jsem se, spontánně a bezstarostně.
A pak to najednou přišlo. Ten pocit, co si člověk ani neuvědomí. Jedna část mozku, ke které normálně nemám přístup, zpozorněla. Podvědomě, neúmyslně, spíš jakoby nastal dočasný výpadek, mě upozornila. Malý záchvěv, dokonale fyzicky neprokazatelný impuls. Impuls, co mě donutil uprostřed toho rozhovoru posunout oči pryč od mého vypravěče. Stále jsem ho vnímala - jeho bundu, výraz obličeje a jeho hlas, ale jak se mé oči - aniž bych jim dala ten příkaz - posouvaly někam za něj, stával se mlhavějším a já jsem najednou pochopila, co se to sama sobě snažím říct. Protože věc, kterou jsem bezpečně vycítila, byl ten další pohled. Skoro cizí pohled.
Nastal malý okamžik prohlédnutí, než mozkové závity spojily momentální obraz s tím vzpomínkovým, porovnaly je a zazářily mi před očima obrovským neonovým nápisem
IDENTIFIKOVÁNO. Stačila setina vteřiny, aby se zase vyplavilo několik vzpomínek, teď už připomínajícíh spíš zvratky na ulici, kterou jsem dlouho nešla. Žaludek se stáhnul do maličkého protoru mezi žebra a snažil se neexistovat, střeva se jemně rozvibrovala a všechny vnitřní orgány jakoby překonaly gravitaci, aby v mém těle na chvíli vakuově plavaly, než znovu dosedly na svá místa. Srdce nastartovalo sprint a já stále kývala na svého vypravěče, kmitla pohledem k němu, aby věděl, že ho poslouchám, pak jsem se vrátila k očím, co na mě stále upíraly pohled, aby se ujistily, že se jim podařilo mě kontaktovat a já, již společensky opět funkční, i když totálně poplašená, zvedla ruku a jemně zamávala.
Snad si toho nikdo nevšiml, já si na chvíli ulevila, srdce zpomalilo do vzrušeného poklusu a vypravěč ukončil svou story, za což jsem mu věnovala nacvičený chápavý úsměv (pointa mi nicméně nebyla známa).
Ano, to nejhorší jsem měla za sebou, přežila jsem ten šok.
Ale on si nedal říct, to zamávání mu nestačilo. Viděla jsem, jak se k nám zase blíží - a vypadá o něco normálněji než dřív. Normálněji, lživě, vzdáleně, lhostejně, ignorantsky. Tak jako vypadal vždycky. Říkám, že s hajzlama nechodím. A přesto jsem tohohle nepoznala včas.
Je možný někdy vyplavat z potopy, co v mým životě způsobily jeho oči?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama